Příběh rytířů 2

Pan Leiss se konečně dostal domů. Na dálnici, která protínala stoku středem, byla totiž zácpa. Celou cestu o něm přemýšlel. Re Al mu nenechal chvíli klidu. Začínal se bát. Začalo mu docházet, jak byl oblečený. Sako. Vyžehlené kalhoty. Podíval se na svého syna. Ne, nemůže to být mladík. To je ten nový Casanova. Ale co dělá tady? Ponořen do myšlenek zapomněl zabrzdit kočár a najel na kočár, který stál zaparkovaný. Na místě kde by to nikdo nečekal. Teď už toho bylo moc. Casanova, kočár v háji a teď pitomá otázka syna, jestli by si mohl zajít koupit pepermintové žvýkačky.

Ten večer si Re Al zapsal do svého deníku velmi dlouhý zápis. Zněl asi takto...
Tak jsem ho viděl. Starej. Páprda. Bůhví co ještě. Taky jsem viděl děti... Jsou po mamince. Stejně krásné jako ona. Až na ty kulaté obličeje... ty mají po svém otci. No nic. Teď něco o mé "oběti:" Je jí asi 25 let, miluje červenou, jeden z mnoha sportů, které provozuje je bruslení, možná to i zbožňuje, co já vím. Mám takový dojem, že dnes byla otevřenější, než při našem posledním rozhovoru. Kdyby Leiss věděl, že mi zatím můj plán vychází, asi by se z toho zbláznil. Už teď by měl mít nahnáno. Do 14 dnů je moje. Jen moje. On totiž podepíše cokoli. Až se dozví, že jeho žena je v jiném stavu. Doufám, že to bude syn. Aby si měl ten starší s kým hrát.

Zafoukal vítr. Udělalo se chladno. V polorozpadající se chatrči, ve které domnělý Casanova žil, vládl chlad, smutek a stesk. Stesk po milované ženě. Ženě, která ho opustila kvůli někomu jinému. A tomu dala to, co on nikdy dostat nemohl. Dala mu dítě. Ne jedno. Dvě. Poznal je podle očí. Patřili totiž právě jí. Když odcházela, bylo v nich vidět pohrdání. On ji miloval. Ona ho opustila. Pro peníze. Pro starého člověka. Opustila ho kvůli Leissovi. A on se teď chtěl pomstít.