TAKOVÁ PODZIMNÍ...

            Venku se zvedl chladný podzimní vítr, popadané barevné listí se nechalo unášet volným prostorem před okny laboratoře, kde znechuceně pracoval u svého stolu Arnošt. I přes těsně zavřená plastová okna bylo slyšet meluzínu. Odložil rozpracovanou protézu pro paní Wsiedziakovou a pro jistotu se vydal na obhlídku, jestli jsou všechna okna zavřená. Kolegyně Alena a Alena už byly dávno doma, jen Arnošt byl v laboratoři nováček, takže musel po vypršení zkušební lhůty pracovat odnevidím donevidím, aby se vůbec nějak uživil. Vešel do kuchyňky, která občas sloužívala i jako jakási společenská místnost pro návštěvy. Pravda, moc jich nebývalo, ale pravidelně každé úterý a čtvrtek o půl dvanácté přišla za Alenou její známá, sestřička pracující u jednoho z dvojice zubařů, kteří měli své působiště na zdejším oddělení a pro něž laborantky pracovaly. Někdy už toho měl i Arnošt plné zuby, pročež si občas musel jít právě sem zakouřit na uklidněnou. Pohledem zkontroloval okno zastřené volně spuštěnými žaluziemi. >>Zavřené, fajn<< pomyslel si. Jeho nevyřčená slova však měla jaksi opačný efekt. Zavřené okno se najednou otevřelo.
            „Do prdele!“, zaklel Arnošt vyděšeně. Takové překvapení skutečně nečekal.
            Hlavně si nedokázal vysvětlit, proč se řádně zavřené okno otevřelo. >>Asi je ten vítr fakt silný<< řekl si, zavíraje zpětně ono zlobivé okno. Sotva se otočil, situace se opakovala. „A dost!“, křikl na okno, jako by se jednalo o živou bytost, která by z něj měla mít respekt. No, mít respekt z někoho, kdo skutečně váží něco málo přes padesát kilo, když se navleče do pořádného zimního oblečení, je vážně nemyslitelné. Zkusil to alespoň na to okno, které mimochodem samozřejmě zase zavřel a pořádně dotáhl kliku, což šlo celkem ztuha. „A opovaž se ještě jednou otevřít,“ pronesl naoko výhrůžně. Udělal čtyři kroky směrem ke dveřím a co nejrychleji se otočil zpátky k oknu. K Arnoštovu potěšení zůstalo okno zavřené, načež se vydal na obhlídku místnosti, kde obvykle zhotovují odlitky a opracovávají je. Dvě velká vedle sebe stojící okna se zdála být, stejně jako to v sousední kuchyňce, zavřená. Pro jistotu si je však podezřívavě, pěkně zblízka, prohlédl. Chtěl mít samozřejmě jistotu, kterou začal ztrácet. Sotva za sebou zavřel dveře, klidný, že okna drží jak mají, jedno z nich se samovolně otevřelo. „Co to doprdele je?“, divil se sám sobě, připadal si (jako docela často v této laboratoři) jako solidní blbec, který si nemůže být jistý už ani svýma očima. Prudkým úderem okno zase zavřel a odešel. Chvíli stál za dveřmi a s nastraženýma ušima vyčkával, co se bude dít v nejbližších minutách. Vše však bylo v naprostém pořádku.
            Zvedl oči k nástěnným hodinám nad stolem Jany, paní v důchodě, která sem občas chodívala na výpomoc, když ostatní nestíhali kvanta práce a jí přišlo vhod si něco málo přivydělat. Ručičky se zastavily, a to doslova, na časovém údaji 4:14. Zubař Vladimír ze sousední ordinace končil denně v 17:00, což Arnošta alespoň mírně uklidňovalo, neboť neměl pocit, že je tady sám. Pokusil se přivést na jiné myšlenky hledáním náhradní baterie do hodin, kterou ale nenašel.
            V okamžiku, kdy zavřel dvířka jedné ze skříněk, se rozletěly dveře do laboratoře a vyřítila se z nich Vladimírova sestřička, nesoucí Arnoštovi důvěrně známou misku a v ní uloženou přidělenou práci.
            „Prósim Vás, že byste byl tak hodný a udělal tu spravku?“, zeptala se s psíma očima.
            Arnošt se vražedně zadíval do těch jejích hezkých očí, říkaje si při tom: >>Ty lopato, jako bys nevěděla, že už tak nevím, kam mám dřív skočit!<< a jenom bezmocně hlesl: „Hm...“
            „Stihnete to do hodinky? Pán si na to počká na chodbě,“ řekla s nepřeslechnutelnou jistotou v hlase, že tak skutečně učiní.
            „No co mám s váma dělat, dejte to sem,“ řekl rezignovaně a odebral se i s částečně prasklou horní celkovou snímatelnou náhradou ke stolu, kde ji slepil a podlil rychle tuhnoucí sádrou.
            „No mám já to ale živůtek zkurvený, že jsem si vybral tohle povolání,“ prozpěvoval si zvesela s naprostou ironií v hlase. Zatímco čekal, až ztuhne sádra, vydal se do ordinace přeptat se na laboratorní štítek, jestli jej dodají později, nebo jak to vlastně bude.
            „Štítek? Jo, ten vám dám potom,“ slibovala sestřička.
            „Serte na Štítek, Arnošte,“ řekl mu vlídně Vladimír, „hlavně mu udělejte tu protézu, nebo ještě bude zle.“
            Arnošt se na Vladimíra tázavě podíval a docela se i divil. Vesměs totiž pacienti byli ochotni si tu hodinku počkat.
            „No taky jsem hleděl, když nám řekl, že jestli to do té hodiny nebude, že nás tu bez milosti zvalí,“ svěřoval se s nalomeným hlasem, kouřiv si svou oblíbenou Marlborku.
            Arnoštovi se nejistotou mírně roztřásla kolena. „A proč to nehlásíte? To si radši necháte vyhrožovat? Co když to nestihnu?“, začal nejistě.
            „Jak nestihnu? To doprdele musíte stihnout!“, zvýšil na svého laboranta hlas, chytaje jej obouruč za límec bílé košile. Z jeho očí přímo sršel obrovský strach. Sestřička se však neustále přihlouple usmívala, což ostatně dělala téměř vždy.
            „Dobře,“ odpověděl Arnošt zajíkavě, „tak já se budu snažit.“
            „To bych vám radil. Kurva, a já se už tak těšil, že budu za hodinu doma!“, zaklel lékař sebelítostně. „Já chci domůůů,“ zavyl tiše, což dělával alespoň dvakrát týdně už okolo deváté ráno. Teď se mu však už nebylo proč divit. Arnošt to chtěl mít za sebou taky co nejdříve. Beze slova se otočil a zmizel zase v laboratoři, aby co nejdříve dokončil ono pomyslné dílo potenciální zkázy. >>Makej, makej, ty na to máš<< uklidňoval se v duchu, ženouc se přitom kupředu. Během deseti minut měl prasklinu zbroušenou a okolní povrch dostatečně uzpůsoben pro nacpání nové pryskyřice, která měla později zajistit téměř původní vzhled a stoprocentně původní funkci protézy.       „Tak honem, už jenom kousíček,“ mumlal si při míchání pryskyřičného těsta a jeho následném cpaní. Obvykle byla pryskyřice do pěti minut ztvrdlá, teď to však trvalo už celých patnáct minut a těsto bylo pořád měkké. Jako by odmítalo zpolymerovat.

            „Já se z toho snad osypu!“, křikl netrpělivě. Jako na zavolanou se otevřely dveře a v nich se objevil Vladimír s další cigaretou pevně semknutou jeho úzkými rty.
            „Máte?“, zeptal se nejistě, přičemž jeho otázka vyzněla i lehce výhrůžně.
            Arnošt jen smutně zatřepal hlavou. „Bohužel, nechápu to. Nechce zpolymerovat,“ vysvětloval.
            „Ukažte to sem, jak nechce zpolymerovat? Jak dlouho už to tak je?“, ptal se Vladimír, prohlížeje protézu s naneseným těstem.
            „Čtvrt hodiny,“ říkal Arnošt, aniž by si uvědomil, že hodiny na stěně zase fungují. A to se na ně během té čtvrthodiny podíval snad čtyřicetkrát.
            „To není možné, jakto?“, divil se i sám Vladimír.
            „Jó, doktore, to kdybych věděl, tak bych tady nad tím jen tak neseděl a nečekal!“, hájil se Arnošt.
            „Tak to je už v prdeli.“
            „Za jak dlouho...?“, tázal se Arnošt nejistě.
            „Deset minut.“
            „To nestihnu,“ dodal Arnošt jízlivě.
            „To mi neříkejte ani ze srandy!“, zvýšil opět svůj hlas Vladimír.
            „A co mám sakra dělat? Měkkou protézu chtít nebude, navíc nepůjde ani opracovat, ani vyleštit.“
            „Zkuste to, honem! Nemůžeme na nic čekat!“, hnal jej Vladimír.
            Arnošt pochybovačně vytřeštil oči, pozvedl obočí, zkřivil ústa a uchopil mikromotor s již připraveným brouskem pro opracování pryskřičné desky. „Bzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz,“ ozvalo se po sešlápnutí pedálu vedoucího do mikromotoru. Vrtáček však po chvíli nečekaně vyletěl z násadce ven a svým ostrým hrotem zasáhl Arnošta do levé dlaně, kterou probodnul skrz.

            „Co děláte?!“, zaječel Vladimír, zůstávaje strnule stát na místě.
            „Já? Nic...“ dral ze sebe Arnošt, snaživ se nezačít panikařit.
            „Běžte do ordinace, sestřička vám to ošetří, zkusím to dodělat,“ pobídl Arnošta Vladimír, vydávaje se na jeho místo.
            Arnošt odešel do ordinace, provázen bzučivým zvukem mikromotoru a vůní postupně se spalující pryskyřice, kterou Vladimír začal zuřivě brousit.
            „Co jste dělal?“, ptala se sestra se svým, nyní už vyloženě protivným úsměvem.
            „Dělal tu zasranou protézu,“ neudržel se Arnošt.
            „Ksakru, já s tím nic moc neudělám, budete si s tím muset zajít na chirurgii,“ řekla sestra ne zrovna pozitivně.
            „Třeba už nebude muset,“ ozvalo se šišlavě z čekárny. Ve dveřích stál přibližně pětašedesátiletý muž v odrbané, světle hnědé kožené bundě, černých džínách a sportovních botách. „Máte pro mě tu protézu?“ zeptal se vyčítavě.
            Arnošt i sestřička na sebe bezmocně pohlédli.
            Vladimír přestal opracovávat, vypadalo to, že se mu to přecejen podařilo. Otevřely se dveře do laboratoře a rozrušený Vladimír málem vrazil do muže stojícího jen několik desítek centimetrů od nich. „Promiňte,“ omlouval se, mávaje před mužem s nedokončenou protézou.
            „Už je ta protéza hotová?!“, zvedl muž hlas.
            „Moment,“ zvolal lékař. Kdyby šlo o běžnou konfrontaci s pacientem, nezúčastněný divák by si maximálně pomyslel, jaký je ten lékař hulvát – takhle odbýt svého vlastního pacienta.
            Arnošt se sestřičkou nyní se zcela jasnou otázkou v očích pohlédli na Vladimíra, který jen řekl: „A jsme v prdeli, kurva.“
            „Do prdele,“ hlesl Arnošt, zabořiv obličej do dlaní, uvědomiv si, že jde pravděpodobně o jeho poslední okamžiky na tomto světě.
            „Tak máte?! Nebo nemáte?!“, křikl muž znova a ještě netrpělivěji.
            Vladimír přejel očima po své pracovnici i po laborantovi, jako by rozpočítával, kdo mu to řekne. Zhluboka (a naposledy) se nadechl a řekl: „Nemáme.“
            „Tak fajn, máte, co jste si sami vybrali! Já vás varoval!“, zakřičel muž nepříčetně a z kapsy své kožené bundy vytáhl pistoli. Namířil ji na Vladimíra a bez milosti mu vpravil kulku rovnou do srdce.
            Sestřička začala neskutečně ječet, čímž rozzlobeného muže nahněvala ještě více, pročež k ní nebyl tak vlídný jako k lékaři a jí vystřelil kulku rovnou do hlavy. Proletěla skrz, zastavila se až ve stěně, spolu s cákancem krve, který vystříkl jako gejzír.
            Vystřelil potřetí, mířiv na Arnošta, kterému se během těch několika velmi krátkých okamžiků promítl před očima skutečně celý život – první den ve škole, první holka, první sex, maturita, nástup do zaměstnání, všechny úspěchy i neúspěchy... Spoušť cvakla, výstřel se neozval. Muž na nic nečekal a začal okamžitě utíkat pryč. Arnošt nevěřil ani svým očím, ani svým uším. Při pohledu na zkrvavené mrtvoly svých skorokolegů hodil slušnou blitku rovnou do plivátka na křesle pro pacienty, kde seděl celou dobu. Ani nevnímal bolest prudce vybíhající z neustále krvácející rány v levé dlani. V šoku se prokličkoval mezi oběma těly zpátky do laboratoře, kde se zavřel a odmítal až do následujícího rána vyjít ven ze strachu o svůj život. Sotva za sebou zavřel dveře a dopotácel se ke svému pracovnímu stolu, zase se otevřelo okno v kuchyňce. Zcela vyčerpán se rukama opřel o  stůl a zhluboka dýchal. Cítil, že těch nádechů a výdechů mu už zase tolik nezbývá...