Nekonečná temnota...

Mohl projít kolem mne jako stín. Zdálo se, že přijde a odejde... Ale je tady... Pořád... Cítím jeho krev, mám pocit, že teče v mých žilách. Nestojím o něj. O ten vychytralý hlas! O to jeho tiché našeptávání! O to všechno co s sebou přinesl...

To ticho. Život už nemá smysl. Musím z něj pryč... Ale n e m o h u .... Toužím po objetí... ne po oběti. Chci křičet, ale nevím jak. Toužím po pohlazení... ne najezení. Nikdo neslyší můj zoufalý pláč. Nikdo neví, že jsem... Nikdo neví, že mé slzy jsou již dlouho zakaleny krví... Krví z mého srdce...

Jak jen jsem dokázala přežít těch mnoho let? Nikdo mi nepomůže. Nikdo neví jak. Mnoho lidí netuší, co je to opravdová bolest... Já nevím co je to pocítít lásku...

Světlo... zase mi sem hodí něco k jídlu, doufám.

Zlobilas.
Já? Ne...
Ale ano...
Ne, to bych nedokázala....
Ale ano, ráda zlobíš, ráda mne dráždíš... Zbožňuješ to...
Ne. Né, nech mne... Nedotýkej se mne!

Zase... Já nevím, co je zač. Netuším to. Vážně... Chci pryč, ale nemohu... Bylo mi šest, když to začalo. Byla jsem malá a nechápavá. Nevěděla jsem co dělá. Nechávala jsem ho. Tehdy mi to bylo jedno. Odvedl mne za ručičku. Říkala jsem si, to je ale hodný pán! Nijak se mi neprotivil. Přivedl si mne domů. Staral se o mne. Až se to jednou zvrtlo... Změnil se... Začal na mne křičet a nadávat mi...  A pak to udělal poprvé... Při vzpomínce na ten okamžik se mi vždycky rozklepou kolena... Vždycky se rozpláču... Nemám sílu udržet slzy... Je mi osmnáct, alespoň myslím...

Chyťte ho! Rychle!
Kde je ta dívka?
Není tady.
Kde je?!?
Dole, pane komisaři.
Odveďte ho.

Otevírají se dveře... Dnes podruhé... Nemohu... Nedokážu už dál žít... Musím se odsud nějak dostat... Ale počkat... To není on... To je někdo jiný....

Ahoj Marion
Kdo jste?
Já jsem Mario
Jak to že mne znáte?
Už několik let přede mnou vás hledal jistý komisař...
Oni mne hledali?
Ano...

Z pohledu tohoto mladého muže srší radost... Velká radost a nadšení... Ale nevím z čeho...

Pojď. Pomůžu ti.
Ano, ale prakticky...
Vezmi si můj kabát.
Dobře...
Kolik ti vlastně je?
Myslím, že osmnáct...
Mně je třiadvacet.

To už stoupali po schodech. Pak ji poprvé spatřil na světle. Pohlédl do jejích očí. Byly jako dvě jasně modré studánky.
Všimla si rysů jeho tváře. Nikdy nepotkala tak milého člověka. Alespoň se na to nepamatuje.

Byla to láska na první pohled. Zamiloval si ji. Ona jeho. Muselo se provést ale mnoho testů. Trvalo to dlouho. Asi po půlroce čekání se to konečně dozvěděl...

"Trpí jistou nemocí, která se moc neprojevuje. U ní prakticky vůbec." "Co jí je?" "V její krvi jsme nalezli velmi vzácný virus. Ale nebojte se. Není to nic závažného. Ani to není nakažlivé a přenosné, a když tak velmi těžko." "Děkuji vám. Velmi vám děkuji..."

Takže je vlastně zdravá. To je dobře. To by nám to mohlo vyjít. I když je tam drobný problém. Ona je bezvěrec a já katolík. To, mám zlé tušení, asi nepůjde...

Ale po nějaké době to vyšlo. Vzali se. Klapalo jim to. Až jednou. Rozhodla se.

Půjdu tam. Musím.
Je to tady pořád stejné. Jako by se tu nic nedělo...

Chytila za kliku. Odemčeno. Tiše vstoupila do domu. Domu, ze kterého se tolikrát pokoušela utéci. Tiše prošla obývacím pokojem. Na poličkách nebyl prach. Nebylo tam vlastně nic. Zastavila se u dveří do sklepa. Šla se tam podívat. Tiše tam stála. Vzpomínala. Vtom se ozval jí tak dobře známý hlas...

Věděl jsem, že mne ráda dráždíš.... Čekal jsem tady na tebe...