Neboj se...

Běžela jsem. Nevnímala nic okolo sebe, jen pořád a pořád utíkala. Chtěla jsem být co nejrychleji pryč od všeho zlého, pryč od těch znuděných tváří mého života. Přemýšlela jsem. Co bude dál? Kam vůbec doběhnu? Uvidím ještě někdy svojí rodinu? Své přátele? Svého sourozence? Nevím. V tuhle chvíli jsem nevěděla vůbec nic. Jen mé jméno mi z hlavy ještě nezmizelo. To, kterým mě pokřtila má zesnulá matka. Doteď si vzpomínám, jak mě hladívala po vlasech a svým uklidňujícím hlasem mne utěšovala. Říkala mi, že život je pes. Když vycení svoje ostré tesáky, dokáže být i velmi krutý a nelítostný. Varovala mě před vším, co mě může potkat. Milovala mě. Milovala mě takovou, jaká jsem. Nevyčítala mi mé rozcuchané, věčně neupravené vlasy, nenamalované oči, ani mého psa z útulku. A já ji za to všechno uctívala. Když jsem se ráno probouzela, věděla jsem, že ji ještě mám a že se mi nemůže nic zlého stát. Teď už ten pocit nemám. Protože není. Neexistuje. Je mrtvá a navždy bude. Ale já na ni přesto nikdy nezapomenu. Slíbila jsem jí to…
Ještě stále jsem běžela. Oči jsem měla zalité slzami a v ruce pevně svírala vodítko mého psa, který poslušně klusal vedle mě. Byl má opora. Jediný tvor, který mi rozuměl a který mě měl v tuto dobu rád. Velký, chlupatý bernardýn. Ben jsem mu říkala.
Začala jsem zpomalovat. Moje nohy nebyly tak natrénované, aby dokázaly běžet takovou dálku. Křičely a nechtěly už se dál pohybovat. Tak jsem zastavila. Celý udýchaná a zmožená se opřela o kolena a zhluboka se nadechovala. Na hrudi jsem pociťovala řezavou bolest, jako bych v ní měla nabodaných na sto nožů. Nemohla jsem popadnout dech. Kolena se mi podlamovala a ruce se celé poplašeně třásly. Pozorovala jsem svoje tělo a vůbec se nepoznávala. Nechtěla jsem si za žádnou cenu připustit, že jsem psychicky zkolabovala. Já?? Já, která jsem se vždycky jen celý den smála, dělala blbiny s Benem a většinu věcí neřešila, házela je za hlavu? Ne! Nevěřila jsem tomu. Přestala jsem myslet na svoje tělo a začala se raději zabývat tím, co se má stát a co se taky stane. Věděla jsem, že dneska musím někde přespat, někde se najíst a někde se umýt. Jenže kde? Jako první mě samozřejmě napadla myšlenka: Vrať se domů!! Tu jsem však okamžitě zahnala zpátky do kouta. Do toho podělanýho baráku s lidma, který už v mým životě nemaj jedinou cenu, jsem se prostě nechtěla vrátit. Byla jsem rozhodnutá. Na pevno.
Z mého pohotového přemýšlení mne probudil Ben. Začal se otírat o mé nohy a kňučel. Měl hlad, žízeň a chtělo se mu spát. Konejšivě jsem ho pohladila a potichu zašeptala: ,,Neboj se, nějak to dopadne.“
Napadlo mne se jít podívat k viaduktu. Tam vždycky bývávala má dřívější nejlepší kámoška Irča. Byla to veselá, chytrá a hodná holka. Rozuměly jsme si. Jenže jen do té doby, než se vydala po cestě plné drog a alkoholu. I přesto jsem však byla odhodlaná jít a požádat ji o pomoc.
Rázným krokem jsem vyšla vpřed a i když jsem si to neuvědomovala, zrychlovala jsem čím dál víc. Toužila jsem po měkké posteli, chutném jídle a domácí pohodě. Ani jedno mi však nebylo k dispozici. A já se musela smířit s tím, že taky dlouho nebude.
Se sklopenou hlavou, plnou chmurných myšlenek jsem stále kráčela k směrem k viaduktu. Pomalu mi začínaly mrznout nohy. Mrzl mi i můj mozek. Velká, ledová kra prostupovala mou hlavou a zanechávala za sebou hnusný, podlý život. Chtěla jsem se změnit. Najít si styl života, který budu mít ráda, bude se mi líbit a nebude mi záležet na tom, jestli jsou s ním spokojení i ostatní. Je to můj život. Moje volba. Nechte mě žít!!!! Měla jsem chuť zakřičet to na celou ulici. Ukázat všem, že mám ještě pořád svojí hrdost a i když už mám jen psa a pár zničených hadrů, dokážu se jim postavit. Dokážu vyjádřit svůj názor a nikdy se nenechám zatlačit do kouta, jako to dělávám s některými svými myšlenkami. Jsem silnější než si všichni myslí. A ode dneška jim to taky všem ukážu!!
Třásla jsem se ještě víc než předtím. Přimhouřenýma očima jsem se podívala na cestu před sebe a viděla, že k viaduktu už je to nepatrný kousek. Ještě víc jsem přidala do kroku. Chtěla už jsem tam být. Co nejrychleji. Ať už mi bylo jakkoli.
Dorazila jsem. Začala se rozhlížet všude kolem sebe a hledat Irču. O kousek dál, než jsem stála já, na vysoké, zděné omítce seděla partička lidí. Už na první pohled jsem věděla, že tam ji najdu. Odhodlaným krokem jsem se tam vydala. Můj žaludek se začal převracet ze strany na stranu a já se najednou cítila strašně úzkostlivě. Zhluboka jsem se nadechla a chraplavým hlasem jsem tiše promluvila: „Ehm…nenašla bych tu někde Irenu?“
Celá partička se na mě pomalu otočila. Na jejich obličejích byla také znát zima. Někteří se začali chichotat, někteří obraceli oči v sloup a někteří se raději otočili zpátky. Kdybych nepotřebovala pomoc, asi bych vzala nohy na ramena a zdrhala co nejdál bych mohla. Teď jsem ale stála a čekala na odpověď. Nějaká holka s velkými kruhovými náušnicemi se na mě podívala a pisklavým hláskem řekla: „Prosim tě vždyť ta je už půl roku mrtvá, vrať se za maminkou a tatínkem, tady pro tebe není místo.“
Nemohla jsem tomu uvěřit!! Irena? Ta holka s širokým úsměvem a křišťálově modrýma očima? Ne… to přeci není možný.
Vykulila jsem oči a čekala na další reakce. Celá parta se však začala zase zabývat svýma věcma. Ignorovali mě. Tak jsem se sebrala a šla pryč. Začala jsem uvažovat, proč už Irča asi nežije. Jako první mě samozřejmě napadl krutý konec za pomoci drog a alkoholu… další věci už mě vlastně ani nenapadly. Smířila jsem se s tímhle. A věřila jsem tomu.
Popleskala jsem Bena po šíji a vzala ho za obojek. Probudil se ve mně starostlivý pud. My přece musíme někde jíst. Někde spát. A já to ještě pořád nebyla schopná zajistit. Trápily mě výčitky. Možná že jsem přeci jenom měla zůstat doma. Moc dobře jsem věděla, že dneska v noci má být obzvlášť chladno.
Rozhodla jsem se, že to zkusím v parku. Nikam jsem nespěchala. Pomalu jsem si kráčela po nábřeží a sledovala hvězdy. V jednu chvíli se mi zdálo, že se na mě jedna malá, docela malinká hvězdička usmála. Zamávala jsem jí a úsměv jí oplatila. Za malou chvíli jsme došli až do parku. Unaveně jsem se sesunula na lavičku a začala Bena hladit po hlavě. Zavíraly se mi oči. Viděla jsem před sebou krásnou, zelenou louku plnou barevných kytiček. Na každé z nich seděla malá včelka a pilně vykonávala svou práci. Hbitě mávala křidýlkama a snažila se neodolat té vůni přenádherných květů. Všechno bylo tak krásný. Bezstarostný. Nezávislý na všem ostatním…
„Ty jedna nezávislá, prospala jsi celou hodinu slohu.“
„Cože? Jak prospala? Copak nevidíš tu popsanou stránku?“ ukázala jsem na lavici.
„Máš halucinace? Tam není napsaný ani slovíčko, prober se prosím tě a pojď už, nebo nám ještě zavřou jídelnu.“
„Ne, já nemůžu odejít, ona nemá kde přespat.“
„Co to blábolíš? Kdo nemá kde přespat? Jsi v pořádku?“
„Promiň, nějak mi přeskočilo.“
„Všimla jsem si.“
Veronika mě vlekla tmavou chodbou až do jídelny. Stále jsem si neuvědomovala co se děje, ale jedno jsem věděla: „Neboj Ali, já se vrátím. Pro tebe i pro Bena. Nenechám vás v tom.“