květy v očích

jsem ta, co ztrácí

prostor se mnou třese

už neunesu svoje oči

svět se probouzí, celá slaná křičím

sama křičím ničím není čím

ztrácím ústa, jsem a někdy ne

mine mě, cítím žár dovnitř

pálí můj dech, pusto

nakloněná podlaha beztvará

plní mě střepy, nechci, neznamenám

svíjená v záchvatech ze tmy

a rytmus stojí

už se neunesu, jsem tak plná

tolik je nenávidím(víc mi nezbylo)

nahlas je zevnitř, nehýbu tělem

a v krku rodím další pláče

abys mnou prosakoval zpátky

stav dávení beznaděje, stav pořád jen křičet

dokud celá nezmizím ve zvuku

rozkvetlá ve zvratcích svých očí

nenávidím je, svoje slzy nenávidím