Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVII. ze série "Vodníci"
11. 10. 2007
0
0
780
Autor
Dinka
Jak šel Paskválek na trh
Každý obyvatel každého rybníka ví, že se jednou do roka koná velký vodní sjezd. Jednou v Anglii, někdy v Africe v Egyptě, ale letos měl probíhat u nás, v rybníce Rožmberk. To se ví, že ani Paskválek, ani nikdo jiný z jeho rybníka si nenechal tuto příležitost ujít, jelikož pro každého se tam něco našlo, po čem už dlouho toužil. Pro škeble lak na ulitu, pro sumce natáčky na vousy nebo pro ryby kartáč na šupiny. Nejvíc tam snad ale bylo pro vodníky – vodnické náčiní, zelené kabátky, vysoké klobouky či nové stužky. Ale hlavní důvod, proč se tam vypravil Paskválek byl zcela jiný. Vždycky se tam objevilo plno obchodů s leknínovými závitky nebo pulčím likérem. J
Celá akce začínala v neděli odpoledne. Obyvatelé rybníka museli velmi brzo vstávat, aby dorazili včas, ale když dorazili, nevyspanost je nadobro přešla. Zůstali stát na hrázi a s úžasem hleděli dolů.
Celý Rožmberský rybník, ten největší rybník který znali, byl přeplněn všelijakými vodními zvířaty, škeblemi, šneky, plotičkami, kapry a kdovíčím dalším. Ne o moc méně tam bylo stánků, obchodů a prodejen, pak také kolotočů, pouťových atrakcí, střelnic, kde se střílelo řasovými patronami. Každému z těch barev a hluku přecházely oči a zaléhaly uši.
***
Každý si hned šel za svým. Sumec Emil Rákosák a kopa jeho malých dětí pomalu plavaly kolem kolotočů, zatímco paní Rákosáková se šla poohlédnout po novém měděném hrnci.
Těch několik víl, co přišly s nimi, se zastavovalo u každého krámu s ozdobami a sítky, kterými se vybírá smetí z vodní hladiny, aby byla vždy krásně čistá. Snad se zeptáte, kam se poděl Paskválek.
Inu, kam jinam než ke stánkům s dobrotami. Nakoupil si plno leknínových závitků, tři láhve puškvorcového likéru, dvě krabičky mořských řas a nezapomněl ani koupit kartáč na leknínové okvětní lístky pro maminku.
Pak se vypravil na kolotoče. Pohoupal se na lochnesce, vjel do strašidelného zámku a nakonec se roztočil na řetízkovém kolotoči. Hádejte ale, koho tam potkal! Právě uháněl ke skákacímu hradu, když v tom na něj zezadu někdo zavolal… A Paskválek moc dobře věděl, komu ten hlásek patří. Nedaleko na něj mávaly kamarádky ze školy Trielka s Tetrelkou.
***
„Ahoj, jak se máš?“ ptaly se zvesela. „My tu máme strýčka, v cukrárně. Nechceš zmrzlinu?“ Jakpak by Paskválek nechtěl. Cestou k obchodu si povídali. Nejdřív Trielka, pak Paskválek a Tetrelka dopověděla, co Trielka zapomněla. Nejvíc ovšem vzpomínali na léta ve škole a na tu hromadu sladkostí, co si přivezli.
V krámku bylo nacpáno. Strýc víl, Jožin z bažin, jim zadarmo každému dal velkou mísu žabincové zmrzliny s čokoládovou polevou. Bylo to krásné, a hlavně dobré a bylo toho hodně. Opravdu super.
Paskválek šel právě vrátit sklenice od blatouchové šťávy, když se u pokladny mihl šedý stín. Strašidlo Peuréz, zlodějíček z Calaizského zámku dostal chuť na zmrzlinu ale platit nechtěl. Opatrně se plížil pod pultem a když se strýček nedíval, sebral krabici nejlepší vanilkové zmrzliny a utíkal s ní ven. Vodníček ale byl rychlejší. Nastavil zlodějíčkovi cípek šosu a ten se rozplácl jak široký, tak dlouhý mezi dveře obchodu. Krabice se mu vysmekla, ve vzduchu se obrátila – a v tu ránu byla Peuréz zamazaný od hlavy až k patě lepkavým krémem.
Celý obchod se dal do smíchu. Strýček také. Popadl Peuréze za košili a vyhodil ho ze dveří. Spadl rovnou do mraveniště a protože byl teď sladký, pořádně ho poštípali. Když utíkal, spadl do bahnité louže. Smýval ze sebe to bláto ještě týden.
Paskválek na sebe mohl bát jen pyšný. Za svůj záslužný čin dostal další, ještě větší kopec zmrzliny a lahvičku pravého francouzského kapraďového piva.
Navíc ještě dostal zabaleno v krabici tolik čokoládových trubiček, že by jimi mohl podělit celičký rybník až do posledního pulce. Tehdy byl vodníček opravdovým králem dne.
Každý obyvatel každého rybníka ví, že se jednou do roka koná velký vodní sjezd. Jednou v Anglii, někdy v Africe v Egyptě, ale letos měl probíhat u nás, v rybníce Rožmberk. To se ví, že ani Paskválek, ani nikdo jiný z jeho rybníka si nenechal tuto příležitost ujít, jelikož pro každého se tam něco našlo, po čem už dlouho toužil. Pro škeble lak na ulitu, pro sumce natáčky na vousy nebo pro ryby kartáč na šupiny. Nejvíc tam snad ale bylo pro vodníky – vodnické náčiní, zelené kabátky, vysoké klobouky či nové stužky. Ale hlavní důvod, proč se tam vypravil Paskválek byl zcela jiný. Vždycky se tam objevilo plno obchodů s leknínovými závitky nebo pulčím likérem. J
Celá akce začínala v neděli odpoledne. Obyvatelé rybníka museli velmi brzo vstávat, aby dorazili včas, ale když dorazili, nevyspanost je nadobro přešla. Zůstali stát na hrázi a s úžasem hleděli dolů.
Celý Rožmberský rybník, ten největší rybník který znali, byl přeplněn všelijakými vodními zvířaty, škeblemi, šneky, plotičkami, kapry a kdovíčím dalším. Ne o moc méně tam bylo stánků, obchodů a prodejen, pak také kolotočů, pouťových atrakcí, střelnic, kde se střílelo řasovými patronami. Každému z těch barev a hluku přecházely oči a zaléhaly uši.
***
Každý si hned šel za svým. Sumec Emil Rákosák a kopa jeho malých dětí pomalu plavaly kolem kolotočů, zatímco paní Rákosáková se šla poohlédnout po novém měděném hrnci.
Těch několik víl, co přišly s nimi, se zastavovalo u každého krámu s ozdobami a sítky, kterými se vybírá smetí z vodní hladiny, aby byla vždy krásně čistá. Snad se zeptáte, kam se poděl Paskválek.
Inu, kam jinam než ke stánkům s dobrotami. Nakoupil si plno leknínových závitků, tři láhve puškvorcového likéru, dvě krabičky mořských řas a nezapomněl ani koupit kartáč na leknínové okvětní lístky pro maminku.
Pak se vypravil na kolotoče. Pohoupal se na lochnesce, vjel do strašidelného zámku a nakonec se roztočil na řetízkovém kolotoči. Hádejte ale, koho tam potkal! Právě uháněl ke skákacímu hradu, když v tom na něj zezadu někdo zavolal… A Paskválek moc dobře věděl, komu ten hlásek patří. Nedaleko na něj mávaly kamarádky ze školy Trielka s Tetrelkou.
***
„Ahoj, jak se máš?“ ptaly se zvesela. „My tu máme strýčka, v cukrárně. Nechceš zmrzlinu?“ Jakpak by Paskválek nechtěl. Cestou k obchodu si povídali. Nejdřív Trielka, pak Paskválek a Tetrelka dopověděla, co Trielka zapomněla. Nejvíc ovšem vzpomínali na léta ve škole a na tu hromadu sladkostí, co si přivezli.
V krámku bylo nacpáno. Strýc víl, Jožin z bažin, jim zadarmo každému dal velkou mísu žabincové zmrzliny s čokoládovou polevou. Bylo to krásné, a hlavně dobré a bylo toho hodně. Opravdu super.
Paskválek šel právě vrátit sklenice od blatouchové šťávy, když se u pokladny mihl šedý stín. Strašidlo Peuréz, zlodějíček z Calaizského zámku dostal chuť na zmrzlinu ale platit nechtěl. Opatrně se plížil pod pultem a když se strýček nedíval, sebral krabici nejlepší vanilkové zmrzliny a utíkal s ní ven. Vodníček ale byl rychlejší. Nastavil zlodějíčkovi cípek šosu a ten se rozplácl jak široký, tak dlouhý mezi dveře obchodu. Krabice se mu vysmekla, ve vzduchu se obrátila – a v tu ránu byla Peuréz zamazaný od hlavy až k patě lepkavým krémem.
Celý obchod se dal do smíchu. Strýček také. Popadl Peuréze za košili a vyhodil ho ze dveří. Spadl rovnou do mraveniště a protože byl teď sladký, pořádně ho poštípali. Když utíkal, spadl do bahnité louže. Smýval ze sebe to bláto ještě týden.
Paskválek na sebe mohl bát jen pyšný. Za svůj záslužný čin dostal další, ještě větší kopec zmrzliny a lahvičku pravého francouzského kapraďového piva.
Navíc ještě dostal zabaleno v krabici tolik čokoládových trubiček, že by jimi mohl podělit celičký rybník až do posledního pulce. Tehdy byl vodníček opravdovým králem dne.