Miluji tě

Přesněji? To už snad ani nejde. Přesněji vám však mohu popsat, jak probíhá celá ta nekonečná cesta pocitů, která proudí naším tělem, při vyslovení tohoto spojení. Dokáže nám rozechvět celé tělo, dokáže nás povzbudit k vyšším cílům, ale dokáže také ubližovat.

V celé místnosti svítí jen jediná část. Stůl, na němž jsou zapáleny svíčky. Díváme si sobě do očí, každý si přemýšlí o tom svém. Po očku pozoruji, co s ním dělá ticho. Vypořádává se s tím skvěle. Uždibuje nakrájené jablko a nedává na sobě znát neklid. Jen se pořád usmívá a prohlíží si mne. Nedá mi to a chci se zvednout, židle však hlasitě zaskřípe. Prudce zdvihne hlavu a tiše zašeptá: „Copak?“ Zakroutím hlavou a dosednu zpátky na svoje vyhřáté místo. Není mi dobře, je mi skoro až divně, prázdně. Zavřu oči a vychutnávám si vůni svíček…

Mé řeči rozumí jen pár lidí, někteří se ji dokonce učí, aby nám, těm jiným, rozlišným, pro někoho hloupým rozuměli. Umíme dát najevo pocity stejně jako vy, ale přeci jenom se to v něčem liší…my nemluvíme.

… A já mu do ucha nikdy nezašeptám: „Miluji tě.“