Bez zvuku

Sedím ohluchlý a oplakávám všechen hluk opřen o dráty zkouším kudy by vplul elektron naděje a zvuku starých hostin vřavy budoucí bitvy či monstrózní chorály gotických předků ze staré Evropy srdce planety i mozek planety sem pomaten jak starý opilec který už dávno ztratil všechen šarm co jen blekotá když je opřen o roh domu a snaží se močit cítím jak přichází nový věk dítěte zrozeného z hvězdy už zde předtím bylo ale já ho neviděl možná jsem ho cítil ale neviděl vlastně i teď ho jen cítím ale až se mi zaklepe levá ruka a po ní pravá ruka až mi přestane lechtat břicho z různých druhů kávy až se přestanu těšit jako malé děcko až nebudu schopen ukousnout jabko nebo kůrku chleba až se mi začnou klepat zuby strachem pak si stoupnu na roh ulice a budu močit ať výjdou všechny ty lístky spadené do kanálu rychle zase nahoru odhnijí a zase se přilepí na pokácenou lípu v parku ať se vrátí zpátky potok a přinese mi tu krabičku kterou jsem po něm poslal do moře zapomněl jsem do ní vložit vkaz ať přiběhnou dnes večer všichni kdo chtějí a opojí se se mnou blahobytem květiny nebo až potom když nikdo nepříjde změním plán a opiju se blahobytem vodky