Vstoupil a ...

 Vstoupil a zdvořile tiše za sebou zavřel dveře. Nejasně si uvědomil, že se nalézá v jakési chodbě s koncem v nedohlednu, a že touto chodbou rytmicky, obousměrně proplouvá jakasi masa. Pak se ho již tento dav s nehoráznou prudkosti zmocnil a kamsi jej unášel. Automaticky, bezúčelně chňapl po klice, jíž ještě před okamžikem svíral ve svých rukou. Několik minut majících zdaní nekonečnosti snažil se, celou svou bytostí, křečovitou zarputilostí překvapeného, vymanit z oněch beztvarých, pevných kleští. Náhle sevření povolilo.

  K. bolestně dopadl na chladnou, mramorovou zem. Ocitl se nyní v jádru obdobně davového, rytmického toku s jakým se již setkal. Tento byl však poněkud členitější. Když se K. vzpřímil, rozeznal, poměrně bez obtíží, tváře, trupy, i končetiny lidí, kteří tento proud tvořili. Procházeli tu mechanicky, červené tváře, rty zmačkané do usměvu, zářili všichni jakýmsi povrchním štěstím.

  Stál dlouho na tomtéž místě. Já sám jsem kolem něho několikrát prošel. Rozzářen sebevědomým úsměvem, nemohl jsem se, při pohledu na jeho zmítající se duši, ubránit jisté lítosti- soucitu nad K.-ovou nynější nevědomostí. Neuspokojená zvídavost motala jím do kruhu, pátravý pohled těkal mezi podlahou, stropem, tvařemi všudepřítomných lidí. Tuším, že mé niterak originální přirovnání k "Alence v říši divů" bylo pro něho ,v ten okamžik, více než přilehavé. Naposledy jsem jej spatřil jak, hlavu zvrácenou vzad, s kýmsi rozmlouvá.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

  "Myslel sis, že je nutné mnoho let hledat, abys byl nakonec šťastný?" otázal se kdosi s pohrdavým soucitem.

"Ano," odpověděl bez rozmyslu K. hustému, šedému mraku který spatřil blízsko stropu teprve, když hluboce zaklonil hlavu.

"Byl již čas, abys pochopil, že tomu tak není úplně," pokračoval mrak.

"Dík mě jsou šťatni. je to jen jednoduchá spokojenost, to upřímně přiznávám, ale pro malý lidský život plně postačuje. Vím to, sama jsem pro tyto lidi určila cíle i hranice uspokojení. Přidala jsem bezvýznamných starostí, špetku zdání svobody a vytvořila tak iluzi téměř dokonalého života. A tu nabízím i tobě. Reklamovat můžeš kdykoliv, s malichernými negativy, jež přijetí přináší, tě seznámím později. Těch, kteří mne odmítli, není mnoho. Jmenuji se Stádnost." představila se nakonec.  

K. se namísto odpovědi ponořil do hlubokých úvah. S hlavou stále zvrácenou nepřítomně hleděl na Stádnost.

"Následuj mne!" vyrušila ho se stejně neočekávanou prudkosti s jakou k němu v prve promluvila.

 Uposlechl.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

  Po několika minutách rychlé chůze zastavili uprostřed nekonečné chodby, před jakýmsi prázdným oknem.

"Pohleď," řekla Stádnost  stroze, panovačně.

K. spatřil svůj obraz. Jeho dlouhá, vychrtlá postava tápala s otazníky v očích bludištěm z četných domovů, plánů, iluzí, přátel, knih a vína. Úzská chodbička bludiště ústila před antickým, ušlechtile světlým dómem obklopeným aurou nekonečného klidu a všeobsáhlého vědění. K. byl však od něho velmi vzdálen a slepé, líné kroky předvídali, že svého cíle K.  možná nikdy nedojde.

"Toť hlupák zadržovaný na své cestě bezúčelnými otazkami," pravila Stádnost tak syrově, jakoby K.-a nepoznala.

¨"A přitom lze jít tak snadno," ukázala na jednoduchou, vyšlapanou pěšinu, přímo vedoucí k solidnímu měšťanskému domu v jehož interiéru spatřil K. bezduché reprodukce všeobecně známých uměleckých děl.

"Žádné hledání, žádné otazky ani odpovědi. Jen několik kroků neomylně vedoucích k uspokojivé spokojenosti," dodala s chloubou.

"Ne," prudce vzkřikl K. , opanovám mladistvou vzdorovitostí.

"Ne, mám svou cestu - chci své hledání!"

  Vší silou odstrčil ten šedý mrak  a těžce se rozeběhl proti davu. S vypětím prodíral si cestu všeobklopující, nekonečnou šedí. V jedné chvíli již padl na kolena, beztvará hmota by ho už byla  málem polkla, nebýt šlachovité ruky, která se náhle odkudsi vymrštila, pevně jej uchopila a hbitě vyprostila z moci Stádnosti. Nato K. ztratil vědomí.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

  "Na, pij klidně, Sem Stádnost nikdy nepronikne. Jmenuji se M," zaslechl polobdělý K., mechanicky potřásl pravděpodobně toutéž napřaženou, šlachovitou pravicí, která ho zachránila a vypil naráz pohár nabízeného vína.

"Kde to jsem, " zašeptal vysíleně.

"V bezpečí. Mezi lidmi, jenž stejně jako ty prchli před Stádností," pravil asi třicetiletý neudržovaný muž, klátící se nad K.-ovým lůžkem.

"Není mnoho věcí, které bys měl znát," pokračoval

"Vína pij podle libosti, dostatečně obsáhlá knihovna je támhle v rohu," ukázal.

"Jížním směrem od našeho úkrytu vládne Stádnost. V severních lesích je ukryto chladné a hluboké jezero poznání. Tomu se též vyhýbej, mnoho našich přátel se odtamtud nikdy nevrátilo. A nyní čti a pij, sni a odpočívej. Život je dlouhý a ty, stejně jako my, jej máš celý před sebou," uzavřel M. 

 Tak plynuly měsíce.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

  Jédné noci otevřel K. oči, probuzen potřebou vína. Luna v úplňku jasně osvětlovala těla jeho nových, spících přátel. Všichni pokojně dřímali pokryti plakem šedé hmoty. Nad hlavou se mu vznášel povědomý mrak.

"Ty?" otázal se udiveně způle ještě spící K.

"Tak jsi nás tedy objevila," dodal zklamaně.

"Objevila?" šklebila se Stádnost. " Od počatku, již mnoho nocí, bdím nad těmi, kterým vladnu."

"Tedy i mě?"

"Ano, neboť ani ty jsi neobjevil mou mnohobarevnost, která se po celou dobu ukrývala v oné tak jenoznačné šedi. Slepá zarputilost dohnala  tě až sem. Své tajemství jsem ti odhalila, neboť již dlouhou dobu rezignuješ. Proto jsem si téměř jistá, že mi neunikneš."

"Ne! Nemohu ti patřit!" zvolal s nadějí. "Mám skutečné přátele, velké svobodné myšlenky, jež s nimi sdílím."

"Jaké činy? Vždyť  žiješ v nečinosti," odvětila drze.

"A myšlenky? Až do setkání se smrtí budeš se jen bezúčelně opíjet těmito sny a vínem. To jsi chtěl? Mysticky se tvářící 'volnomyšlenkáři',"  zašklebila se pohrdlivě.

"Ne. Chci hledat! Vědět! Tvořit!" davil se hořkými slzami.

"Je pozdě!", řekla s nevyvratitelnou jistotou.

"Ne," řekl nečekaně pevně.   

"Ne!" zopakoval, aby přesvědčil Stádnost i sebe.

Hbitě se vzpřímil a slepě se rozeběhl severním směrem.

"Vzbuďte se! Chyťte ho!" zaječela hystericky Stádnost.

  Za okamžik byl již K. pronásledován stádem stále se usmívajících a jiných věčně opilých figurek. Hnán nehmotnou hmotou zběsile vyšplhal na vrcholek jakéhosi kopce. Tupě se skutálel dolů, pod svahem se opět vzpřímil. Dlouhými, špinavými nehty drásajíc pro běh příliš těsný šat směřoval k lesu. Již zcela nahý doběhl k prvním houštinám, prodral se hustým ostružiním a naleznuv cestu, prchal dál - nohy do krve rozedrané. Něčí ruka se vymrštila a zanechala na K.-ových zádech krvavou stopu. Nepolapný K. se beze smyslů řítil stále dál. Propast. Skok. Zachraněný K. s těžkým žblunknutím dopadl do tolik nebezpečného jezera. Hladina se uzavřela. Poražená Stádnost jen tupě stála na břehu, obličej zmáčený  ledovou vodou z jezera poznání.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

  Otevřel oči. Zcela blízsko spatřil tvář nad lůžkem předkloněného otce.

"Vstávej," pravila ta tvář.

"Hm..hm..už zase ráno?" mnul si K. zalepené oči.

"Ano. Osm nula nula," řekl vesele otec. "E-mailoval profesor Ichweiss."

"Kdo?"

"Tvůj učitel životopopisu."

"Aha... . Co chtěl?"

"Máš domácí úkol na téma 'Adolescenční spor s otcem a mladistvý boj se společností o vlastní osobnost'."

"Co to obnáší?" zeptal se nechápající K.

"Nejprve tě musím vypudit z domova. Ty pak budeš několik týdnů bydlet ve stanu(ten je již připraven), u přátel(ti jsou též obeznámeni), vlastně kdekoliv se ti zachce. Jíst budeš, co dostaneš, ale od koho to dostaneš, je už ve tvých rukou synu. Později ti budu přispívat poměrně solidní sumou peněz, abys mohl začít trochu pít. Po celou tu dobu budeš samozřejmě nadále studovat i jiné obory než-li je životopopis. Dále budeš číst Verlaina, Kafku a podobné 'šryftštelery' a psát hořkou, mladistvě živelnou prózu i poezii, abys ses s celou svou zdánlivě ubohou situací vypořádal."
"A synu, nezapomeň mě při tom všem aspoň trochu nenávidět:"

"Připraven?"

K. poněkud nesvéprávně přikývl.

"Tak tedy," pravil otec..... . "Vypadni!" zaburácel děsivě opravdově.

K. nasadil poctivě masku vzdorovitosti. Malá kapicka splula po kamenné tváři a právě když se dotkla rtů  K. naposledy, zarputile pohlédl na otce, uchopil připravenou hromádku knih a vyběhl z domu.

   Na ulici se K. zastavil. Přehlédl sluncem ozářenou ulici, která mu nyní měla být domovem. Naivní idealismus vnukl mu náhle podivný pocit radosti. Radosti z toho, že v této ignorantsky flexibilní společnosti, době, v níž krom vlastního já, vlastně není s čím by se řádně bojovalo, kdy jedinci ovládaní mladistvostí se musí uchýlit ke srážkám ve snu,že právě zde, před několika minutami, vypěstovali pro něho jakousi iluzi, v níž se může téměř opravdově bít, ovšem bez toho, že by mu mohlo být skutečně ublíženo.

        Díky profesore Ichweissi!!!!!!!!!            O tom všem povím svým dětem!!