Motáčky sobě

Být přítel to je radost štěstí … zpočátku vždyť to taky znáš dokud ti tvrdou ránu pěstí nedá ten druhý - vzpomínáš? to tenkrát modraly se chrpy ve zlatém lánu obilí kdo věděl z nás proč srdce trpí když k sobě jsme se choulili bez zdání že už naposledy se dotýkají ústa těl? srdce to vědí dřív než hlavy i kdyby sto dní do popravy zbývalo už se v bázni chvějí že brzy přijdou o naději nic nezabrání ač bys chtěl vzít slovo ostré jako nůž - to malé zrádné „bohužel“ do svých úst těch co nikdy už víc netknou se blízkého těla nic nezabrání ač bych chtěla jak ozvěna je opakovat bohužel … žel … dřív tvoje celá (anebo v čem jste pomýlení?) - byla to láska když už není? v bezhlavém běhu kam se schovat bohužel … žel … když „nemilovat“ nás pronásleduje jak stín co slizkou šedí hyzdí duhu? být přítel že je radost štěstí? ba ne - spíš hazard dobrodruhů …

---