Kulka v hlavě

Předtím než mě zabili jsem dýchala. Čerstvej jarní vzduch. Byl takovej ten jarní den, kdy slunce svítí i těsně před večerem a ve vzduchu plave tichá naděje, že zanedlouho přijde krásný horký léto. To mám ráda. „Mýho muže dorazila kulka v hlavě.“ řekla. „Můj zařval na zápal plic.“ řikám. „No neřikej,“ řekla, „to se dneska jen tak nevidí.“ „No jo no, doktoři jsou lemry.“ řikám. „A chlapi chcípaj jak mouchy ve vodě.“ řekla. „Nemaj holt tak tuhej kořínek.“ řikám. „Jako my.“ řekla. „Furt si na něco stěžujou.“ řikám. „My jen snášíme rány osudu.“ řekla. „ Než se nadějem jsou pod drnem.“ řikám. „A pak?“ řekla, „My dál snášíme rány osudu.“ „Jojo.“ řikám. „Kdyby aspoň vydělal eště trochu víc prachů než chcíp,“ řekla „mohla by naše holka do školy.“ „Měl si líp rozplánovat čas, než zdech.“ řekla. „Jojo.“ řikám. „Měl s tim počítat.“ „To víš,“ řekla. „nakonec ho zamordoval náš soused, to bys nevěřila.“ „Soused?“ řikám. „Jo, několik let jsem s ním spala. Ten můj vůbec netušil, že mu zahejbám.“ řekla. „A naše holka je vlastně jeho dcera.“ „Sousedova?“ řikám. „Jo sakra,“ řekla, „kouni na její frňák.“ „Ale nebylo to proto, myslim ten mord.“ řekla. „Bylo to kvůli masu.“ „Jo, masu.“ řekla, „Nediv se.“ Venku hvízdalo jarní slunce a tančilo s mraky. „V krámě byl poslední kus masa a můj muž ho vzal.“ řekla, „Soused se naštval, že nebude mít co do huby – je to velkej žrout. Tak venku, mýho nicnetušícího muže prostě vodbouch - kvůli masu.“ „Jojo,“ řikám, „lidi se vražděj kvůli kravinám.“ „Můj chlap šel poklidně domů a najednou byl mrtvej, musel se hodně divit.“ řekla. „To víš, prostě si umřou a nechaj nás tady bez ničeho, a v posmrtnym životě se stejně jen dál flákaj, to se vsadim.“ řekla. „Nojo,“ řikám, „jestli nějakej vůbec je.“ A tak to šlo dál a dál, rozhovor plynul jako voda, až se den přehoupl v noc. Světlo v tmu. Slunce pohltily mraky. Vzduch voněl. Stěžovaly jsme si, ale nic nám vlastně už nevadilo. Jen jsme čekaly, až co nevidět přijde to krásný horký léto. A tak jsme trávily svůj čekací čas. A pak mě někdo zabil. Uvnitř mojí hlavy se ozvala velká rána, jako hluboká basová siréna. Stihla jsem si uvědomit a připustit, že za chvíli chcípnu a pak budu už pořád pod drnem. Ta chvíle trvala tisíce let. Největší část tý chvíle zabraly myšlenky a otázky: kdo? a proč? Do morku kostí mě štvalo, že to nikdy nezjistím. Třeba jsem někomu před nosem vzala v krámě maso, který chtěl on, a protože to byl vztekloun, tak mi vzal život. To asi ne. Prožila jsem tisíciletou chvíli, ale už jsem nestačila říct ani slovo. Byl konec. A co po něm? Zkuste sami.

---