Vincent Van Gogh, úvaha Arles

Moře jsem viděl již v Arles.

Viděl jsem jej ohraničené přístavem. Viděl jsem jej i neohraničené ničím. Na břehu moře v Arles jsem seděl a přemýšlel jsem, jestli voda, která omývá břeh je pořád jedna a ta samá, nebo jestli se vyměňuje a k břehu tak díky vlnění oceánu dorazí voda která před půl dnem byla daleko odtud.

Když jsem přijel do Arles, byl jsem pevně rozhodnutý kreslit pečlivě a se vší vážností.

Skýtá mi to neuvěřitelnou útěchu upnout všechny roztřepené nervy k jednomu úkolu, jenž mi v začátku práce je proti srsti. Ale když vydržím, začíná se postupně měnit v mírné uspokojení výhry nad sebou samým a potom už lenost a nechuť úplně vymizí…..a já jsem čistý jako bych kráčel bosý mělkou vodou na břehu moře --měkkým přátelským pískem…..krok za krokem, zde mi nic nemůže ublížit………. moře se vlnilo a bude vlnit dál, v nanášení tahů na plátno je moje stálé vlnění mého vnitřního moře, je to něco k čemu se můžu přivinout….není to sice teplá přikrývka uhřátá ohněm z krbu, ale ta zde na světě pro Vincenta není. Je to něco malého a studeného, něco co si musím pokaždé SÁM svou vůlí vybojovat, sám sebe přesvědčit, že trpělivě malovat je správné, a ačkoli je to úplně jasné-

   Vím, že kdybych nemaloval a jen tak se procházel podél nábřeží a díval se do lidských tváří, kdybych se pokoušel zachytit jejich pohled, bylo by mi daleko hůř než je mi teď tady nad prvními tahy,ale i tak se mi nechce a musím se nutit. Jenže kdybych se prošel po nábřeží a urputně zíral do tváří Arlesanů, klopících své oči k šedé zemi, ani jednou se nenadechnuvší zdejší soli, která průzračně čpí ve vzduchu, ani jednou si nenaberuvší do očí barvy co tu září - měl bych snad při pohledu na ně záchvat, nemohl bych mlčet ani řvát-a kdyby se ně mě nějaký z nich podíval, neviděl by mě-a kdyby mě uviděl (například kdyby se znepokojil tím, že na něj zírám a pozorně by si mě prohlédl, jestli nejsem nějaký jeho známý), potom by si stejně okamžitě udělal svůj vlastní obzrázek o mě a o mém životě a neviděl by mě. Samozřejmě,nemůžu žádat po lidech, aby viděli mou duši. Dokonce ani když já někdy zahlédnu tu jejich, v gestu, v pohledu, dokonce i v jejich zakalených pohledech vidím, zda kráčejí minulostí nebo budoucností. Kudy kráčím já? Kráčím tímto místem a touto hodinou a jen někdy, abych se nezbláznil, kráčím VEDLE, projdu se v srdci tam, kde je odlesk mých malých a přitom velkých přání, ale ani tam dlouho nevydržím, přítomnost, ať jakkoli bolestivá, je pro mě skutečná a bezpečná a nádherná.

            Jsem snílek ohledně toho, jaké by věci mohly být, jak by mohly fungovat,ohledně toho, jak bych mohl tvořit a na co všechno nového se dá rozumem přijít, ale nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu snílek ohledně svého vlastního života.

Milá Keo, jsem takový jaký jsem a tudíž i minuta strávená v tvé odmítavé přítomnosti mi je dražší než celý život s tebou, ale vysněný. Možná je to nějaká porucha, že nedovedu snít, že dovedu jen omezeně vidět to co mám před sebou.

Jenže zdá se mi, že ti, jenž umí snít nedokážou tak jako já tolik doširoka uvidět to co tu je. Jak jinak by se dalo vysvětlit to, že lidé žijí oddělení od sebe navzájem a rostou ve strachu a vždycky předem všechno vědí a je pro ně důležité to a to a to, všecko samé nesmysly, když každé ráno vychází Slunce a večer zapadá? Když každý rok vyrůstá a umírá všechno kolem nás, když zvláštní proudy ženou vítr po povrchu země a jiné zase žhnou a pálí:jiné nás živí a my jsem tak slabí, vytrženi z přírody umíráme, jsme tak křehcí a závislí na věcech, jež se nám pořád dokola všem v hojné míře dostávají--- jak se dá jinak  vysvětlit to, že v přítomnosti zázraků a živlů se lidé starají o to, co bude, co si kdo myslí, jak si vůbec dovolí soudit někoho, jak si dovolí se strachovat, když všude kolem se věci dějou samy, ale tak pravidelně, spolehlivě a zázračně, že snít o něčem lepším není možné a znamená to snít o hroudě hlíny k obědu když v pekáči je propečený králík a ve spíži plno dobrot- jsem-li tady a teď a dokážu-li uvidět to co je, moje srdce dosahuje bolestné blaženosti a vděčnosti.

            Rok předtím, než jsem se narodil, narodil se mojí matce chlapec a vzápětí zemřel. Celé dětství jsem chodil kolem náhrobku, na kterém bylo napsáno Vincent Van Gogh.

Teprve teď mě napadlo, jaké zvláštní poselství v tom je, teprve teď když se mi hojí spálená kůže na dlani a teprve teď když je každé ráno jasnější a jasnější, že už mě Keo nikdy nebudeš chtít poznat, že už se mě nikdy nezeptáš ani na jediný dotaz, že už mi nedáš šanci obejmout tě mým teplem,( které ty nejvíc všude hledáš jak vidím v tvých dychtivých očích) a kterého já mám tolik, že se až v přítomnosti lidí musí měnit v chlad, aby mě samotného nebo někoho z vás nepopálil, ačkoli ty o tom nevíš a už nikdy nechceš vědět,teprve teď mi to dochází, ale ještě ne úplně, že na světě, aby vše bylo v pořádku,  měli být Vincentové dva, jeden, který by prostě pracoval, žil v lásce k bližnímu a ve svém malém okolí, a hlavně ve svém malém domě by rozdal tolik tepla, kolik by jen mohl, ano, tedy toho Vincenta, který by žil pro svou rodinu a nevyvolal by do světa nic o chudobě lidí, ale štěstí, které by prožil, by bylo před Boží tváří stejně záslužné----a  druhého, a to by byl ten, jenž by svému údělu obětoval vše a žil osamoceným a chladným a kručivým životem, ten co by přinesl spásu,dá-li Bůh, ten co by objevil barvy a kresbu takovou, která by v jednom pohledu předala srdci poselství o lásce boží,a tak dál a tak dál- jenže už vím, proč jsem kolem toho hrobu chodil den co den a pořád ho měl na očích. Aby se mi vrylo do paměti to, že když jeden bude žít, druhý musí zemřít, že nemohou žít oba současně, že v jednom ubohém těle není pro tyhle dva místo, vždyť i jeden naráží na stěny vydutého čela a rve se ven, splynout větrem, s lidmi a částečkami prachu.