Lucka II

Noc ještě nezkončila a byla poměrně dost mladá. Ještě jsem si párkrát ulevil pěstním soubojem se stromy. Jak jsem se dostal do úplnýho klidu, tak mi schládla hlava, ale srdce zůstalo jako na grilu a dnes v noci jsem nechtěl prohrát, jinak bych ji asi nepřežil. Touha po životě a po lásce byla tak silná, že jsem se dopustil další životní chyby, asi té největší v mým životě. Tedy doufám, že větší pitomost v životě neudělám, ale kdo ví.

Seděli jsme tam s Mrňousem sami a já ho poprosil o laskavost.

,, Prosím tě, uděláš pro mě něco? “

,, Záleží na tom, co. “

,, Prosím tě, skoč dolů pro Haksnu(Lucku)! “

,, A proč nejdeš dolů za ní? “

,, Já se jí chci zeptat, jestli se mnou nechce chodit.“

,, Že se na ty ženský nevysereš. Tak běž a řekni jí to dole.“

,, Je tam moc světla a nechci, aby mě někdo takhle viděl. A nejvíc by mě mrzelo, kdyby mě tak viděla ona.

Mrňous pochopil, protože pohled na mě byl hrozný. Obličej špinavej od hlíny, ve vlasech tráva, ruce od krve a navíc ze mě táhlo pivo. Mrňous šelpro ni a já začal přemýšlet. Přepadla mě lítost nad sebou samým. Strašně jsem se za sebe styděl.

Přivedl ji a já ho poslal, aby šel dolů, že s ní chci mluvit sám. Nevěděl jsem jak začít.

,, Nejspíš to bude asi dlouho trvat než se vymáčknu a budu koktat, ale nech mě, prosím tě, domluvit.“ vyhrkl jsem ze sebe na jeden nádech.

,, Jo, dobře.“

Byla psychicky připravená na to, že začnu mlet nějaký bláboly a já vlastně taky. Nakonec jsem ze sebe dostal jenom dvě věty.

,, Asi jsem sedo tebe zamiloval. ,a po delší odmlce ná-sledovala druhá, ,, Nechceš se mnou chodit?

Bylo vidět, že jsem ji úplně zaskočil. Nevěděla, co má říct, a tak jsme notnou dávku času jen seděli a mlčeli. Nakonec promluvila.

,, Teď nevím, alezkus mi dát týden na rozmyšlenou. Dáš mi ho?

Jen jsem souhlasně zamrčel.

,, Zůstaneš, nebo jdeš semnou dolů?

,, Ne, běž sama. Já budu ještě chvílisedět a přemýšlet.

Odešla. Měl jsem opravdu nad čím přemýšlet. Zvonila půlnoc a já se zdvihl a šel jsem domů. Prvotní zklamání a potom nicotná naděje země vyhnali zlého duchaalkoholu, který se mi začaluž tenkrát dostávat pod kůži.

Přišel jsem domů. Naštěstí všichni spali. Došel jsem do koupelny a teprve teď jsem viděl, co jsem vlastně zač. Možná že jsem se narodil jako člověk, ale od této noci se ze mě stalo něco víc i míň lidského. Přes den normální zklamaný muž a přes noc bytost se zvířecími pudy. Prostě tu noc se ze mě stal, po všech těch prohrách, básník. Při pohledu do zrcadla se mi ze sebe dělalo špatně. Ruce rozdrásaný od stromový kůrymě pod tekoucí vodou nesnesitelně pálili.

Tu noc jsem šelspát brzo. Ani jsem si neulevoval, protože jsem po tom všem neměl ani sílu, ani chuť. Usínal jsem se smíšenými pocity. Přemítal jsem o životě a hlavně o dnešní noci, sám o sobě, o tom, co jsem a co ne, o síle lásky a její krutosti a hlavně o lidské blbosti, tedy o té své.

Týden na to pro mě přišelbrácha, který už všechno ode mě věděl. Tvářil seskepticky, ale já ho vůbec nevnímal, protože jsem se měl dovědět jak jsem na tom od ní a ne od něj. I když jsem od samýho začátku věděl na čem jsem, nechtěl jsem si to připustit.

,, Nedělej si naděje. Víš co toznamená,když holka chce časna rozmyšlenou, nebo ne?

,, Jo, ale... Ona taková není!

,, Jak myslíš.

Byli jsme spolu a pomalu se blížilamoje poslední hodina. Čekání bylo dlouhý a dohánělo mě skoro až k šílenství, tedy jestli už jsem v té době nebyl šílenec, což asi byl. Takže nastala otázka, zda se blázen může zbláznit.

Konečně přišla. Roztřásli semikolena, zasekl jazyk a vyschlo mi v krku. Stál jsem tam potichu jako vůl. Promluvila.

,, Peťo... Víš... já jsem přemýšlela a... a došla jsem k tomu, že asi ne, protože nejsi můj typ.“

,, Hmm.“

Před očima se mi zatmělo, otevřel jsem hubu a nasadiltupý výraz.nevím jestli se mi tak točila hlava, nebo jestli se svět začal točit rychleji, ale začali mi pomalu selhávat nohy. Jen jsem stál, tupě zíral a poslouchal to, co holky říkají, když nechtěj ranit.snaží se neranit, protože ženský jenom zraňujou.

,, Víš, seš fajn, seš vtipnej, je s tebou sranda. Určitě si brzo nějakou najdeš.

,, Jo určitě, odvětil jsem na půl zničeně ironicky a napůl s úlevou, že alespoň vímna čem vlastně jsem.

Odešla. To je pro ně typický. Vyrvou vám srdce z těla, mrsknou sním o zem a ještě se na něm točí na patě. A až si na něj ještě odplivnou, tak vám ho vrátí a ránu, co zůstane vám stáhnou zavíracím špendlíkem, takže jste od krve jak prasata a než se z tohodostanete a smyjete to ze sebe, tak se zase po hlavě vrháte do dalšího omylu. Ta další to má potom lehčí, protože už vám nemusí pracně rvát srdce z těla, ale stačí jí jen aby odepla špendlík a koukla se, že už je pošlapaný, a tak vám ho prozměnu propíchne podpadkem a elegantně vrátí, většinou i s botou. A nejhorší je, když se pořád vrháte do stejného omylu. To potom bolí dvakrát tolik, někdy i třikrát, nebo i víckrát, ale to je výkon hodný opravdového šílence-mě.

Přišel brácha.

,, Vidíš. Co jsem ti říkal?!

,, Ale pořád je tady šance, protože říkala asi ne.

,, Ale to znamená na 99,9%, že ne a nekonečně malou šanci, že jo.

,, Ale pořád tady ještě šance je. Já se nevzdávám.

,, Ty jsi opravdu blázen. Potom jsme oba chvíli mlčeli.

,, Ženský jsou kurvy!

,, Všechny?

,, Jo všechny, ale když s nima chodíš tak ne.

,, No už jsem si myslel. Lucka je taky?

,, Ne, protožeji miluju.

Válčil jsem s tím a sám se sebou až do léta, kdy jsem se odhodlával, ale pořád jsem se k ničemu neměl, podniknou další ze svých smělých a neumělých výpadu.

Zase se něco dělo na hřišti. Myslím, že hasiči pořádali nějaký výročí, ale byla zase jenom záminka k tomu, aby mohli dělat to, cojim jde ze všeho nejlíp, hasit žízeň. Hasili tak dlouho dokud bylo čím, takže to brzo skončilo, ale za tu krátkou dobu se v mým životě odehrála další scéna jak vystřižená ze špatné tragikomedie.

Když jsem tam přišel, seděla Eva s Luckou nad pavilonem u plotu. O něčem se bavili, a když jsem tam přišel jen mě pozdravili a pokračovali dál.

,, Víš, že má přijet i Zbyňa?

,, Jak to víš?

,, Drásal mi toříkal.

,, Tak on přijede i Zbyňa!?

Jen to dořekla podívala se namě očima, který mluvily: ,, Ty blázne, cos čekal. Já se jí podíval do očí s výrazem králika, když se otevřou dvířka a on už ví, že jde na pekáč. Začal jsem se smažit ve vlastní šťávě. Zbývalo jen jí popřát dobrou chuť.

Nakonec se to tam všechno sešlo. Přišel Drásal, kterej byl pod Evininou kůží. Přišel s ním Zbyňa. Bylmi nesympa-tickej od prvního pohledu. Na první pohled jsem zjistil, že je to arogantní svině a nebylo to jenom tím, že jsem Lucku stále miloval a měl u ní navrch. Věřte tomu, nebo ne, mám zkrátka čuch na lidi. Přišla i Jitka z dolního konce. Všichni jsme šli k opuštěné chatce, která byla na kopci na hoře u lesa.

Dovnitř jsme vlezli oknem. Dlouho nás to tam nebavilo, a tak jsme pochvíli šli zase dolů. Nebe bylo plný hvězd. Jeden pár mi ulehl po pravici a druhý po levici. Jitka si lehla opodál. Z jedné i druhé strany se ozývalohrozný mlaskání, při kterým se nedalo přemýšlet. Když ale Zbyňa začal obírat Haksnu, tak už jsem to psychicky nevydržel a odešel jsem do lesa.

Lehl jsem si na suchý listí a snažil jsem se přemýšlet. Bolelo to a nešlo to. Měl jsem úplně prázdnou hlavu, jak promě typické. Ležel jsem tam asi půl hodiny.najednou jsem uslyšel, že se něco blíží. Asi deset metrů ode mě šustilo listí. Skoro u mě začaly svítit oči. Začalotovrčet, takže mi bylo hned jasný, že je to nějaký zaběhlý pes. Prudce jsem vstal a mrsknuljsem po něm šutr.

Dal se naútěk, a tak spíše ze strachu, jsem se pustil za ním, a když jsem vyběhl z lesa, tak jsem začal řvát. Tedy ani nevím, jestli tobylo na něj, a nebo na Zbyňu, protože do dnes, když oněm slyším, mám chuť někoho zmlátit.

,, Táhneš ty bestie. Jedeš domů ty svině. Ještě jednout ě tady uvidím, tak uvidíš.

Hnal jsem se za ním jako blázen. V ruce jsem měl kámen, který jsem po něm mrsknul než moje bezvládné tělo padlo do měkké trávy. Hned na to jsem se posadil a zjistil jsem,že na hřišti je už po všem. Sešel jsem dolů. U boudy ještě svítili žhavý uhlíky po táboráku, tak jsem se aspoň ohřál než jsem šel domů.

Druhej den jsem byl odpoledne sám doma a vůbec jsem neměl chuť do života. Tu jsem ztratiltenkrát na jaře v mým šíleným běsnění a vsadím se, že ji užněkdo našel, a i kdybych snad vypátral kdo, tak mi ji stejně nevrátí. Nechtělo se mi nic. Ani jíst, ani pít, ani žít, a tak jsem se uchýlil, ne že bych byl nějakej úchyl, zoufalému činu, protože i doba byla pro mě velmi zoufalá.

Vzal jsem nůž a položoil jsem si ho nalevé zápěstí. Byl jsem pevně rozhodnut to udělat, ale podvědomě jsem věděl, že je to blbost. Chtěl jsem přitlačit a říznout, ale místo toho mi nůž vypadl z ruky a já tupě padl do kolen. Popadl mě histerický pláč, který se poté co jsem se v křečích svíjel na zemi změnil v šílený vztek mísící se se smíchem. Dnes jsem rád, že jsem to neudělal, ale tenkrát jsem se na to díval úplně jinak.

Nenáviděl jsem se. Nadával jsem si,protože jsem nebyl schopnej, neměl jsem sílu a ni na to, abych to udělal. Cítil jsem se jako absolutně bezmocný kus hadru, kterej ale dýchá, tlučemu srdce, ale určitě nežije, protože život jsem si tenkrát představoval úplně jinak, ale těchto iluzí jsem se taky už zbavil.

Poté co jsem se trochu vzpamatoval jsem si řekl, že je přece léto a že to můžu odložit na neurčito. Vždyť na to mám ještě celej svůj život.