Rozhovor na téma zdraví

Tma. Hlasy hracích automatů. Smrad. Kouř. „Další kafe.“ řikám. Už čtvrtý. Nerada v noci spím. „Tak tady.“ a fouk na mě kouř. „Típni to“ řikám. Zasmál se a fouk na mě další. „Rozžírá ti to píce, za chvíli zčernaj a chcípneš.“ „Nech si ty svý mravoučný kecy.“ zahučel, ale nevodprejsk. Stál tam jak tvrdý Y a s rozkoší vdechoval horkej kouř. „Co?“ řikám. „Hm.“ řek. „No co?“ řikám. „Nejsem číšník,“ řek, „jen se seznamuju.“ Usrkla jsem kafe. „Kecám.“ řek a už seděl vedle mě a čučel jak vopice. „Tvý méno?“ ptal se. Pak chvilka ticha. Mlčení. „To je fuk“ řek. Pak vůně kafe a cigárovej smrad. „Proč kafe a ne něco lepšího?“ řek. „Dobře se při něm přemejšlí.“ řikám a dívám se do tajemnejch světel venkovní tmy. „Lidi by neměli přemejšlet.“ houk a fouk hustej kouř. „Nejdřív zčernaj, pak malý nádory, pak větší a co já vim.“ řikám. „Lidi by neměli přemejšlet.“ řek zas. „Asi ne.“ řikám a přemejšlim o tom, že on vypadá jak vopice. „Třeba i nádory rtu nebo jazyku a žlutý zuby.“ řikám. „Žlutý zuby?“ řek a na okamžik vyděšeně vytasil tesáky. Nádory ho nezajímaly. „Každej má svý mouchy,“ řek nakonec, „ty zas chlastáš kafe místo spaní. A kafe neni zdravý!“ Stoup si jakože konec hovoru, votočil se tváříc se jak vítězoslavná vopice, vodešel. „To je fuk.“ řikám. Ticho. Pak hnusnej smrad kafe a vůně cigár. Pak hnusnej smrad cigár a hnusnej smrad kafe. Pak krásná vůně cigár a krásná vůně kafe. Venku bylo sucho a svítily světla lamp. Zapálila jsem si cigáro. Další noc propila kafem. Život neni věčnej. A je to jen život.

---