Splendidní - kdo ví

Zmateně pobíhám nočním městem. V chaosu střídám jednu ulici za druhou – bez rozmyšlení. Nehledám cíl a nemám směr. Zvuky okolí se ztrácejí v dáli a světlo lamp pláče nad temnými kouty jež nikdy nepohladí rukou odhalení. Vnější svět je vedlejší. Snažím se zaslechnout hlas, který šeptem křičí. Cítím, že je blízko i když zní tak vzdáleně. Toužím porozumět avšak vlastní strach mi zacpává uši.  Přicházejí další poslové, kteří varují. Výroky temného budoucna zaplavují okolí. Všechno je v hypotézách – nic není určité. Opět ten hlas zní. Je oslaben. Toužím zaslechnout … toužím…Ti jež byli silní, svou jistotu ztrácejí a slábnou. Naděje se hlásí o slovo – po dlouhé době vyšla ze své chýše. Skepse ji kříží cestu. Síly jsou vyrovnány. Ještě moment a postaví se proti sobě jako dvě země na bitevním poli. Touha s Naději ruku v ruce proti Strachu a Skepsi po boku. Beze zbraní. Do toho všeho opět ten hlas. Toužím ho slyšet, ale bojím se. Křičím do noci. Slzy si razí cestu ven. Obkreslují mi tváře a bez povšimnutí se řití k zemi. Nejsou původem ze smutku, ale nenesou ani kouzlo štěstí. Nestojím o ně. Je čas se rozhodnout. Poslouchat? Nevědět? Co si vybrat? S čím se dá lépe žít? Denně vstávat s myšlenkou na nevyužitou šanci, se zbabělosti v klíně, kde nevědomost má ochránit. Zabránit tomu nejzákeřnějšímu „zlu“ zaslepením, které je přirozenou součásti? Moc otázek a přibývají další. Chci vykročit do neznáma? Do míst, kde nemám žádnou váhu, kde jsem součásti něčeho co bude fungovat i beze mne avšak stanu-li se detailem celku  nebudu moci existovat bez něj. Pokud uspěji můžu získat všechno. V případě špatné volby se propadnu do hloubek, kde nic je všechno co člověk má. Je to velká hra a výhra je vysoká. Tak jen vsázejte milý přítomní. Pojďte a vsaďte si na štěstí druhého, která se může stát i Vaším. Dost srandy a ironie. Přeci, kdo nic nemá, nemůže nic ztratit. Ještě jsem nezískala a už ztrácím. Proud myšlenek přerušil zase ten hlas.Opět výrazný natolik, aby přehlušil ten šum. Naděje upírá ke mně své oči – nabízí mi v nich číst. Touha mě políbí na rty a připomene ten pocit okouzlení. Strach poukáže na svoje jizvy a rány. Skepse nabídne pohled do minulosti. Všechno najednou utichlo. Musím se rozhodnout dřív než nejvyšší soud zasedne a řekne „obžalovaná povstaňte“.