bezejmenná

    1.

    Na stole ležela zpola ohryzaná, stará a odřená tužka.

    O kousek dál seděla Raf v houpacím křesle, tvářila se nevraživě a kouřila cigaretu.

    Nezvyklý večerní klid naplňoval místnost až ke stropu tak, že skoro ani nemohla dýchat a přes podivnou mlhu neviděla ani vlastní odraz v zrcadle.

    Rozhoupala se.

    Rádio hrálo příšernou hudbu. Kdyby měla sílu, šla by ho vypnout.

    Na místě, kde měla stát rozkvetlá pelargónie, bylo prázdno.

    Ještě že tak, byla to odporná kytka, pomyslela si a pak si uvědomila, že jí včera večer vyhodila z okna a musela se usmát. Víno člověku do hlavy přece jen nenamete tak špatné nápady.

    Když se znovu, snad posté, podívala na tu proklatou tužku, úsměv z její tváře okamžitě zmizel. Přála si, aby alespoň na zemi ležela kupa zmačkaných papírů, aby o ně zakopávala na každém kroku, brodila se v nich, ale nebyly tam… nebyly. Stoh listů ležel nehybně vedle tužky a byl tak úhledně srovnaný a bílý, rovný a průhledný, až se jí vrýval do hlavy a zdálo se, že už ho v paměti bude nosit snad nadosmrti. Zatracená tužka.

    Někdo zaklepal na dveře.

    Otočila hlavu a vykouzlila na tváři milý úsměv. „Co je, Ruby?“

    Ruby měl svěšenou hlavu a neodpovídal.

    Napadlo ji to, co milionkrát za život, že jejich rodiče musejí své děti sakramentsky nenávidět, když pojmenovali dceru chlapeckým jménem a syna dívčím. Vlastně na to myslela skoro pokaždé, když svého bratra oslovovala, nikdy však nesebrala odvahu se zeptat, proč vlastně jim takovou hrůzu provedli.

    Byla ale ráda, že ji alespoň někdo dokáže přivézt k životu, když se v ní k večeru nahromadily nepříliš pozitivní myšlenky a nuda s kocovinou, že v ní alespoň někdo dokáže probudit radost pouhou přítomností.

    Ruby mezitím objevil vedle popelníku poslední cigaretu a snažil se ji zapálit.

    I tohle máme společné, uvědomila si, nejenže jsme oba dost velcí podivíni, ještě si vědomě budujeme závislosti. „Polož to, spálíš se,“ sebrala mu sirky z rukou. „Ukaž,“ škrtla a zapálila mu. „Ne, abys to někomu vykládal,“ upozornila ho a posadila se zpátky do křesla.

    Ruby si sedl na židli a blaženě potahoval. Přes vlasy mu neviděla do tváře a snažila se přijít na to, o čem přemýšlí.

    „Ta kytka,“ řekl nakonec, ukázal na parapet a začal se smát. Pak zaštrachal v kapse a vytáhl z ní pomačkaný, ohavně růžový květ.

    Rozesmála se. Asi ho našel někde pod oknem.

    Zvedl se a podal jí ho.

    „Děkuji ti,“ ocenila dárek pobaveně. „A já byla ráda, že jsem se jí zbavila.“

    „Hnusná kytka,“ zamumlal.

    „Přesně tak,“ usmála se.

    Zesmutněl, vytrhl jí kvítek z ruky a rozškubal ho na kousky.

    „Ale no tak.“

    „Hnusná kytka,“ zopakoval a díval se tam, kde původně stál ten zpropadený květináč.

    „Ráno najdeme hezčí,“ slíbila. Ruby nesnesl, když něco nebylo tak, jak svým napůl dětským rozumem předpokládal. Někdy jí však připadalo, jakoby všechno věděl lépe, než všichni ostatní.

    „Najdeme ji teď.“

    „Bude už tma.“

    „Najdeme ji.“

    „Dobře,“ souhlasila nakonec, chytila bratra za ruku a vyběhli ven z pokoje.

 

  

 2.

    Pršelo. Za záclonou bubnovaly kapky do skla nejdřív jen tiše a postupně čím dál prudčeji, hlasitěji, jako by někdo bušil kladivem nejen do plechového parapetu, ale i do její hlavy. Měla pocit, jakoby se jí při každém dalším zvuku měla lebka snad roztříštit.

    V ruce držela otevřenou knihu, dívala se do ní, ale písmena v ní neviděla.

    A pak jí z celodenní samoty a nekončící apatie vytrhlo zazvonění telefonu.

    Představila se.

    „Mizerný počasí.“

    Chvíli čekala, než se hlas na druhém konci bezdrátového telefonu vypovídá.

    „Tak mi něco dones,“ řekla po chvíli a zavěsila.

    Ve tváři jí nebyl vidět ani náznak nějakého pocitu. Usadila se znovu na postel a otevřela knihu úplně na jiné straně než předtím. Sama nevěděla, jak dlouho by dokázala nečinně civět na rozmazané řádky a vymýšlet si v hlavě vlastní život místo aby ho doopravdy žila. Vlastně ani netušila, jak dlouho už tam sedí. Mlčky. Bezvýznamně.

    Někdy si přála, aby se mohla o svůj příběh s někým podělit. Jindy zase, aby se skutečně mohla dostat do svého vymyšleného světa, ale vlastně se o něm styděla i psát.

    Kupa stupidních řečí, pouhých slov, naivních a trapných představ co nejsou k ničemu a nikoho nezajímají. Sní o nevinnosti, když se vrací k ránu domů opilá, ožralá, nechutně zpráskaná, sama sobě tak zoufale odporná… !

    Rozklepanou rukou si zapálila cigaretu a vyrvala pár listů z té knihy bez písmen.

    Vztekle je roztrhala.

    Zazvonil zvonek. Vyskočila na nohy, málem se přerazila o práh a chvátala otevřít.

    „Ježismarja co se ti stalo?“

    „Co by mělo,“ nechápala. „Tak máš něco?“

    „Jo,“ podal jí plastovou láhev s bílých vínem a malý pytlíček se zelenými lístky. „Dárek.“

    „Dík.“

    Už už se chystala zabouchnout dveře, když si všimla, jak se na ni dívá.

    Co vlastně viděla? Lítost, zvědavost? Překvapení? Nemohla se rozhodnout. Stála ve dveřích a dívala se, jak se na ni dívá a přemýšlela proč se tak dívá, tak horečně až ji z toho znovu rozbolela hlava a ve spáncích cítila bušení vlastního tepu. Tolik by chtěla vědět, co vzbuzuje v těch lidech, kteří ji neznají a neznali by ji ani kdyby chtěli, toužila se dostat do jejich myšlenek a slyšet jak ji odsuzují.

    A pak se v ní něco zlomilo. Uvědomila si, že je jí to jedno. Byl daleko, dál než když přišel, dál než když s ním mluvila po telefonu, dál než kdykoli předtím.

    „Co máš s tou rukou?“

    Jeho hlas jakoby slyšela z dálky. Dívala se na něj, ale nepoznávala ho, tolik, až se jí z toho zatočila hlava a musela se chytit dveří, aby se mu neskácela k nohám.

    „Je ti dobře?“

    Připadala si zkouřená už teď. Na prach. Zvedal se jí žaludek ze sebe, z vlastní vynucené samoty, sebestředné jistoty, že ji nikdo nedokáže pochopit a aniž by chtěla, sama sebe stavěla do pozice oběti, i když jí lítost byla odporná. Potřebovala pochopení sama pro sebe, aby přestala odhánět ty, co má vlastně ráda a vítat ty které nenávidí jenom pro to, aby mohla žít sama se sebou, o samotě plakat u knihy bez stránek a bez písmen…

    Rozesmála se.

    „Ty si sis už něco dala?“

    „Ne. Jenom mě bolí hlava a jsem rozespalá.“

    „A co máš s tou rukou?“

    Podívala se. Levé zápěstí měla pořezané a celou ruku pokrytou zaschlou krví. Nevzpomínala si, že by prováděla něco podobného. „Nic.“

    „Nepustíš mě dál?“ zeptal se jakoby mimochodem, ale jeho noha nakročená k odchodu prozradila, jakou odpověď čeká. Zradil ji.

    Podívala se mu pevně do očí a cítila z nich úlevu, možná i radost. Představila si ho, jak sedí doma a přemýšlí nad tím, co se to vlastně stalo a nakonec byla i ráda, že na to nikdy nepřijde.

 

   

 

 

3.

    Našli ji. Byla to sedmikráska. Jediná, která se s přicházející nocí ještě neuzavřela vlastními lístky sama do sebe. Jediná na celém světě, která nepřestala zářit, která zůstala otevřená. Ta nejkrásnější.

    Musel ji utrhnout Ruby, sama si netroufala. Byla moc zkažená, aby mohla vzít do ruky něco tak úžasného, krásného, až se tajil dech.

    Ruby se smál. Ona taky. Bylo to jen pitomá sedmikráska a přesto ji s bratrem sblížila tolik, až jí připadalo, že je její součástí a ona jeho, jako byli spojeni. Spojeni nedočkavostí, dychtivostí najít v sobě navzájem kousek dokonalosti a pak se radovat z vlastní nesobecké hrdosti, spojeni platonickou láskou, která jim nedovolovala mluvit, když nebylo potřeba, protože v určitých chvílích mohlo i jediné slovo smrtelně zranit.

    Když byli spolu, nic a nikdo jim nemohl ublížit. Po nocích tajně popíjeli víno, kouřili cigarety z drahého tabáku, který otec vozil z cest a tiše si povídali nebo se jen tak dívali oknem na jezero a snažili se pochopit jeden druhého i sami sebe. Nikdy nebude mít nikoho tak ráda, jako Rubyho.

    Bylo ráno. Všechny úsměvy usnuly se svítáním po dlouhé, krásné noci a ještě se neprobudily, navíc tu zase ležela ta proklatá tužka.

    Jakoby s ní něco zmítalo ze strany na stranu, sem a tam a pořád dokola, až se musela pevně chytit stolu, aby neupadla. Možná byla ještě opilá, protože vzala do ruky pozlacené pero (kdysi ho dostala a ještě nikdy nepoužila) a napsala na papír jakousi větu. Ohryzané tužce nevěnovala ani jediný pohled. Za první větou následovala další a pak ještě další. Za pár minut byl popsaný celý list.

    Ze soustředěného výrazu v jejím obličeji se pomalu ale jistě stával úsměv zračící nepopsatelnou úlevu.

 

    4.

    Chtěli válku a měli ji mít.

    Telefon od Filipova odchodu už nezazvonil a Rézy se krok za krokem pomalu propadalo do propasti sebelítosti.

    Aniž by si dokázala přiznat, že prohrála, válčila dál se všemi lidmi okolo sebe, přestože o tom nikdo z nich nevěděl a vlastně válčila sama se sebou.

    Měla co si přála.

    Samotu.

    Najednou, z ničeho nic se jí v hlavě začal rodit příběh. Úplně jiný než byly ty ostatní.

    Hodila přes sebe bundu a zaparkovala v první putyce kterou potkala. Sama.

    Objednala si pivo, pomalu ho upíjela, kouřila jednu cigaretu za druhou a zuřivě, systematicky si okusovala nehty až do krve, do masa.

    Ani nevěděla jak dlouho už tam sedí, když si všimla, že na lístku ležícím na stole před ní jsou už čtyři čárky a co hůř, u vedlejšího stolu sedí Filip, sám, a upřeně ji pozoruje.

    Pozdě.

    Napadlo ji, že se možná všechny rozhodující chvíle jejího života bůhvíproč odehrávají ve špatném pořadí a proto je tak nešťastná.

    Kdyby se tu objevil o dvě hodiny dřív, byla by štěstím bez sebe, přisedla by si k němu a všechno by zase bylo jako dřív.

    Teď už ale bylo všechno jinak. Už ho nepotřebovala.

    „Co ta tráva, dobrý?“ zeptal se a pořád ji pozoroval.

    Byl tak hrozně daleko. 

    Přikývla.

    Stín v jeho očích jí řekl, že už mu to došlo taky. Ona byla možná ještě mnohem dál.

    „Neřekneš mi co je, viď?“

    Přesně tak. Nezmohla se ani na odpověď, přitom nešlo o to, že by nechtěla. Řekla by mu všechno co by chtěl vědět, pořád v něj měla důvěru, teď si jen bylo o něco víc jistá, že by to bylo naprosto zbytečné.

    Chtěl válku, má ji mít.

    „Ne,“ odpověděla konečně.

    „Rézy ty seš magor. Normální magor.“

    Žádný kapky deště, žádnej tep, tohle byla rána kladivem, tečka za nedopsanou větou! Ne ona, to on udělal jejich vztahu konec!   

    Cítila jak se třese.

    Zapálila si další cigaretu.

    Dvacátou? Třicátou? Bůh ví.

    Co by tak asi udělala Raf?

    Mohla vůbec odhadnout nevinnou dokonalost vlastní idey v situaci, ve které se ona idea jednoduše ocitnout nemohla?

    Náhle ji přepadl pocit, že musí něco udělat, hned teď, okamžitě vyskočit na nohy a udělat něco, cokoli co nezmění nic a přitom všechno…

    Cítila na sobě pohledy okolních lidí, byla divná, vymykala se.

    Bušilo jí srdce.

    Roztřásla se ještě víc.

    A co by to jako mělo být?

    Kudy mohla vést cesta daleko od všeho kolem ní?

    Najednou měla pocit že omdlí.

    Co by udělala Raf? Tak co, proboha?!

    Vyskočila.

    „Ježiši Rézy, je ti dobře?“ zavolal za ní Filip, ale to už běžela ven tak rychle, jako nikdy v životě, tak nesmyslně jako nikdy v životě, tak šťastná jako nikdy v životě.

 

    5.

    Pomalu se utápěla v řádcích, vlastních slovech, psala o sobě, o Rubym, vkládala sama sebe do smyšlených postav. Připadala si jako by byla opilá, opojená, a i kdyby sebevíc chtěla, nedokázala položit tužku a přestat psát. Bylo jí jedno co se děje kolem ní, nevnímala okolí, jediný kdo ji dokázal vytrhnout ze zamyšlení byl Ruby, který se ale potloukal po venku, protože věděl, že ji má na chvíli nechat být, nebo matka, která čas od času vešla do pokoje s podnosem, protože se jako vždy obávala, aby Raf neumřela hlady.

    Čas se zastavil a země se přestala otáčet.

    Jen občas ji přepadal pocit, že je hrozně unavená a na pár chvil se opřela v křesle. Možná usnula na pár minut, možná na pár hodin, možná že vůbec, sama to nedokázala odhadnout.

 

    6.

    Seděla u počítače.

    Civěla před sebe.

    Nehýbala se.

    Jak jen začít? Jak?

    „Mami, dej mi pokoj!“

    Ticho. Dveře se prudce zabouchly a zůstala zase sama.

    Najednou jakoby ji někdo praštil do zad, trhla sebou a prsty se jí rozeběhly po klávesnici.

    Na stole ležela zpola ohryzaná, stará a odřená tužka. O kousek dál seděla Raf v houpacím křesle, tvářila se nevraživě a kouřila cigaretu… 

    Bezúčelný život vymyšlené kamarádky. Přesto tak krásný. Záviděníhodný.

    Kamarádky?

    Mohla být vůbec Raf její kamarádkou? Ztratila by s někým jako je Rézy vůbec pár slov? Mohla se vyrovnat někomu, jako je ona?

    Samozřejmě, že ne.

    Rézy si uvědomila že pláče.

    Otevřely se dveře a v nich stála matka a tvářila se zničeně, možná že víc rezignovaně než jindy.

    „Co je?“ uklouzlo jí možná víc drze než chtěla.

    „Co je to s tebou, Rézy? Volal mi Filip.“

    Ten parchant! „Nic, rozešli jsme se.“

    „Proto brečíš?“ vykouzlila ztěží na tváři chápavý pohled.

    Lhát nebo nelhat? Co by udělala Raf? Nezalhala by, samozřejmě.

    Jak ale vysvětlit matce, co se jí teď honí hlavou? Mohla by to pochopit?

    „Jo.“

    „Říkal, že ses hodně změnila a že by chtěl vrátit co mezi vámi bylo.“

    Co si to dovoluje, vykládat máme tyhle věci? Nemělo by snad být na ní, aby se rozhodla, jestli se rodičům svěří nebo ne, k čertu?

    V tu chvíli ho nenáviděla víc, než sama sebe a to ji na okamžik uklidnilo. Rozesmálo.

    „To není k smíchu.“

    Co na to říct? Myslela si, že ji zná, mohla by se alespoň pokusit pochopit vlastní dceru, ale nikdy se jí to nepodařilo a ani nepodaří.

    Ticho.

    „Řekneš mi, co se s tebou děje?“

    Dobrá otázka. Na stejnou se ptal i Filip. Jenže i kdyby na ni chtěla odpovědět, nevěděla jak. Sama netušila, co se s ní děje. Možná, že se hroutila z nedostatku pochopení, o které stejně nestála. Možná, že ji mrzela tolik vytoužená samota. Možná…

    „Ne.“ Odpověď byla pořád stejná. 

    „Terezko, mluvila jsem s psychologem, chtěl by si s tebou promluvit.“

    Špatný vtip.

    Napadlo ji, že matka je jen dalším člověkem, který si s ní neví rady a proto ji zradil.

    Chtějí válku, mají ji mít.

    „Tak teď jenom nevím, jestli trpím stihomamem nebo mi to všichni děláte naschvál.“

    „Nestojím proti tobě, snažím se ti pomoct.“ 

    „Já nepotřebuju žádnou pomoc, proboha!“

    Lhala snad sama sobě? Už ani nevěděla, jestli říká pravdu nebo ne.

    „Chováš se jak malá.“

    Díky mami, to jsem potřebovala slyšet. „Ježiši, co po mě chceš?!“

    Dveře se podruhé zabouchly. Silněji.

    Zapálila si.

    Ruby mezitím objevil u popelníku poslední cigaretu a snažil se ji zapálit.

    Proč mám být zkažená jen já?

 

    7.

    Po třech dnech se odhodlal.

    Už na něj čekala.

    Bůhví, jestli vůbec přemýšlel nad tím, proč si vybral právě tuhle chvíli proto, aby se podíval jak pokračuje.

    Tvářil se divně, jinak než jindy.

    V ruce držel pomačkaný kus papíru.

    „Co to máš?“

    Podal jí ho.

    Na stole ležela zpola ohryzaná, stará a odřená tužka. O kousek dál seděla Raf v houpacím křesle, tvářila se nevraživě a kouřila cigaretu.

    Raf se zatvářila zmateně. „Kdo to psal?“

    Ruby mlčel a tvářil se ještě podivněji než předtím.

    „Ruby, k čertu, kdo to psal?“

    Žádná odpověď.

    Kdo mohl vědět, co ji napadalo, když nevěděla co psát a musela se dívat na tu proklatou tužku na stole?

    „Ruby!“

    Musel to být on. Ale Ruby neumí psát, tak jak mohl někomu nadiktovat něco, co ani nemohl vědět?

    „Rézy,“ řekl.

    Dobře, Ruby možná byl blázen, ale že by začal mít i halucinace, navíc takhle podivné připadalo Raf jako pitomost.. Nic ji v tu chvíli nemohlo víc rozčílit.

    „Kdo je Rézy?“

    Mlčel.

    Raf chňapla po cigaretě.

    Rozbolela ji hlava.

    „Ona to ví,“ zašeptal Ruby.

    „Co ví?“

    „Všechno.“

    Podivná situace. Že by se ji pouhá Rubyho představa snažila rozrušit? Nebo proč jinak tohle dělá? Chtěl snad, aby pochopila, že on o ní ví všechno? I to co vědět jednoduše nemůže? Najednou ji přepadl strach.

    „Nevěděla jsem, že sis toho všiml. S tou tužkou…“

    „Ona to ví.“

    „Kdo?“

    „Rézy!“ vykřikl a vyběhl z pokoje.

    Raf nevěděla, co si má myslet. Tužka pořád ležela na svém místě, ale tentokrát ji rozčilovala mnohem víc, než kdy jindy.

    Za pár minut přišla matka.

    Kupodivu ani nenesla žádné jídlo.

    „Měla bys jít za Rubym.“

    „Proč?“ nechápala.

    „Sedí u jezera a asi pláče.“

    Raf vyletěla z křesla. „Pláče?!“

 

    8.

    Rézy se dusila smíchy.

    Seděla ve třetí lavici a dívala se, jak spolužáci recitují u tabule vlastní básně. Odříkávají s ruměncem ve tváři pár stupidních slov roztrhaných na kusy nervozitou a rychlým krokem se vracejí zpátky na své místo, udýchaní a zničení.

    Přišla řada na ni.

 

„Proklínám se

Ve spárech nočních můr

Prsty spletených provázků

Uslzené oči

Přetrhané žíly

Máte

Bez důvodu

Naschvál!

Abyste byli rychlejší

Než já

A nemuseli poslouchat

Zoufalé vzlyky

Prsty spletených provázků

Ve spárech nočních můr

Proklínám vás.“

 

 

    Po tváři se jí kutálela slza. Najednou byla zmatená, nevěděla co dělat, všichni ji zaraženě sledovali.

    Ucítila na sobě Filipův pohled, obrátila se ke třetí lavici, ale byla prázdná. Musela být.

    Kam se poděla síla jejího přesvědčení?

    Aniž by věděla co dělá, vyběhla ven.

    Na trávníku rostla jediná sedmikráska. Našli ji.

    „Měla bys jít za Filipem.“

    „Cože? Proč?“

    „Sedí u jezera a asi pláče.“    

 

    9.

    Plakali spolu.

    Raf hladila Rubyho po vlasech a snažila se představit si, alespoň trochu mít ponětí, co se vlastně stalo.

    Mlčeli.

    Ticho občas přerušoval zpěv jezerní hladiny. Jinak nic, kolem jakoby bylo vzduchoprázdno. Jen oni dva, sami v celém vesmíru.

    Začalo pršet.

    „Ty nevěříš,“ řekl.

    „Ukážeš mi ji?“

    „Je tu s námi.“

    Raf vzlykla.

    „Nevěříš.“

    „Věřím ti, Ruby.“

    „Nevěříš,“ zopakoval. Měl pravdu. Pravdu, která jí rvala srdce, zoufale se snažila pochopit co říká, ale nemohla dělat nic.

    „Pověz mi o ní něco.“

    „Má mě ráda. Ty ne,“ odpověděl tak smutně, že na chvíli zapomněla dýchat. Zemřela by pro to, aby tohle nikdy nevyslovil.

    „Miluji tě a ty to víš.“

    Po tváři mu stékaly slzy.

    Nenacházela slova. Přála si ho obejmout, ale strach jí to nedovolil. „Ruby, co se děje, prokristapána?!“ vyhrkla plačtivě, zoufale, jakoby její jediná poslední naděje závisela právě na téhle větě.

    Neodpověděl, jen se dál díval kamsi do dálky.

 

    Půjde ještě vůbec vrátit to, co mezi nimi bylo? Vrátí se někdy ten Ruby, kterého znávala a Raf, kterou znával on? Kde se proboha stala chyba?

 

    10.

    Rézi silou přejížděla žiletkou po předloktí.

    Byla sama sobě odpornější než dřív, byla ten nejhorší člověk na celém světě. Mrcha.

    Na stole vedle počítače stála poloprázdná láhev vodky. Popelník byl plný a cigaretový kouř se vpíjel do bílých stěn a do její kůže čím dál dotěrněji.

    „Tohle přece nemůžu,“ vzlykla polohlasně.

    Označila myší část textu v počítači a po pár vteřinách, kdy jí pocity, které ani nedokázala popsat, málem rozškubaly útroby, stiskla tlačítko Delete.

    Musela začít jinde.

    „Nikdy nebudeš jako ona, nikdy…“

    Jen občas jí přepadal pocit, že je hrozně unavená a na pár chvil se opřela v křesle. Možná usnula na pár minut, možná na pár hodin, možná že vůbec, sama to nedokázala odhadnout.

 

    11.

    Po třech dnech se odhodlal.

    Bůhvíproč tiše a ustrašeně zaklepal na dveře, nenašel ale odvahu je otevřít.

    Raf se neozývala. Možná neslyšela, možná nechtěla nebo nemohla slyšet.

    Možná nechtěla…

    „Pojď dál, Ruby,“ ozvalo se však po chvíli a Rubymu se na tváři rozlil spokojený úsměv. „Vrže pod tebou podlaha,“ dodala. Úsměv zmizel.

    Došlo jí, že doufal, že věděla o jeho přítomnosti, aniž by ho slyšela.

    „Promiň,“ usmála se omluvně.

    Zapomenuto.

    „Jdeme ven,“ oznámil jí.

    „Kam?“

    „K jezeru,“ odpověděl.

    Vykročili. Raf upletla věneček z pampelišek a posadila ho Rubymu na hlavu. Když se po několika minutých spatřil ve vodní hladině, začal se smát, Raf se smála taky, tak se smáli spolu nekonečným, hřejivým smíchem.

    Usmiřujícím smíchem.

    Raf si všimla, že něco žmoulá v ruce.

    Byl to suchý kousek květu odporně růžové pelargónie.

    Podal jí ho.

    Pohladila ho po tváři a zamrkala ve snaze zadržet slzy dojetí. Neúspěšně, jedna jí přece jen stekla po tváři.

    Začalo pršet.

    Raf nikdy nezažila nic podobného, najednou nemohla dýchat, netroufala si hýbat se, hleděli si tiše do očí a poslouchali déšť.

    Ruby ji opatrně stíral kapky z obličeje.

    Už se nesmáli.

    Dívali se daleko, hluboko do sebe navzájem, poprvé nejen jako bratr a sestra, ale jako muž a žena.

    Sundal si z hlavy věneček uvadajících květů a zadíval se na něj. Pak dva utrhl, jeden si strčil do kapsy a druhý jí podal a položil věnec na hladinu.

    Ucítila podivný tlak v žaludku a na chvíli nevěděla, jestli je jí vlastně dobře nebo špatně a už vůbec si odmítala přiznat, že v tu chvíli cítila k Rubymu něco jiného než jen sourozeneckou lásku.

    Mít rád teď bylo tak zoufale málo, až jí to připadalo směšné.

    Na něco takového však nebyla připravená. Mohla se snad v jediné chvíli, v jediném okamžiku zamilovat tak neuvěřitelně moc do vlastního bratra?

    Rozplakala se a měla pocit, že kdyby ji nedržel za ruku, snad by omdlela, vyprchal by z ní život.

    Ruby se k ní naklonil, jako by jí chtěl něco zašeptat do vlasů, ale nakonec ji poprvé, tak jak by si nikdy nemyslela, že prožít něco podobného je vůbec možné, políbil.

 

    12.

    V pokoji bylo dusno.

    Smrad.

    Rézy souložila s Filipem na posteli jeho rodičů, kteří bůhvíproč odjeli uprostřed května na dovolenou a přemýšlela, jak co nejpřesněji vystihnout svou chuť zkouřit se do bezvědomí.

    Jakoby objímal skříň. Kus nábytku. Zvedl se jí žaludek, až dostala strach, aby mu nepozvracela ložnici. Ani nevěděla, jestli se jí dělá špatně z něj, ze sebe, nebo ze všeho, co za večer stihla vypít.

    Snažila se poslepu nahmatat na nočním stolku krabičku cigaret, i když si nebyla jistá tím, jak si v téhle situaci zapálí, aniž by mu upálila půlku obličeje, případně jinou část těla.

    Napadlo ji, že tohle je možná usmíření, které ji mělo dojmout a předejít její návštěvě u psychiatra a musela potlačit hysterický záchvat smíchu.

    Filip ze sebe konečně vydal pár podivných zvuků a lehl si vedle ní.

    Znovu se jí zvedl žaludek.

    Uvědomila si, že na ni mluví. Připadala si jako ve špatném filmu. Hodně špatném…

    „Slib mi, že už to bude pořád všechno takhle dobrý.“

    „Takhle dobrý?“ uteklo jí pohrdavé pousmání.

    Co se stalo? Vzdala snad svou snahu nebýt sama sebou nadobro?

    Ležela nahá na posteli a ze rtů jí unikal kouř. Už nevnímala, co jí říká. Nepřemýšlela.

    Filip usnul.

    Civěla do stropu a najednou věděla, že už nemá o čem psát. Její příběh byl u konce, stejně jako její vlastní život.

    Kolik slov ještě mohla říct?

    Mohla sedět u jezera, obklopena přáteli, kdyby nebyla taková, jaká je, mohla tam sedět s Rubym, kdyby byla Raf. Krásná, milá, dokonalá Raf.

    Nehýbala se.

    Připadalo jí, že snad ani nedýchá, že se jí zastavilo srdce.

    Jakoby umírala.

    A pak se začalo rozednívat.

    Oblékla se. Na tváři jí hrál podivný úsměv, bylo jí tak trapně, že se musela smát, nepřirozeně, hystericky smát sama sobě.

    A Filip spal.

    Lokla si vodky postavené na nočním stolku a posadila se do křesla. Nechtěla jít domů, nechtěla poslouchat matčiny řeči, dotěrné otázky na téma, kde byla celou noc.

    Neuběhlo ani půl hodiny a Filip se probudil.

    Láhev vodky byla prázdná.

    Úsměv na Rézyně tváři se změnil v podivný škleb, bezmocný pokus o ten nejšťastnější úsměv, pohled se zastavil na otevřeném okně a mysl přilnula k myšlence, jaké by bylo vyskočit z něj. Vydrala ze sebe dalších pár skřeků, podivný smích blázna a uvědomila si, že už není ani sama sebou, ani tou, kterou by chtěla být, že není nikým, jen bláznem toužícím s děsivou nepříčetností zemřít.

 

  

 

    13.

    Tvářil se divně, jinak než jindy.

    V ruce držel pomačkaný kus papíru.

    „Co to máš?“ zeptala se.

    Na stole ležela zpola ohryzaná, stará a odřená tužka. O kousek dál seděla Raf v houpacím křesle, tvářila se nevraživě a kouřila cigaretu.

    Raf se zatvářila zmateně.

    „Kdo to psal?“

    „Rézy,“ odpověděl Ruby.

    „Jaká Rézy?“

    Do pokoje vešla tmavovlasá dívka s černě podmalovanými očima. Tvářila se ještě divněji než Ruby. Zvědavě a zároveň lhostejně.

    „Ahoj,“ pozdravila Raf zaraženě. „Odkud víš o té tužce.“

    „Dívka neodpovídala. „Dáš mi cigáro?“ Její hlas zněl nepřirozeně hluboce, ochraptěle, temně, děsivě…

    Raf jí podala krabičku cigaret. „Odkud znáš Rubyho?“ Snažila se, aby v její otázce nebyl znát osten žárlivosti, který ji skrz naskrz pobodával.

    „Je to můj kamarád,“ řekla Rézy a vyfoukla kouř.

    Raf po Rubym střelila pohledem a on jí ho ustrašeně opětoval, pak se postavil vedle ní a chytil ji za ruku. Raf se úlevou rozesmála. Uvědomila si, jak sobecky se chová.

    „Tak abychom si otevřeli víno,“ navrhla.

    Tmavovlasé dívce to zjevně udělalo radost.

    „Slyšela jsem o tobě,“ řekla směrem k Raf.

    „Vidíš, to já vůbec netuším kdo jsi.“ Raf se snažila ze všech sil, aby její slova nevyzněla zle, ale přítomnost té dívky jí nebyla vůbec příjemná. Pozorovala dým stoupající ke stropu z Rézyny cigarety a rozhodla se, že přestane kouřit, bůhví proč, snad se podvědomě bála, aby nebyla jako ona.

    „Chtěla bych, abychom si rozuměly,“ řekla Rézy.

    Raf nevěděla, kde se v ní bere vztek, který pocítila.

    Holka z podmalovanýma očima na ni civěla, propichovala jí kůži pohledem a Raf nevěděla, co říct. Vždycky bývala milá, ale najednou nemohla, nenáviděla ji, aniž by alespoň trochu tušila proč. Ruby ji držel za ruku, ale přesto na Rézy hleděl podivným pohledem, jako by v ní viděl něco, co Raf neviděla, nebo vidět nechtěla.

    A pak jí to došlo. Rézy měla v očích smutek, podobný jaký měl on, vždycky, i když byl šťastný, i když se smál. Rvalo jí srdce, že ho nikdy nedokázala doopravdy rozveselit a teď se tolik bála, že by se to té tmavovlasé dívce, která se tu zničehonic objevila mohlo podařit.

    „Neboj se,“ řekl Ruby.

    Raf se podívala na Rézy, Rézy se podívala na Raf.

    Ani jedna z nich nevěděla, které byla jeho slova určena.

    Mohl vědět, z čeho má Raf strach?

    Rézy držela láhev vína v ruce a pila sama.

    „Tak řekneš mi, kdo jsi?“ zeptala se Raf.

    „Nevím, co chceš vědět.“ Netvářila se zrovna mile.

    „Odkud znáš Rubyho?“

    Rézy neodpovídala, začala se třást a kouřila ještě zuřivěji, než předtím. Raf připadalo, že vypadá jako by se měla každou chvíli zhroutit, vůbec by ji nepřekvapilo, kdyby začala nesrozumitelně blábolit a pak sebou švihla o zem.

    Nakonec nebyla tak daleko od pravdy.

    Zůstalo však jen u blábolení…   

14.

    Rézy psala dlouho do noci, až se jí začaly zavírat oči, aniž by si pamatovala o čem. Jakoby cosi psalo za ni, zdálo se, že se příběh o Raf a Rubym ani nerodil v její hlavě.

    Popíjela po velkých locích vodku, kterou si odpoledne koupila a snažila se udělat si v hlavě ještě větší prázdno, než tam měla doposud.

    Dařilo se.

    Jediné, na co nedokázala přestat myslet bylo, proč nemůže napsat příběh tak, jak by si přála. Proč ji Raf nedokáže přijmout, přestože je to její smyšlená postava.

    Možná jen nedokázala narušit to, co nikdy nemohla prožít, Rafin život, její štěstí a lásku jejího bratra, nedokázala to jí to o připravit.

    Stránek přibývalo.

    Rézy si všimla, že svítá.

    Láhev vodky byla zase prázdná.

    Uvědomila si, že si ani nepamatuje, kdy naposledy něco snědla, přesto neměla hlad.

    V tom samém okamžiku se jí ale zvedl žaludek a tak tak stihla doběhnout na záchod, aby se příštích patnáct minut dávila v křečích nad záchodovou mísou.

    Černě podmalované oči měla uslzené, sama nevěděla, jestli za to mohla její bezmoc dělat vůbec cokoli, nebo během dvou dnů spotřebované dva litry vodky.

    Pustila si nahlas rádio a na chvilku mlčky kývala hlavou do rytmu hudby.

    Najednou znovu pocítila něco, co už jednou, tenkrát, když začala svou knihu psát, jakoby ji něco praštilo do zad.

    Nikdy nebude jako ona! Ruby nikdy nezačne mít rád cizí holku, dokud při něm bude Raf stát. Nikdy nemůže nahradit jeho sestru, jeho lásku, jedinou ženu jeho života, nikdy!!

    Musí ji zničit, bere jí její štěstí, ta zpropadená děvka!

    V příštím okamžiku jí bleskla hlavou myšlenka, kterou na kterou se jí už nikdy nepodařilo zapomenout.

    Raf musí zemřít.

 

    15.

    Raf plakala.

    Viděla svůj život, jak se v okamžiku rozplynul kdesi v dálce za jezerem, unikal jí kamsi daleko, pryč z jediného světa který znala.

    Necítila své tělo, stal se z ní malátný přízrak, ploužící se pokojem, mezi čtyřmi stěnami, narážejíc do nich, jakoby byla slepá. Nehty si zarývala hluboko do kůže, ale bolest necítila.

    Ruby odešel. Sledovala ho, jeho nepřítomný výraz ve chvílích, kdy Rézy nebyla nablízku.

    Ta dívka, která v jeho očích probouzela naději na cosi nepopsatelného, něco, co v něm Raf nikdy nedokázala probudit.

    Nenáviděla ji tolik, až zapomínala dýchat a vnímala jen tlukot vlastního srdce a třas vlastních rukou.

    Už nepsala básně, protože už nebylo o čem, najednou nevěděla, kdo Ruby vlastně je, co se stalo s jejím milovaným bratrem, jejím jediným přítelem.

    Už ji nedržel za ruku, když to potřebovala.

    Seděl na pohovce vedle Rézy, té opilé, rozesmáté holky, co byla tolik jiná a proto možná lepší a usmíval se. Místo tajemství, které znávala, měl v očích jen slepou lásku, kterou ona a možná ani on sám nedokázal pochopit.

    Nebylo kudy jít dál, bez něj její život neměl smysl, nikdy už nepozná člověka jakým byl, jakým byli oba společně.

    Byla tolik zranitelná, křehká jako skleněná tabulka, se kterou Rézy bez soucitu praštila o zem.

    Mohla takhle umírat dlouho, pomalu, ale bolest byla moc silná a už nezbývaly slzy, aby z ní smývaly utrpení.

   Vykouřila poslední cigaretu a…

 

… zbývalo jen pár tahů žiletkou po zápěstí.

… zbývalo jen trochu, trošičku přitlačit.

   

16.

    „Ruby?“ oslovila ho Rézy zmateně.

    Neodpovídal.

    Seděl tiše s hlavou sklopenou, vlasy mu zakrývaly obličej a nehýbal se, už několik hodin se ani nepohnul. Všimla si, že mu na košili skapávají slzy.

    „Ruby! Už dost!“ vykřikla.

    Znovu se jí nedostalo odpovědi.

    Rézy vyskočila ze židle a začala nervózně chodit po místnosti. Všechno bylo špatně! Všechno bylo jinak než jak si představovala! Raf byla pryč, už nestála mezi nimi, už netrhala pouto, které mezi nimi vzniklo, teď mělo být všechno jinak, měl být šťastný, šťastnější než kdy předtím!

    Jenže nebyl, naopak, Rafina smrt ho zničila, možná, že si ji nedokázal vysvětlit, ale možná, že si  jasně uvědomoval vinu, o kterou se s Rézy dělil rovným dílem.

    Najednou bleskla Rézinou hlavou jiskra pochopení.

    Zničila všechno.

    Všechno na čem v jejím zbytečném životě skutečně záleželo.

    To poslední, co měla na tomhle světě i ve světě svém vlastním vlastně ráda.

    Ruby už nebyl tím, kým býval za Rafina života, co hůř, nikdy Rézy nemiloval a už ani nikdy milovat nebude, protože jediná dívka, pro kterou bylo v jeho duši místo bývala jeho sestra. A on ji zabil…

    Réziným tělem projel jen zlomek ostré bolesti, než jakou musel cítit Ruby, přesto se musela zachytit stolu, aby neupadla.

    Začala plakat, hystericky řvát, náhle byla tím nejzoufalejším stvořením na světě, aniž by si sama sáhla na život, jakoby umírala pod tíhou vlastních činů. Zabila. Zabila tu, kterou tolik obdivovala, kterou stvořila a už nic nešlo vzít zpět. Už nemohla příběh jednoduše přepsat, co jednou zničila, už nikdy nemohla vrátit.

    Cítila, že Rubyho zoufalství bylo ještě mnohem intenzivnější než její, pořád se ještě nehýbal a pohled na něj jí neustále připomínal, cože to vlastně provedla.

    Odpor, který odjakživa cítila sama k sobě teď navíc znásobila odporným činem.

    Už nebylo úniku.

    Věděla, že tohle Rubyho nikdy nepřebolí.

    Nikdy nepřebolí.

    Už nikdy nic nebude jako dřív!!

    Už nikdy… 

 

    17.

 

    Rézy ležela už několikátý den na zemi ve svém pokoji.

    Většinu času neměla sílu ani otevřít oči, natož snad snažit se přemýšlet a jediné co měla pořád před očima byl obraz mrtvé Raf.

    Jen občas se posadila, aby se mohla napít vodky, kterou jí horlivě zásoboval Filip, jehož strpěla ve své přítomnosti jen z důvodu, že když byl s ní, neotravovala ji matka.

    Zdálo se však, jakoby jí už ani alkohol nepomáhal.

    Přes všechno co vypila si nepřipadala opilá, jen každou chvíli ucítila ostrou bolest v břiše, pravděpodobně pitím způsobenou, nevěnovala jí však pozornost.

    „Tak dost,“ řekl najednou Filip rozhodně. „Nemůžeš tady takhle ležet navěky.“

    Nemohla mu odpovědět, bylo jí ho tolik líto, že ani nenacházela slova. Ztratil s ní už tolik času a ona mu nikdy nedala to, co chtěl, ani vteřinu za posledních několik měsíců nemohla říct, že je ráda, že ho má ve své blízkosti. Ani na jedinou vteřinu nedokázala zahodit  alespoň špetku své sobeckosti a pokusit se pochopit, co vlastně cítí on k ní.

    Jenže teď už bylo pozdě.

    Teď už neměla sílu snažit se o cokoli, ani o ty nejmalichernější věci.

    „Slyšíš, vstaň!“ zopakoval rázně, chytil ji za ruce a posadil.

    Byla dojemně malátná. Za těch pár dní dost zhubla, tváře jí propadly, oči potemněly…

    Zírala do prázdna a kostnatou rukou se automaticky natáhla po láhvi.

    Napila se.

    „A přestaň s tím pitím, vždyť jsi namol.“

    Zavrtěla hlavou a napila se znovu.

    „Promiň, ale budu to muset říct tvojí mámě.“

    „Dejte mi oba pokoj,“ zašeptala, náhle na něj však prosebně pohlédla slepýma očima a svou vlhkou rukou křečovitě stiskla tu jeho.

    „Opravdu mi nechceš říct, co se ti stalo?“ zeptal se něžně a pohladil ji po tváři.

    Chtěla. Zoufale chtěla, ale nedokázala své utrpení pojmenovat slovy, nešlo to. Napadla ji jen jediná možnost, jak mu beze slov vše vysvětlit. Dát mu přečíst svou knihu.

    Nedokázala ale připustit, že ji bude nenávidět tak, jako ona nenávidí sama sebe, nedokázala připustit, aby se dověděl, co provedla. Pokud by pochopil, byla by mu do konce života odporná. Možná že ho kdysi měla ráda, jen za poslední dobu veškerý cit zastínily myšlenky týkající se jenom jí, pocity pro okolí a snad i pro ni nevysvětlitelné, přesto silnější. 

    „Já…“ hlesla, přičemž se mu stále dívala do očí. „Já jsem zabila.“

    Vyskočil.

    Tohle nečekal.

    „Cože?!“ vyhrkl. Hlas mu rozrušeně přeskočil.

    „Zabila jsem… něco v sobě…“ řekla pomalu a cítila, jak jí po tváři zase stékají slzy bezmoci. Byla tak zoufalá, že se mu dokonce snažila vysvětlit co se děje, byla natolik nešťastná, že doufala, že to snad pochopí. Nikdy by si nemyslela, že se někdy uchýlí k něčemu podobnému, snad proto, že vždy se sebou bojovala bezdůvodně, najednou však zašla příliš daleko. Už nešlo jen o její život. „Někoho…“

    „Rézy, jestli o tom se mnou nechceš mluvit tak…“ řekl opatrně a chápavě jí stiskl dlaň.

    „Ne…, chci.“

    „Já mám strach, že… že to nedokážu…“

    „To nevadí.“

    „Dobře… tak povídej.“

    Rozbušilo se jí srdce, jakoby měla říct nejstrašnější tajemství, natáhla se znovu pro láhev a vydatně si lokla.

    „Budu vyprávět příběh. O propletených lidskostech a ještě propletenějších nelidskostech, uzamčených v našich duších. O citech těch, na povrch necitelných…“

      

    18.

 

    „To nevadí,“ řekla mu tenkrát, nedokázala si však uvědomit, jaký dopad na ni bude mít takhle lež, mohla-li vůbec být, milosrdní k ní samé. 

    Teď už ji za ruku nadržel ani Ruby, ani Filip, zůstala sama tak, jak si přála celý svůj život. Zavřená ve svém pokoji takovou dobu, že už ani nevěděla, jestli se jedná o dny nebo snad roky, obklíčená svými myšlenkami, toužila změnit každou vteřinu kterou prožila, stejně jako věděla, že už nikdy nic změnit nemůže. Ani jediný okamžik už nedával smysl.

    Nepotřebovala jíst, pít ani spát, jediné k čemu občas v sobě našla sílu byl tichý pláč, nepatrný projev bezmoci, zoufalý pokus smýt ze svého těla kus viny, stejně jako zbavit se části nesnesitelné bolesti.

    Dveře se otevíraly v pravidelných intervalech, ale scény ztropené okolím už nedokázala vnímat, netýkaly se jí. Nyní už nebyla sama sebou, nemohla ani pomyslet na obyčejný život, cosi s ní točilo tak neuvěřitelnou rychlostí, že se nemohla hýbat, nemohla se soustředit a ta proklatá bolest hlavy neustupovala, byla čím dál silnější, čím dál méně snesitelná…

    „Terezko…“

    „Terezko proboha… Zavolala jsem doktora… přijedou si dnes pro tebe…“

    Rézy svou matku neslyšela.

    „Slyšíš mě? Přijedou pro tebe…“ plakala.

    Rézy seděla skrčená na zemi, neuvěřitelně bledá s černými kruhy pod očima, následkem nedostatku spánku a zbytku tužky na oči, dojemně vyhublá, apatická, slepá a hluchá ke všemu kolem ní.

 

    19.

 

    Přijeli okolo druhé hodiny odpoledne. Dva muži, jedna žena.

    Nejspíš čekali, že se bude bránit, vstoupili do pokoje rázným krokem a začali se ji i místnost prohlížet snaživě nezvědavým pohledem.

    Žena přistoupila k Rézy a pomalu promluvila. „Odvezeme tě teď do léčebny.“

    Rézy na ni ani nepohlédla, jakoby si ani nevšimla, že se okolo ní vůbec něco děje.

    Plačící matka stála opodál opřená o dveře a utrápeně všechno sledovala. Vypadala unaveně. Pokud by se kousek od ní neodehrávala situace ještě neskutečnější, možná by se dalo říct, že byla na pokraji zhroucení, veškerou pozornost na sebe však pro tuto chvíli ztrhávala Rézy.

    Netrvalo dlouho a jeden z mužů vzal Rézy do náruče a odnášel ji pryč…

 

    „Bereš drogy?“

    Rézy se během cesty dokázala trochu vzpamatovat, takže na otázku reagovala podivně křečovitým smíchem. Seděla shrbená v křesle a rukama si objímala koleno, ve tváři měla nezvykle nabroušený výraz.

    „Kouříš trávu?“

    „Co po mě doprdele chcete?“

    „Klid, nikdo se ti tu nesnaží nijak ublížit. Proč jsi začala být ke všemu apatická? Stalo se ti něco?“

    „Komu se tu snažíte namluvit, že vás to zajímá?“ odsekla ostrým hlasem, náhle však prudce uhnula pohledem kamsi stranou a rukou se pevně chytila za vlasy, jakoby si je chtěla vytrhnout. Zoufale se kousala do rtu ve snaze nepřestat se soustředit na to, co se dělo kolem ní, protože věděla, že jakmile by začala opět přemýšlet, celá tahle parodie by se spolu s ní zhroutila jako domeček z karet. 

    „Samozřejmě, že mě to zajímá, pokouším se ti pomoct.“

    Připadala si svázaná tisíce tenkými provázky, bolestivě se jí zakusujícími do kůže a zabraňujícími jí hýbat se, nemohla se pořádně nadechnout, cosi jako by ovládalo její myšlení, cítila jak v ní válčí pocit absolutního nezájmu k čemukoli s nezvladatelným vztekem.

    Na čele jí vyrazily kapky potu a začala se nekontrolovatelně třást. Nechtěla si před těmi lidmi připustit, že prohrává boj sama se sebou, to oni přece vždycky chtěli válku! Chtěli válku, mají ji mít! Chtěli válku… Mají ji mít! „Chtěli jste válku, máte ji mít!!“ šeptala pořád dokola a zuřivě si do krve kousala spodní ret, jen aby jim ani na chvíli nedovolila prohlédnout si ji zevnitř, jen aby ani na vteřinu nepřipustila svou prohru, aby jim nedovolila zničit ji! Zabít ji! „Chcete válku, máte ji mít!!!“

   

    Probrala se v posteli jakési malé místnosti se dvěma lůžky a mříží na okně.

    „Ahoj,“ ozvalo se odněkud z kouta ještě dřív, než se stihla pořádně rozkoukat.

    Posadila se a pohlédla na malou zrzavou holku sedící v koutě na zemi.

    „Ahoj.“

    „Pěkně ses zřídila,“ ukázala holka na Rézino předloktí. „Kvůli tomu tu jsi?“ zeptala se milým, nevtíravým hlasem. Rézy připadalo, že ji odněkud zná, její hlas, jakoby patřil někomu důvěrně známému, stejně jako tvář se zdála povědomá, nemohla si však vzpomenout, kde by onu dívku mohla potkat.

    Pokrčila rameny.

    „Jak se jmenuješ?“

    „Rézy,“ odpověděla. Nedokázala si vysvětlit, proč je jí ona dívka od první chvíle tolik sympatická, dokonce se nemohla zbavit pocitu, že snad našla v tomhle světě uzavřených bláznů nějakou spřízněnou duši a byť se snažila tuhle pro ni nesmyslnou myšlenku zapudit, bůhví proč ji z hlavy dostat nedokázala.

    „Jsem Rafaela,“ představila se dívka

    V tu chvíli se Rézy na vteřinu zastavilo srdce, aby se vzápětí rozbušilo takovou silou, až měla pocit, že jí snad roztrhne hrudník.

    Najednou znala odpověď na svou otázku, odkud jí může být dívka povědomá…

    Dostala strach, jaký v životě nezažila.

    Schoulila se v peřině, odsunula se na posteli kam nejdál to šlo, šílená děsem, který v ní vyvolalo pouhé jméno sledovala ji slepých vytřeštěným pohledem s nehty zaraženými hluboko do matrace se bála pohnout o jediný milimetr.

    „Je ti něco?“ zeptala se Rafaela nevině a dívala se na Rézy očima plnýma zájmu. Zdálo se jí to jen, nebo v nich však Rézy opravdu zahlédla střepinu škodolibosti?

    „Ne… nic.“

    „Dáš si cigáro?“

    Rézy se zvedla z postele, přistoupila k Rafaele a vytáhla z krabičky jednu cigaretu. „Díky.“

    „I v tomhle jsem si podobná s mým bratrem.“

    „V čem?“ vydala ze sebe Rézy přidušeně.

    „Nejenže jsme oba dost velcí podivíni, ještě si vědomě budujeme závislosti,“ zasmála se Rafaela a škrtla sirkou…

 

    20.

 

    Rézy seděla na posteli a dívala se do prázdna.

    Veškeré pocity, které prožívala několik posledních týdnů se náhle změnily ve strach, který jí nedovolil v noci spát, nedovolil jí spustit Rafaelu ani na chvíli z očí.

    Seděla na zemi v rohu a s úsměvem na rtech cosi psala úhledným písmem do sešitu.

    Minuty ubíhaly pomalu, dny byly nekonečně dlouhé, Rafaela se však ani na okamžik nezatvářila jinak než mile, přívětivě a nevině, čímž přiváděla Rézy k šílenství. Snad právě proto, že si konečně byla naprosto jistá, že z ní a Raf by nikdy nemohly být přítelkyně, Raf by ji, zkaženou a nevyrovnanou, do svého světa nikdy nepřijala.  

    Náhle Rafaela zvedla hlavu od psaní a podivným pohledem se zadívala Rézy přímo do očí. „Já to četla,“ řekla ostře.

    Rézy ztuhla. Slyšela dobře? Už nevěděla, co se jí zdá a co je skutečnost, všechno jí před očima splývalo v jedinou noční můru, ze které jako by se už nikdy neměla probudit.

    „Já jsem to četla,“ zopakovala Rafaela stejným tónem a pořád se pevně dívala Rézy do očí, jakoby čekala jakoukoli reakci, které se jí nedostávalo.

    „Co… co jsi četla?“

    „No hádej,“ zasmála se Rafaela. Milý úsměv z její tváře nezmizel ani teď.

    Rézy nebyla schopná odpovědět.

    „Jakou sis mě vymyslela, takovou mě máš.“

    Vyskočila z postele, ale podlomila se jí kolena a musela se znovu posadit, aby neupadla.

    „Ale zbavit se mě se ti nepodařilo.“

    Vyjekla.

    Sledovala Rafaelu se smrtelným děsem v očích.

    Co se to děje?

    Co??

    Nic nechápala.

    Zdálo se jí snad všechno? Pokud byl její život ještě pravdivým příběhem? A odkud jen její vlastní výmysl?

    Nevěděla.

    Třásla se po celém těle, nejraději by zmizela, ale stála jako přikovaná, neschopná se pohnout.

    Nebylo úniku.

    „Řekni mi, myslela sis, že tě bude milovat tak jako mě?“

    „Ne… já…“ koktala Rézy. Na košili jí skapávaly slzy. 

    „Povídej.“

    „Je mi to líto,“ zašeptala.

    „Líto??“zasmála se Rafaela. „Ty zpropadená děvko! Vždyť tys zničila všechno! Sebrala jsi mi můj život! A kvůli čemu?! Řekni mi, proč?!“ křičela.

    Rézy se s hlavou v dlaních svezla k zemi. „Já jsem ho milovala,“ zašeptala.

    „Milovala??“ zatřásla jí Rafaela s rameny. „Vždyť ty neumíš milovat!!“

    Vždyť ty neumíš milovat…

    Neumíš milovat…

    

… zbývalo jen pár tahů žiletkou po zápěstí.

… zbývalo jen trochu, trošičku přitlačit.

---