Recepce

To mě může nasrat! Jedenáct hodin pryč a furt něco. Žádný klid. Sotva jsem ubytoval rodinku s dvěma harantíkama, už zvoní na recepci ze stodvanáctky, že jim neteče teplá voda. Pošlu tam Rudu. Ten je tady v hotelu taková holka pro všechno. Dvakrát zaklepu na dveře toho jeho kamrlíku, ozve se zvuk, jako když zakopnete o prázdné flašky a pomalu se pootevřou. „Rudo, tys zase chlastal!?“ Jen na mě mžourá svýma opileckýma očima. „Kolikrát jsem ti říkal, abys tady nechlastal? Jasně jsem ti zdůrazňoval, že pokud chceš volno na ty svoje chlast párty, máš za mnou přijít!“ Tváří se provinile, ale já už mu to nežeru. „Okamžitě si vykloktej nebo něco, obleč se a mazej na stodvanáctku, je jim tam ve sprše kosa.“ Jen to dořeknu, slyším zvonek z recepce. „Ještě si to vyřídíme, to s tím tvým chlastem!“ Syknu na Rudu a běžím na své pracoviště.

„Vítám vás v hotelu Perla, jak vám mohu pomoci?“ Culím se na dva panáky v oblecích. „No jak, chceme pokoj, ne?“ Vysvětlí mi jeden z těch orangutanů. „Samozřejmě, hned to bude. Budu potřebovat vaše občanské průkazy a tady mi prosím vyplňte své jméno, příjmení, na jak dlouho chcete zůstat a v případě platby kartou, vyplňte tady to políčko dole. Vy, prosím, učiňte totéž.“ Obracím se na toho druhého. „Máme volnou třicet dvojku a čtyřicítku.“ Oznamuji a natahuji se pro oba klíče. „My chceme jen jeden pokoj.“ Chviličku se zarazím a jeden z klíčků zavěsím zpět na háček. „Promiňte já . . . . . , měl jsem se nejprve zeptat, má chyba. V tom případě ten druhý papír nevyplňujte a přeji příjemný pobyt.“ Okusuji své ego ve jménu úslužného povolání, které mě ale bytostně sere. Doufám, že jsou ti dva opičáci registrovaní a budou tady dělat binec. Tihle si vždycky něco najdou, na co je třeba si důrazně postěžovat a pokud možno, dočkat se zdárného řešení dané stížnosti v jejich prospěch. Hlavně, že mají jasno, kdo je máma a kdo z nich dělá tátu. To zase bude noc. A já se tak těšil. Na slovenské dvojce už mi tradičně hodinu běží soft porno. Kouknu rozmrzele na hodinky. Jo, to není vrátnice v lázních. Tam byl v noci svatej klid. Staříci chrápali a po celém baráku se jen jemně ozývalo vílí sténání, které pravidelně po jedenácté zaplnilo mou pracovní kukaň.

Ještě, že už mám zítra volno. Tahle noc a pak dva dny padla. Představím si na chvíli svůj gauč a mě na něm. Ze snu mě vytrhne až telefonní zvonění. Zase interní hovor. „Recepce, prosím.“ Boha jeho, to snad ne! „Hned jsem tam madam!“ Hovado jedno blbé. Já ho roztrhnu! Kvapným krokem opouštím recepci a přivolávám výtah. Cink! A rozevřou se dveře. Rychlé, rychlé! Mačkám číslo čtyři několikrát po sobě. Z repráčků ve výtahu zpívá Karel Gott, že to musí zvládnout sám. Čtvrté podlaží. Dveře se opět rozevřou, teď už lehce běžím a zkouším, jaký nasadit výraz. Před pokojem sto dvanáct se na chvíli předkloním, abych se vydýchal. Upravím manžety, kravatu a zaklepu.

Dveře se téměř okamžitě otevřou a v nich vybledlá ženská v županu. „Prosím vás, co to má jako znamenat? No pojďte si pro něj, co stojíte ve dveřích?! Celý to tam durch zblil. Vzal to od umyvadla, pěkně přes kachličky a pak sprchu.“ Blednu a potím se. Na místě činu dřepí Ruda s kladívkem v ruce a zřejmě spí, má totiž zavřené oči a nejeví známky pohybu. Všude kolem něj výsledek, vlastně důsledek, jeho volného odpoledne. Všude nablito. Takové množství jsem snad ještě ani neviděl. „Pane Skála, proberte se!“ Záměrně udržuji před hosty odstup. „Slyšíte, pane Skála!“ Ženská se otočí ve dveřích koupelny a jde za manželem, který sedí na posteli a tváří se, že nic nevidí. „Rudo, neser a vstávej, nebo letíme oba!“ Cosi zahuhňá. Tohle nemám zapotřebí. Popadnu jej kolem ramen a násilím ho táhnu na chodbu. Během toho opět připomínám své postavení. „Madam, velice se omlouvám, je to má chyba, to já ho sem poslal.“ „Tohle si někdo vypije a jenom on to nebude! Ten už toho vypil dost!“ Mračna jí táhnou přes obličej. „Okamžitě, ale okamžitě ať to někdo uklidí, nebo mi budete muset poskytnout nový pokoj!“ „Samozřejmě madam, ještě jednou se omlouvám.“ Nasoukám nás oba do výtahu. Tentokrát Dalibor Janda- Říkal si hurikán. To sedí. Tohle je prostě zlej sen. Ruda trochu ublinkne na naše boty. Vážně zlej sen.

Jedenáct hodin pryč a já zírám na slovenskou dvojku. Ležím na svém gauči a občas usrknu piva. Vzal jsem si jich sem do obýváku raději několik, nechce se mi lítat do ledničky. Kromě tichého hekání z televize nenarušuje načatou noc žádný hluk. Zítra si půjdu hledat nějakou práci.