Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Důvod k válce

10. 10. 2007

109

Autor

Autornez Námý

...vychází před sluncem.

Prokletý okamžik!

Brány do vesmíru se jen tak mimochodem pootevřely, aby mohla zahlédnout něco…úžasného. Něco, co nikdy předtím neznala, avšak celý život jakoby si přála vidět.

To vyplašené zvířátko se jejíma očima tenkrát vlastně jenom mihlo. Zůstalo ovšem někde tiše schované, aby se mohlo zase němou rychlostí vrátit.

Pokaždé, když jí znovu oslovil.

A měla to spočítaný. Třiaosmdesátkrát za čtyři měsíce. Třiaosmdesátkrát prohrála boj s jednosměrností svých myšlenek. S ním, tvrdila. Ve skutečnosti však se sebou.

On nic netušil. Přestala žít.

Pak přestala i počítat.

S mobilní telefonem křečovitě sevřeným v dlani strávila celé noci v tajném přesvědčení, že jí třeba napíše zprávu. Neměl, co by jí psal. Neměl ani její telefonní číslo.

Ona to jeho uměla nazpaměť.

Takto uplynuly tři roky. Tři roky, kterým nestačila. Nechala je plynout.

…

„ Ani nevíš, co všechno jsi mi dneska dala. Ani nevíš co.“

Celou tercii jsem myslela jenom na tvoje oči.

„Patříš mezi moje nejlepší kamarády. Vlastně možná i víc.“

Celou kvartu jsem tě těma svýma volala.

„Jediné, co si teď přeju, je abychom zas někam šli.“

Celou kvintu…jsem chtěla umřít. Aby se tohle nikdy nestalo. Byla jsem s tebou půlku dne. A tys tam chtěl být taky. Takže…jsme byli… spolu?

Nevěřila jeho slovům. Mohla si je později opakovat, kolikrát chtěla, nikdy jim neuvěřila. A nikdy je nepřestala toužit znova slyšet.

„Lžeš!“ Měla nutkání křičet. Ne, ona křičela. Tam někde před třemi lety.

Teď tam stála a předstírala nenucenost. Bezprostřednost. Moc jí to nešlo.