NETYPICKÉ FOTOGRAFOVÁNÍ-3

Umanul jsem si, že vyfotografuji různá lesní zátiší. A tak jsem počal kráčet s fotoaparátem před obličejem s ukazováčkem na spoušti, abych pohotově zvěčnil vše zajímavé. Mou pozornost v hledáčku upoutaly sluneční paprsky, co prosvítaly korunami stromů. Přitom jsem na jedné větvi postřehl jakýsi pohyb, načež mi neunikla padající šiška. Následná rána to hlavy měla za následek mé přemístění se na zem, na níž jsem se začal tvářit připitoměle a zcela nesmyslně jsem pořizoval své autoportréty.

 Po chvíli se mi vše srovnalo v hlavě a já jsem se s ukazováčkem na spoušti zuřivě vrhnul do pořizování lesních scenérií. Tahle činnost mne tak zaujala, že jsem náhle o cosi zakopl a vzápětí jsem na své hlavě měl naraženou rouru. Nějaký čas mi trvalo, než jsem se jí zbavil, přičemž mně neunikla ta skutečnost, že sedím zaražený ve vnitřku velké ledničky.

„No vida, třeba se proslavím uměleckými fotkami lesní skládky!“ řekl jsem si a začal jsem fotografovat vyhozené věci, které nádherně osvětlovaly sluneční paprsky. Pak mi však do záběru vlezl jakýsi muž, co vezl na vozíku nějaká železa.

„Člověče, to nevidíte, že já tady umělecky fotím?“ vyhrkl jsem se naštvaně.

„Tak to jste nějaký fotografický podivín, když fotíte tyhle krámy,“ řekl muž.

„Já jsem amatér, co to chce dotáhnout na profesionála! Abych vás nevyfotil, jak vyhazujete na téhle černé skládce věci. Kdybyste chtěl být stylový, tak to budete dělat v černočerné tmě.“

Muž se rozkřičel a začal mě honit. Při následném útěku lesem jsem rozšlápl nějakému houbaři košík plný hub a vzápětí mne honili už dva. Moje snaha o schování se na posedu nebyla úspěšná, protože na něm byl hajný Veverka. Z dosti rozmazaných fotografií je patrné, že v leknutí na mne míří puškou. Po společném pádu stoupl počet mých pronásledovatelů, což nebylo moc potěšující zjištění. O chvíli později jsem v houštinách narazil na rodinku divočáků. Moc kvalitních fotek se mi nepovedlo pořídit, jelikož jeden divočák začal vydávat zlověstné zvuky a hnal se za mnou. Hajný Veverka střídavě střílel na něho i na mne, načež jsem doběhl na pláž, na níž se opalovalo velké množství lidí. Ti se za křiku rozprchli a já jsem měl přitom snahu o focení momentek. Následně jsem zaběhnul zpět do lesního porostu, v němž jsem nohou zapadnul do jakéhosi otvoru v zemi. V jeho nitru to podezřele zabzučelo a za okamžik se mými dalšími pronásledovateli staly vosy. Nenapadlo mě nic lepšího, než běžet zpátky na pláž k vodě. V běhu jsem upozornil ty, co mne honili, že to bzučení za mnou nevydávají mušky. Všem okamžitě ztuhl výraz v obličeji. Hajný hbitě naskočil na hřbet divočáka a zmizel nám z dohledu, zatímco my jsme sprintovali k pláži. Opět se mi naskytla možnost k focení momentek, a tak jsem stiskával spoušť ostošest i při hromadném útěku všech do vody. Když vosy odlétly, tak hodně naštvaní lidé svou pozornost soustředili na mne. A tak jsem brzo utíkal po pláži pronásledován rozkřičenými a pobodanými lidmi, přičemž mne zcela přešla chuť fotografovat.

KONEC