Město

Od východu se zvedl mírný vánek a přinesl s sebou pach hořící gumy; na střeše bylo ticho, občas přerušované zatroubením auta nebo nezřetelným výkřikem z ulice hluboko dole. Právě nastávala hodina západu slunce a obrovský rudý kotouč visel jen kousek nad obzorem, zabarvujíc mraky okolo sebe do různých odstínů červeně.

Ticho náhle přerušil rytmicky se opakující zvuk, jakési údery za zeleně natřenými dveřmi, vedoucími do jiného světa. Zvuk se postupně zesiloval, až najednou ztichnul. Něco zacinkalo a dveře se se šťavnatým zaskřípěním otevřely, aby odhalily shrbenou postavu, třímající v levé ruce skládací židličku a v pravé těžký svazek klíčů. Postava chvíli postála, pak za sebou pečlivě zavřela a zamknula dveře. Vítr jí projel šedé, řídké vlasy.

Postava byla muž. V tom vánku ucítil kromě pachu vyčpělé nafty také závan minulosti; život člověkův dosahuje právě takové délky, aby na sklonku života cítil minulost úplně ze všeho. A tento muž byl starý a slabý; tak slabý, že lehkou plastovou židličku nenesl, nýbrž vláčel po zemi.

Šouravými kroky se stařec vydal napříč asfaltem pokrytou střechou. Hubená chodidla ve starých pantoflích se zvedala nad zem sotva na pár centimetrů, aby hned zas ztěžka dopadla zpět a zvedla při tom obláček nahnědlého prachu.

Na obzoru se daly rozeznat věže vysokých komínů a zapadající slunce halil jemný opar kouře a popílku, takže to v člověku budilo dojem, že se na svět dívá skrz mírně začouzené sklíčko. Krabice fabrik v narudlé záři vypadaly až malebně, tento dojem však náhle narušil záchvat dusivého kašle, který starce donutil zastavit se a zhroutit  ještě víc do sebe. Nakonec, zcela vyčerpán, stanul asi dva metry od kraje střechy a rozložil židličku. Když se posadil, vytáhl roztřesenými prsty z kapsičky svetru krabičku cigaret a jednu z nich vyndal. Měl dlouhé, životem poničené prsty, které jako by ani nepatřily ke zbytku jeho těla. Jeho ruce vypadaly jako ruce intelektuála, které někdo přinutil celý život tvrdě dřít.

Zazářila zapálená sirka.

Čokoládově hnědé oči pod hustým obočím se zadívaly na západ slunce; bělmo měly hustě protkáno tenoučkými červenými vlásečnicemi. Pod slunečním kotoučem se šedavě nadýmaly sudovité shluky kouře z hutí, občas proráženy tmavými křídly vran, které se ve zdejších podmínkách zdaleka nedožívaly let obvyklých pro tyto dlouhověké opeřence; stejně tak i lidé.

Mužovy zornice se zúžily, jak to jen šlo. Rád sedával večer na tomto místě a pozoroval ptáky na pozadí zapadajícího slunce. Moc jiného už mu nezbývalo.

Líně vyfoukl obláček kouře, který se vzápětí připojil ke svému většímu bratříčkovi nahoře v troposféře. Stařec a jeho uhelným prachem rozežrané plíce si dopřávali právě tuhle jednu cigaretu denně, přestože i to bylo moc. I on býval jeden z těch havířských  frajírků, kteří prohlašovali, že po šichtě v dole už mu nějaké ta cigareta nemůže uškodit. Nedá se říct, že by toho teď litoval. Bylo to jedno z mála potěšení, které mu zbývalo; na svou každodenní cigaretu se těšíval.

Víčka mírně klesla a zakryla část duhovky – to už oči nemohly vydržet pohled do přímého slunce. Vrásčité čelo se ještě více zvrásnilo; brázdami rozrytá pokožka připomínala povrch pustiny okolo města. Veškerá vitalita již z obličeje vyprchala, zůstala jen šedá kůže vyschlá jako starý pergamen.

Muž seděl a vzpomínal. Bylo to jedno z mála potěšení, které mu zbývalo; na své každodenní vzpomínání se těšíval.

 

„Myslíš si, že tvůj život za něco stál?“

„Žil jsem, jak jsem dovedl.“

„To nestačí.“

„Co mám říct jiného? Cožpak tohle není má jediná útěcha? Cožpak tohle není jediná útěcha každého člověka na sklonku života?“

„Že ty něco nedokážeš, neznamená, že to nědokáže nikdo.“

 

Někde zakrákala vrána. Muž nevěděl, jestli to byla ta, která usedla na kraj střechy asi dva metry vedle jeho židličky; každopádně tam však usedla. Jedno černé očko se natočilo a zpytavě se na něj zahledělo. Pak se hlavička naklonila na druhou stranu; jako by se pták na něco ptal.

Starý muž uslyšel ve vzduchu cinkavý smích.

Vyskočil ze židličky rovnýma nohama a s nově nabytou vitalitou se…

 

…rozeběhl dlouhými skoky napříč střechou. Měl na sobě modré džínové kalhoty, černý rolák,  tvídové sako a baret, samozřejmě švihácky stažený přes jedno ucho. Ryšavé vlasy se draly ze zcela nedostačujícího vězení té směšné čapky a jemu to vůbec nevadilo; naopak, to byl důvod, proč baret nosil. Rošťácky rozcuchané hnízdo tak lépe vyniklo.

Dlouhé, štíhlé nohy se ani nestačily pořádně protáhnout a už stály před  druhým párem nohou, decentně vyčuhujícím zpod lemu červené sukně, která nahoře navazovala na rozkošnou bílou halenku, a pak..

… ano, jistě, a pak obsah. Obsahem sukně a halenky byla zadýchaná dívka okolo dvaceti let, s ruměncem ve tváři a hrudníkem divoce se dmoucím; jako by vypadla z dokumentu o lidském namlouvacím rituálu. Na obaretovaného a omládlého starce to mělo také patřičný dopad – oči mu svítily jako divoké kočce. Nevědomky zatínal prsty jako drápy, žvatlal přiblblé řečičky a povšechně se připravoval na frontální útok. Neviděl už před sebou roztomilou dívenku v roztomilé halence; viděl pole zralé k osetí.

Nakonec odjistil všechny zbraně, nabil, zacílil a….

 

… ocitl se na střeše, sedíc na plastové židličce; před jeho očima se mladické, silné a elegantní prsty změnily v seschlé pařáty, připomínající větve opadaného stromu.

Seděl a pozoroval svoje ruce. Oči se mu potáhly matným povlakem a k vráně, sedící na kraji střechy, se připojila další; dívaly se teď na něj společně.

 

„Kde je ta dívka?“

„Nevím…“

„Čekala přece dítě.“

„Nechala si ho vzít…“

„Proč?“

„Nechtěl jsem ještě…“

„Ještě?“

 

Prázdné oči zíraly přímo do mizejícího slunce; z řas, jediného pozůstatku bývalé uhrančivosti,

ukapávaly pomalu kapičky slz. To se oči bránily prudkému světlu, patrně.

 

Zakrákala vrána.

 

Zatímco ostatní havíři se většinou s mourem zažraným hluboko do kůže naučili žít, stařec býval marnivý. Po každém vyfárání trávíval půl hodinu až hodinu drhnutím uhelného prachu ze své pokožky. Působil tak v hornických hospodách jako bílá vrána, a to doslova. V záplavě zšedlých obličejů ten jeho zářil jako supernova; když k tomu ještě přidal svůj jiskrný úsměv, stal se rázem středem pozornosti. Což bylo přeseně to, o co odjakživa stál.

Toho dne měl dobrou náladu. Byl sice, přirozeně, unaven po celodenní šichtě, ale byla sobota. A černá knížata se vydávala do ulic; dnešní noc bude dlouhá.

Vybavil se vínovým šátkem okolo krku, navlékl tmavý kabát ke kotníkům a nasadil baret.

Stát se horníkem bylo to nejlepší, co ho v životě potkalo. Na šachtě byla sice dřina, ale ty peníze za to stály; navíc měl po odpracování určitého počtu let nárok na velmi vysokou rentu. Uhelná společnost si svých zaměstnanců cenila. Věděla také proč.

Přešel od zrcadla do obývacího pokoje, zařízeného ne přepychově, ale s dobrým vkusem, a posadil se do měkce polstrovaného křesílka. Z konferenčního stolku zvedl noviny a dal se do čtení. Měl chvíli čas a vždycky rád před odchodem v bytě ještě pobyl, již oblečený na ven. Na stěně tikaly hodiny a za oknem se pomalu snášel soumrak, jako když se do vzduchu vyhodí hrst popele.

Náhle zazněl zvonek. Mladý muž zvedl oči od novin a zapřemýšlel, kdo by ho tak mohl teď obtěžovat; nikdo z jeho kumpánů to patrně nebudě, s těmi má sraz až za hodinu. Možná nějaká slečna… Při té představě se zlehounka pousmál.

Za dveřmi však, ke svému drobnému zklamání, našel pošťáka. Byl malý, podsaditý, tvářil se  vážně a nesl mu telegram. Muž podepsal jeho převzetí, poděkoval, zavřel dveře a četl:

 

S LÍTOSTÍ OZNAMUJI OTEC ZEMŘEL. POHŘEB PÁTEK TŘI ODPOLEDNE, PŘIJEĎTE. M. TEPLÁ (OŠETŘOVATELKA)

 

Zamyšleně pohlédl do pravého dolního rohu předsíně. Potom přešel zpět do obýváku, lístek položil na stolek, opět se posadil do křesílka a zadíval se na něj. Nakonec zakroutil hlavou, zvedl se, z háčku vzal klíče a před odchodem za sebou velmi opatrně zavřel dveře.

 

Jedna z vran zakoulela levým očkem a z ulice zazněl pláč. Pravděpodobně ho mělo na svědomí některé z děcek mladé vdovy, jejíž byt sousedil se starcovým. Manžel jí zemřel při závalu asi dva roky před tím, než doly zavřeli; teď žila se třemi dětmi jen z malého vdovského důchodu a stařec věděl moc dobře, jak si přivydělává, aby vůbec vyžila. Viděl během let až moc dobře, jak se z hornické a průmyslové metropole stává špinavá a zaplivaná díra, odkud prchal každý, kdo dostal šanci.

 

„A to bývaly časy, kdy odtud mladí muži neodcházeli ani na pohřby vlastních otců…“

 

Stařec zlostně šlehl pohledem po bližší vráně. Všiml si, že k původnímu párku přibyla další; teď už na něj poulili očka tři vyhublí, až na zobáky veskrze černí opeřenci.

 

„Nic jsem mu nedlužil.“

 

Ticho.

Prudce se pokusil vstát ze židle, nohy ho však zradily; zhroutil se před plastovou židličku do kleku, s rukama opřenýma o zaprášenou střechu.

„Zmizte!“ zasípal na temné trio před sebou. Ptáci se zvolna odlepili od kraje střechy, líně  zakroužili a posadili se o několik metrů dál. Stařec si jich už nevšímal; pokoušel se vstát. Opřel se jednou rukou o zem, druhou o židličku a podařilo se mu vytáhnout do stoje. Těžce dýchal a z jeho hrudníku se ozývalo hlasité sípání a bublání; na slunci, již zpola skrytému za obzorem, viděl přelévající se tmavé skvrny. Zkusil je zahnat pohybem ruky a ztěžka dopadl zpátky na židličku, kde nesrozumitelně zamumlal: „Opustil mě…“

 

„Ano. Potom už jsi nikdy nikomu nedal šanci, aby tě opustil.“

 

Stařec zasténal a zavřel oči. Jeho tělo se nepatrně zachvívalo.

 

O patro níž ležela na posteli žena. Pozorovala obtloustlého, zpoceného muže; bylo zajímavé, jak si při oblékaní počínal neobratně. Ještě neobratněji, než před tím na ní. Jako většina z nich  se vyhybal jejímu pohledu, rychle na sebe naházel svršky, na stole nechal ležet pár bankovek a klidil se pryč.

V ženě se něco otřáslo. Cítila, že potřebuje na vzduch.

Už dávno si od stařičkého domovníka vyprosila klíč od střechy. Zdráhal se jí ho vydat, bez nějakého zvláštního důvodu. Díval se na ní skrz prsty, stejně jako většina ostatních; on se ale díval skrz prsty na celé město. Bylo v něm něco zvláštního, nepřístupného, přestože to byl jenom nemocný, seschlý stařec. Když ji pozval k sobě, aby jí klíč předal, viděla v jeho bytě  mnoho knih, což ji překvapilo; nebývalo to v těhle končinách zvykem.

Za oknem slyšela smích svých dětí. Sebrala ze stolku klíče a vyšla z bytu na chodbu, kde našla odemčenou mříž. To nebylo nic nezvyklého, málokdy se zamykala. Prošla jí na schodiště a vystoupila nahoru k zeleným dveřím, které odemkla a otevřela.

Stanula na střeše a přímo proti sobě spatřila zády sedět domovníka. Rozladilo jí to, chtěla být sama. Už se chystala otočit a odejít, když si všimla, že stařec je ve své židličce podivně zkroucený a jeho hubená ramena se otřásají. Postoupila trochu blíž; muž si jí nevšiml.

„To to město…. zničilo mě… tolik špatnosti…“

 „Sám ses zničil. Sám sis odříznul cestu k ostatním lidem.“

„Nikdo mě nechápal!“

„Nesmysl, přestaň lhát sám sobě! Měls stovky šancí nebýt sám. Všechny jsi zničil.“

„Mlč, ty zatracený ptáku!“

Vyhublé tělo se náhle vzepjalo a kostnatá pěst vystřelila směrem ke třem vranám, sedícím několik metrů od starce. Ptáci se ani nehnuli. Muž se pokusil vstát, v posledním vzepětí sil se mu to podařilo, vzápětí se ale zapotácel a zhroutil na zem.

Zmatená žena chvíli ztuhle stála, až se probrala a běžela k ležícímu tělu. Stařec těžce oddychoval a když mu obrátila hlavu, aby mu viděla do obličeje, spatřila dvě nepříčetné oči.

„Já nechtěl…“ zašeptal.

„Já vím, já vím…“ řekla chlácholivě žena „Hned budu zpátky,“ vyhrkla, nechala ho ležet a běžela dolů zavolat sanitku.

 

Když nesli bezvládné starcovo tělo po schodech dolů, sesmeklo se sanitářům z nosítek a dopadlo o dvě patra níž na schody. Muži si povzdechli, opět ho naložili a vynesli ven do sanitky.

Žena stála tou dobou na střeše a dívala se na poslední milimetry mizejícího slunce.

„To to město…. zničilo mě… tolik špatnosti…“

Naposledy se zahleděla na sloupy kouře stoupající z vysokých komínů, na krabice fabrik zalité posledními paprsky slunce, na vysoké chátrající těžební věže, polorozpadlé domy a polorozpadlé lidi. Potom sešla do svého bytu a zabalila do velkého kufru oblečení svoje a svých dětí. Sebrala peníze ze stolu a přidala je k těm, které měla schované pod uvolněným prknem v podlaze; všechny společně je pak stočila a strčila do kapsy. Zavolala z okna na děti, aby hned šly domů, kde je vybavila malými kabátky a malými batůžky.

 

Soumrak, snášející se na rozpadající se město, zastihl ženu zamyšleně hledící z okna rozjíždějícího se vlaku; naproti ní, schouleny do klubíček, spaly tři děti. V ženiných očích se dal rozeznat strach, nejistota, ale také naděje.

 

V oblaku, visícím nad městem, které opouštěla, byl jen strach a nejistota.

 

---