Všední...

Všední

Zašustili klíče v zámku a dveře se jen jemně pootevřeli. Věděla, že nesmí být hlučná, aby neprobudila rodiče. Sakra, kdy ty panty někdo promazal? Čeká, nic se nehýbe. Uf, jsou šíleně utahaní, naštěstí je to neprobudilo.

Má jasný cíl. Koupelna. Cestou si vysvléká veškeré svršky. Lačně vstupuje do sprchového koutu a pouští horkou vodu. Tak to má ráda. Nechává si ji stékat po vlasech. Potřebuje z nich dostat tu cizí vůni. No, cizí. Vlastně je důvěrně známá, ale nikdy by ji nenapadlo, že ji bude vnímat jako nyní. Ještě dnes ráno to byl jen dobrý přítel. Dobrá, nejlepší kamarád, ale nic víc. A nyní cítí, jak ji ten odér prostupuje a snaží se ho ze všech sil nechat odplout. Musí ho ze sebe dostat. Nechává si kapky stékat do úst. Smývají veškerou tíhu dnešního večera jako vždy.

Zvykla si. Není dokonalá, často udělá chybu, ale v okamžení ji životodárná voda osvobodí. Alibistka. Dalo by se to nazvat nemocí dnešní generace. Chybovat je přeci lidské, tak proč se kontrolovat. Dýchá mělce a přerývaně. Co to zase prováděla. Ví, že se sešla jejich, možná by se to dalo nazvat partou. Skupinka tápajících adolescentních osob s nepopiratelnými sklony k sdružování. Ve skutečnosti to možná není tak špatné. Ale ona to vidí černobíle, stejně jako celé spektrum duhy. Umí žít jen v protikladech. Dokáže vést a všechny bavit, ale taky umí pekelně dobře dostat na kolena nejen sebe. Ten tíživý slet dnešních událostí se dostává do podvědomí a pomalu se dere na povrch. Okolnosti se s nutkavou intenzitou promítají za jejími zavřenými víčky. Propast pod nimi skrytá skýtá odraz stejné barvy jako tekutý živel, který ji doprovázel po sedmnáct let.

Pramínky jí stékají po zápěstí, konečně se opravdu osvobozuje. Slíbila si, že na to nebude myslet. Na nic nebude myslet. Tep uvězněného křišťálu utichl. Proud růží vzkvétající z jejích žil utopil naléhavost okamžiku.