Cesta do neznáma

Nad strmými stěnami a ostrými hranami jejich vrcholů, nad tenkou stužkou prázdnoty, kterou vrcholila rokle, rozechvívali nebe havrani. Rozpínali svá křídla od obzoru k obzoru, kam až mohlo oko ze dna strže dohlédnout. Jejich černé mohutné zobany prorývaly vzduch. Všude však bylo prázdno, sypkou a takřka vyschlou hlínu nekřížil jediný kořínek, byť by byl tenčí než vlas či hedvábné vlákno. Ne, žádný život nenarušoval nekonečné, až posvátné,  prázdno a ticho.

            A přece se cosi hýbalo. Cosi jiného než perutě havranů či vítr. Ani prach hnaný tím větrem to nebyl. A nebylo, nemohlo, to být živé, protože nic by tu nepřežilo. Byl to vyprahlý muž s dlouhým šedým vousem, oblečený do dlouhých oděvů tak špinavých a zanesených prachem, jakoby putoval pustinou po celá staletí. Napolo živý, napolo mrtvý. Jeho bleděšedé oči vypadaly napolo prázdně, zdály se, že nikdy ani neexistovaly a nehleděly na svět. Ten muž jakoby si ani nepamatoval, že kdy viděl svět. Snad šel celé ty stovky let slepě za jediným cílem. A snad ani neměl cíl, ke kterému by šel, jenom jeho zakalené vidění zakalilo jeho mysl natolik, že kráčel tam, kam viděl – kamkoliv dokola, protože všude byla stejná temnota a mlha. Snad, že šel dobrým směrem, anebo jej nikdo nepotkal, ale za celé ty dlouhé roky neslyšel z cizích úst jakákoliv slova o špatné cestě. Neopravili ho. Nemohli také namítat, že jde špatnou cestou, šel naprostým pustým bezcestím.

            A přesto došel až sem. Slepý, našel cíl, který hledali mnozí hrdinové a mudrcové již od počátku všech věků. Zda štěstím či krutou hříčkou osudu došel přese všechny překážky až na konec lidského snažení. Nikdy se nikdo nedostal dále a už ani nedostane, protože jenom jeden může být dokonalý a nejlepší ze všech. Brána světa, tady na jeho samotném konci i počátku je Brána světa, jeho alfa i omega.

            „Uprostřed nekonečné pustiny na okraji světa, kde čas buď neplyne anebo plyne zcela jinak, je hluboká rokle. Nejhlubší jaká jestvuje. Ani Okeán, jehož vln pěnění a narážení lze v té rokli zaslechnout, není tolik hluboký. Tisíce a desetitisíce let a miliony mil vzdálená je ta země. Daleko za říší nestvůr zvaných lidé, je veliká řeka, nepřekročitelná, nelze ji přeplout ani přebrodit. Za ní překonat pustinu a jsi u cíle. Najdeš to, co hledají tisíce generací. Stůj pevně na zemi, až to získáš, neboť je to pro tebe nebezpečnější než tvé nitro.“

            Tamtudy jsem se vydal. Prošel jsem jako slepec a hlupák všechny známé země a nebylo místa, kde by se mi nevysmívali pro můj cíl, který se jim všem bez rozdílu zdál bláznivý. Já se však nedal odradit. Každé ráno jsem vstal, abych odešel z místa a města, které mne hostilo ve svých ulicích po celou dlouhou noc, tak temnou a chladnou. Celý den jsem se však držel na nohou, bez pokrmu či nápoje jsem vydržel pod pražícím sluncem nekonečné hodiny chůze. To vše pro jeden cíl – Bránu světa. Večerní chodce jsem nechával zakopávat o mne, seděl jsem na lavičce a dva lidé si přese mne povídali svůj příběh plný barev viděného světa a mladého elánu.

            Ale dále už nebyl nikdo. Pár roztroušených osamělých stavení bylo opuštěno, spáleno a do posledního cenného kousku čehokoliv vyrabováno. Všechno přikrývala tma a mlha, takže i nejsvětlejší den se mýma očima zdál být nocí temnější než jakou si lze vůbec představit. Snad jenom dokonalá tma s jí ve své děsivosti blíží. I tímto příkrovem však problesklo světlo jiných hvězd. Tak jsem poznal, že skutečně kráčím a nestojím jenom na místě. A pak, vzpomínám si na ten kouzelný okamžik, jsem zaslechl zurčení vody. Zprvu skutečně nejasné skotačení vlnek po kamíncích, ale stále a stále silněji vystupoval zvukový kolorit divoké obrovské řeky, která na stopy a snad míle zahloubena duněla a hučela, jakoby byla celá vodopádem a spadala přes okraj světa. Opravdu nepřekročitelná a nepřeplavitelná. Tak nádherná ve své mohutnosti a síle. Její slova byla nezaměnitelná.

            „Zahleď se do dálek a vzpomínej na svá šťastná léta života. Život sice končí, ale vzpomínky tě mohou zachránit od utrpení; ne, nezachrání tě, ale pomohou ti zapomenout na to, co jsi jinak nedokázal. Tvé štěstí je v tobě samém. Nepotřebuješ k němu dosáhnout cílů. Nic ti nepřinese štěstí a radost, ale radost a štěstí tě učiní nejlepším člověkem na světě. Pamatuj: V tobě jediném je tvé štěstí a sáhneš-li na něj, můžeš je objevit i jinde. Ale cestu hledej přes srdce... V něm je tvá záchrana a cesta dále...“

            Potud se dostali mnozí, ale dále snad není možno putovat. Jak přeplavit tuto řeku bez lodě a přebrodit ji přes hloubku? Nelze ji překonat. Došel jsem k jejímu okraji. jediný krok a vstoupil bych do vln. Rozhodl jsem se – buď nyní nebo vůbec ne a já si nechtěl ani dlouho vybírat, ani se vracet pro ještě větší posměch nebo jsem nechtěl putovat ruku v ruce se smrtí tak dlouhou cestu zpátky bez cíle. Udělal jsem krok do proudu a stanul nohou na pevné zemi. Jen odvahu, ještě jsi k řece nedošel, ještě nejsi na konci...nemáš vyhráno ani z poloviny. Jako bych stál nad klidným potůčkem, hřmot ustal a jenom šumění ničeho se zlehka přehouplo přes mne. Šel jsem dál a nohy se mi zarývaly hluboko do měkké půdy.

            Na konci cesty nebude vůbec nic. Až uvidíš takové nic, které je ještě bezvýznamnější než ty sám, tak jsi tam došel. Pane, pak se před tebou klaním.“

            Po tisíci mílích pustiny mne postavili sem. Sáhl jsem na skálu a byla holá. Nic na ní nebylo. Vůbec nic.

            „Otevřeš-li bránu, pak pohlédni za její práh. Ukrývá cennější věci než bys shledal, kdybys prohledával veškeré pokladnice známého světa...“

            „Otevři se,“ zašeptal jsem. „Ve jménu králů, otevři se. Ve jménu všeho živého, otevři se. ve jménu Boha, otevři se. Ve jménu mém, otevři se!“Ale to nic se nehýbalo a já tušil, že jsem sice došel až sem, ale dál opravdu nelze dojít. Možná jsem byl osudem vyvolen dojít až sem, ale nikdy nebudu moci otevřít bránu.

Sedl jsem si a opřel se o skálu. Cítil jsem, že pouť je u konce, můj cíl je splněn a cesta je skončena. Přinesl jsem svou oběť a svůj poklad až sem...Ta touha, mé zlato, mé všechno...

„Otevři se, ve jménu mé touhy, mého života a poutě, otevři se a dej mi nahlédnout...“ Skála zmizela a já spatřil poklad cennější než cokoliv, já spatřil to co nelze slovy opsat a přesto každý pozná a co jde. Spatřil jsem...

„Jsou cesty, které vykonáš jedenkrát a zpátky se nevrátíš. Jejich cílem není dosažení konce, ale putování k němu. A každá pouť vytváří nové cesty k putování. Ovšem pouť za největším pokladem je jenom jedna, jako je jenom jeden ten poklad. Není co ztratit, když nemáš nic a nic nemůžeš získat... Všechno je v tobě samém, tvé štěstí a radost i bolest. Ty sám volíš, co tě přemůže, když vybíráš čím bojovat...“