Moby

Křach!

Po obrovské ráně si Viliam I. Mírumilovný si naštvaně zacpal uši a zakřičel: „Moby! Kde ksakru vězíš ty špinavá létavá kryso! Okamžitě…“

V tu chvíli se na skulinku otevřely dveře a dovnitř vlétl domácí šotek: „Volal jsi Vilíku?“ posměšně se ušklíbl a nedokázal potlačit jízlivý tón. Moby se nikdy nechoval jako ostatní úslužní šotci. Nikdy nikomu neprojevil úctu a tento starý král nebyl výjimkou.

Přestože šotci nikdy nepřesáhnou třicet centimetrů, jsou velmi vychytralí a zlomyslní. O Mobym to platilo obzvlášť.

„Co to ten ňouma zas proved?“ optal se král unaveně na svého jediného potomka.

„Co přesně chceš vědět?“ Král začínal znovu rudnout.

„No…,“pospíšil si, „Spletl si podíl sody a nějaké kyseliny. Místo jednoho dílu sody a devíti dílů kyseliny to udělal naopak. Zkoušel vyrobit lektvar lásky.“

„Co to mám za syna?!“ zvolal král, „On a čaroděj?“

„Pane, možná bych věděl, jak se ho zbavit, ale…“začal opatrně šotek.

„No tak, mluv!“
„Za dva týdny se pořádá turnaj čarodějů. První cena je ruka krásné císařovi dcery Madelin.“

„Tak na co čekáš. Sbalte se a vyrazte ještě dnes!“

„Ale pane, já…myslím, že bych měl zůstat tady. Je to nebezpečná cesta…“ zkoušel to Moby, ale královi to na stará kolena pálilo docela rychle.
„Ani nápad, pojedeš s ním. Tvůj drzý jazyk mi tady taky scházet nebude.“

Moby naoko svěsil hlavu, ale v očích mu nadšeně zablýsklo. Jeho pánem teď bude Dobroděj. Když ho shodí z první strže dolů, bude volný!

Král asi pochopil, na co Moby myslí a řekl: „Dám vám sebou Ruprechtu. Ruppy vás bude na cestě chránit. A nedovolí ti žádné hlouposti, můj milý malý přítelíčku.“

Moby se otočil a naštvaně odplachtil z místnosti. Musí vyhledat Dobroděje a kontaktovat Ruppy, královu milenku.Tedy, jednu z mnoha milenek, pomyslil si Moby. Ohlédl se právě ve chvíli, kdy se po něm začala plazit Alfonsa.

 

Dobroděj se radostně vrhl na Mobyho a drtil ho ve svém kostnatém obětí. Včera bylo čarodějovi třiatřicet let, ale vypadal nejmíň na sedmdesát. Stalo se po požití vlastnoručně dělaného lektvaru mládí. Dobroděj se za poslední dva roky vytáhl. Dřív měřil jen metr a půl, ale po zvětšovacím lektvaru(který fungoval a zhotovil ho Moby) měl nyní již metr devadesát a stále rostl jak puberťák. Husté hnědé vlasy, knír a vousy (nyní prokvetlé stříbrem) si svazoval do copu, aby nepřekážely při bádání.

A i když se cpal horem dolem, pořád vypadal jako oteklá nit.

 

Protože ctil staré čarodějné tradice, vyrazil na cestu ve směšném hábitu prožraném od molů a špičatém klobouku s platinovou špičkou. Na záda si připevnil propálený cínový kotlík a za široký kožený pás si zastčil falešnou kouzelnou hůlku. Ověsil se talismany a slavnostně si copy svázal do uzlu a upevnil sponky s beruškami. Myslím, že infaltilní nepřipadá jenom vám…J

 

Ruprechtu ta zpráva zastihla na bojišti. Byla úplně jiná, než králova pravá manželka – svalnatá, hbitá a neuvěřitelně hezká. K obtloustlé králově Ferdinandě měla hódně daleko. Navíc, Ferdinanda královu postel nezahřívala více deset let. Platila mezi nimi nepsaná pravidla – každý měl kolik chtěl milenců, ale na veřejnosti se vždy objevili spolu. Takhle to funguje mimochodem i v některých rodinách dnes. Vzali se s politických důvodů. Kdysi snad k sobě chovali něco jako lásku, ale onu jiskru už stačili spolehlivě zadupat.

Právě srazila k zemi třetího muže, který se s klením odvalil stranou, když jí Moby něco zašeptal do ouška. Naráz svíjejícího se chlapa tvrdě nakopla mezi nohy…

Zuřivě na něho pohlédla a vydala se do hradu. Rozrazila dveře do královi ložnice. V posteli se k sobě tulil Vilík a Alfonsa.

„Ty…!“nenávistně k němu přistoupila a mu vlepila facku.

„Pojedu! Ty odporné zvíře! Nanicovatý budižkničemu! Bídáku! Ani červi nebudou žrát tvoje prohnilé maso!“ příval nadávek se hrnul, než jí Moby jemně zatahal za rukáv a pokynul ke dveřím. Což si opravdu myslela, že je králova jediná milenka?

 

„Dneska je tak krásně, co říkáte madam?!“ usmál se Dobroděj na Ruprechtu.

Ruprechta po něm blýskla nenávistným pohledem a Moby jen broukl: „Co ty můžeš vědět o počasí?“

Jeli už dva dny. Téměř bez zastávky. Na dvou urostlých svalnatých koních, kteří po čtyřiceti hodinách jízdy s krátkými zastávkami nápadně připomínaly anorektické ochablé herky. Moby poletoval od jednoho k druhému a šeptal jim nepříjemné narážky. Zároveň však hlídal před loupežníky a vlkodlaky, kterými se Purpurový les jen hemžil.

Každou chvíli vyletěl nad koruny stromů. Když uviděl loupežníky, zavolal Ruprechtu, aby je zmydlila. No, a když viděl vlkodlaky, udělal to samé. V některých věcech byla Ruppy přímo nepřekonatelná.

Když narazily na první hostinec, jediný Dobroděj chtěl jet dál. Celou cestu nutil Mobyho, aby mu vykládal o Madelin, jak se domníval, o jeho nastávající.

Přiznal, že plno mužů tvrdí o její postavě, že je nádhernější než zpěv slavíka. Dlouho vykládal o drobném, útlém těle. Nevynechal ani tu část o jejích ňadrech, které prý vyniknou v šatech s hlubokým výstřihem. Hlas má prý jemný jako samet a překrásné zlaté vlasy jí musí denně stáčet tři kadeřníci.

„Ach Josefína,“ povzdechl si po dalším zdlouhavém popisu.

„Josefína? Já myslel, že se jmenuje Madelin!“ vyjekl zmateně Dobroděj.

„Vyprávěl jsem o její sestře? Ach ano, Madelin. To je následnice trůnu. Hm…co bych tak o ní…No, asi takhle. Když jsem se s ní setkal posledně, udělala na mě dojem slůněte. Když si dupla, otřásl se celý palác. Na hlavě měla takový ty štětinky, co mívaj sloni na ocase.A,“ tady se uchechtl, „Prsa má asi takhle velká, jako moje pěst,“ natáhl ručku se sevřenou pěstičkou před sebe a znovu se zasmál.

„To tady Ruprechta,“ pronesl a nestoudně se zadíval na její bujné vnady a štíhlou, svalnatou postavu.

„No co, jsem samec. I já mám své potřeby,“ pospíšil si, když viděl její pohled a špitl jí do ouška: „Chápu, proč si tě král vybral.“

„To já si vybrala jeho,“ pronesla rádoby vznešeně, ale Moby věděl, že její matka žebrala u kostela a jednou se odvážila i s jediným dítětem do hradu. Tam se jich ujala kuchařka. Matka za deset dní podlehla nemocím, ale batole přečkalo zimu a už ve čtrnácti si ji Vilík, ten starej chlípník vyhlédl za svou milenku. A když už nemusela umývat nádobí, stala se z ní bojovnice dívčí gardy

Ale to už všichni zamířili do hostince.

Moby se postaral, aby měli nejlepší pokoje. Ruppy hlídala, aby je nikdo neotravoval a Dobroděj spal. To jste nečekali, co?!J

 

„Co vlastně předvedeš za kouzlo?“ zeptal se šotek znovu na cestě.

„Já…“předstíral, že o tomhle neslyší poprvé, „Mám několik nápadů, ale musím si to promyslet,“ pronesl s předstíranou hrdostí a popojel dopředu, aby ho nemohl otravovat.

Moby akorát houkl: „Přiznej si to, ty nic nemáš.“

„Hm…tak co navrhuješ?“ rezignoval.

„Dones jí puget růží. To ji určitě ohromí,“ řekl kousavě.

„Vážně? Já myslel, že to má být kouzlo,“ odvětil zmateně čaroděj.

„Ty si tak rozkošně naivní, brouku!“křikla Ruppy a pokračovala: „Láska se nerodí v kytkách. Já…Mám to!“

 

„On to určitě dokáže!“ Mobyho ironie.

„Je to tak romantické!“ rozplývala se Ruppy.

„A zase všechno oddřu já. Ne! Tentokrát si to pan Velký čaroděj udělá sám.“ a vyletěl nahoru zkontrolovat situaci.

„Hej, Ruppy! Na pravoboku, osamělý vlkodlak. Šine si to sem. A vypadá hladově!“
Ruppy odhodlaně seskočila ze sedla. Za pár okamžiků byla zpátky a přes rameno nesla tělo tuhého vlčka.

„Dnes večer bude vynikající pečínka.“ olízla se.

 

„Vítám vás na kouzelnickém turnaji pořádaném mým otcem,“ pronesla Madelin a pokynula shromážděným. Vstal její otec.

Císař Bonifác CLXVI. byl bezesporu velmi seriózní muž. Na sobě měl černý oblek bez jediného smítka, který musel stát víc, než celý zchátralý hrad krále Viliama. Jelikož se stáří ohlašovalo vypadávání vlasů, nosil nerovnoměrný příčesek. Profesionálně se na všechny usmál a orchestr zastavil píseň.

„Sešli jsme se tu, abyste dokázali vaše čarodějné schopnosti. Utkáte se mezi sebou a ten nejlepší z vás získá ruku mé půvabné Madelin,“ zadíval se přes stůl a vřele se na slůňátko zakřenil.

„To je zatím vše. Pusťte se do hodokvasu!“ Naráz se asi stovka lidí vrhla k plným stolům jako supi.

Madelin požírala šlehačkový dort rychlostí světla. Její sestra Josefína flirtovala s číšníkem a baštila zelný list pokapaný citronem. Těsný korzet jí vytlačoval ňadra jako zralá jablka…

Jedině naše malá skupinka zůstala vzadu.

„Ona je úžasná,“ rozplýval se Dobroděj, „Její vlasy zazáří jako démanty pokaždé, když na ně dopadne zbloudilý paprsek světla!“

Ruppy zaníceně pokračovala: „Její oči jsou tajemné jako západ slunce a jiskří jako hvězdy na temné obloze!“

„Její pleť je jemná jako italský brokát a třpytí se jako perlový náhrdelník.“

„Před její krásou vadnou kytky, ba i motýli přivírají svá křídla a slunce bledne.“

„I Luna skládá verše a pěje ódy na její krásu.“

„Doufám jen, že nemluvíte o stejné osobě,“ zamumlal Moby.

„Madelin bude má!“ vřískli dohromady Dobroděj a Ruprechta.

Blýskli po sobě očima a vyhrnuli si rukávy.

 

„Hm…zatím nic moc,“ komentoval Moby snažení čarodějů na vyhraněné louce. Nejvíc se mu líbil obtloustlý chlápek, který si uřezal obě nohy a nechal si je opět dorůst. Posadil se na zábradlí a sledoval, jak jakýsi šaman snáší slepičí vejce ze zlata. Po neúspěšném pokusu nastoupil další uchazeč a Madelininu ruku.

„Seženeš mi ty kytky?“ otočil se Dobroděj na svého malého pomocníčka Mobyho.

„A jaký bys chtěl? Sedmikrásky,“ jedovatě se usmál, „Chlape, přiznej si to. Je tady tolik mladších, hezčích, šikovnějších a hlavně bohatších kouzelníků než ty, nemáš šanci uspět!“

„Je mi třicet tři,“ naštvaně odsekl.

„Jasně, ale vypadáš jako zombík. Tisíciletej zombík!“

Dobroděj si rezignovaně povzdechl a stočil svůj zrak na pódium, kde se Ruprechta již vnutila do Madelininy přízně a živě debatovali. Pohlédla jeho směrem a vítězoslavně se ušklíbla. To mu na náladě zrovna nepřidalo.

Najednou zahalil Mobyho a Dobroděje proud světla a oba se sesuli na zem. Kouzelník uprostřed louky, ze kterého světlo vyšlo se vystrašeně podíval na oba zemdlelé a popadl nohy na ramena.

 

Moby si protřel ruky oči slepené ospalkami a mohutně zívl. Nádherně se mu to spalo, ale trochu mu třeštila hlava. Jakási služka kyprých tvarů mu na čelo dávala chladivý obklad. Jakmile si všimla, že se probral, zvolala: „Ach, Dobroději! Konečně jste vzhůru! Věděl jste, že jste již dva dny v mdlobách? Dneska máte předvést svoje číslo!“ A odkráčela k druhé posteli.

„Ale já…nejsem…“zmohl se Moby na pár slov, ale potom uviděl svoji podobu v zrcadle. Pyžamo s medvídky, dlouhé hnědé copy, vychrtlá postava a dva vyražené přední zuby mu byly více než známé.

Otočil se a pohlédl na svoje vlastní útlé tělíčko, které odpočívalo na vedlejší posteli. Dobroděj v Mobyho těle mu kamarádsky zamával. Tohle by on neudělal. Nikdy by to neudělal.S klením zapadl opět mezi polštáře, když si uvědomil, co jim onen čaroděj z louky provedl.

 

„Ne.“Tohle bylo jedno z prvních slov, co Moby v Dobrodějově těle pronesl klidně.

„Já tě prosím! Udělal bych to pro tebe taky! Ona mě potřebuje a já potřebuju ji!Prosím!“    

„Ne.“ Znovu odmítl prosbu, aby odkouzlil jeho číslo.Což o to, dokázal by to pravou přední, ale…

„Udělám cokoliv!“ Zdálo se mu to, nebo zahlédl v čarodějových očích slzy?
„Cokoliv?“
„Ano!“ Tohle znělo skoro radostně.

„Mám podmínku…“

„Ano?“

„Po tom, co ze sebe udělám šaška, dáš mi volnost. Budu svobodný šotek.“

„Platí!“

„No dobrá, nejdřív mi sežeň něco k jídlu a taky ty květiny.“

„Echm,“ nervózně si odkašlal, „Já jsem tvůj pán!“
„Dokaž to!“ zašeptal Moby a Dobrodějův ukazovák vyšlehl plamenem, kterým mu namířil

na hrdlo.

„Hned to bude,“ zakňučel.

 

„Ach ano, a dále tu máme neznámého čaroděje Dobroděje, který si přichystal náročné vznášecí kouzlo.Nechť začne!“

Moby v Dobrodějově těle předstoupil před kupu růží a uklonil se porotě.

Soustředil se na obrazec srdce, v němž mělo být písmeno em (jako Madelin).

Byl strašně naštvaný, přesto se růže poslušně vznášeli nahoru. Zatím byly uskupeny v jakési bramboře. Uprostřed ledabyle levitovala kupička poupat.

Najednou zaslechl Ruprechtin jedovatý smích a dostal na ni zlost. Možná to bylo tím, že Ruppy svůj smích namířila proti Dobrodějovi, ale ona přeci nemohla vědět, že je to ve skutečnosti Moby. Tak nebo tak, všechno se drobet zvrtlo. Místo romantického srdce porota hodnotila obrovský kosočtverec se svislou čarou uprostřed.

„Ajaj,“ zašeptal Moby, růže vykvetly a začal se z nich linout nakyslý zápach.

„Ajaj,“ zopakoval a ustupoval k zábradlí k čaroději. Uviděl svoje vlastní vykulené oči.

Vtom se Dobroděj, stále v Mobyho těle, hystericky rozesmál.

 

„No, nakonec je dobře, že se Ruprechta ožení s Madelin,“ prohodil Moby opět ve svém těle. Trvalo neuvěřitelně dlouho, než toho matlu našli…

„Hm…máš pravdu,“ přitakal král, „A Dobroděj zítra odjíždí do královské akademie. Jupí!“

„Ne tak docela,“ zamumlal Moby.

„Říkal si něco?“

„Ne, jsem tiše jako myška. Víš, že jsem konečně svobodný? Dobroděj mi dal volnost!“

„A budeš ho pronásledovat, Jako tvého minulého pána, který tě pustil?“ neodpustil si král poznámku.

„Ale, ale Vilíku! Ještě jsem ti něco neřekl!“ usmál se šotek.

„Ano?“

Křach!

Dveře se prudce rozlétly a dovnitř vtrhl Dobroděj. Popadl Mobyho pod paží a vlekl ho pryč.

„Omluv nás papá!“ křičel na svého otce, „Do školy nejedu. Staneme se s Mobym alchymisty! Už si tady zařizujem laboratoř!“ a vystřelili odtud pryč.

Král by nikdy neuvěřil, že i chlapovi může být někdy do breku.

„Hm…jsi tu sám?“ ozval se tichý hlas zpod závěsu.

„Alfonso!“ vykřikl král nadšeně a rázem zapomněl na svého syna.

 

Žili všichni šťastně až do smrti? Samozřejmě že ne. Nikdo přece nežije šťastně až do smrti. Vzpomínali na dobré a snažili zapomenout špatné časy. Ruppy a Madelin spolu šťastně vládli a dokonce zavedli ve své zemi registrované partnerství. Ale i jejich zemi pohltila válka. Prchli na východ, kde si je jako otroky koupil jakýsi troll. V našem království trůn zdědil Dobroděj a Moby se stal jeho poradcem, ale víceméně vládl jen on. Šotkovi se podařilo ukecat Josefínu, aby si vzala Dobroděje, ale hned po porodu dítěte utekla s oním číšníkem z turnaje čarodějů a synka hodila na krk čarodějovi.

Dobroděj nevěděl nic o věcích mezi mužem a ženou a tak se nikdy nedozvěděl, že jeho syn má taťku i mamku na útěku. A tak pokračovala ona slavná linie králů alchymistů. Moby adoptoval sirotka s indiánskými předky, který později vyhnal právoplatného dědice a sám se stal králem. Viliam zemřel na syfilis těsně po zřízení dalšího harému a jeho duch dodnes straší na hradě.. Ale jedno vám můžu s klidem prozradit. Dobroděj a Moby byli nejslavnější dvojka v dějinách království a lid je miloval.