Zasněžené štěstí

Kluci jí vyzvedli na rohu, kde se neuvěřitelně špatně stopuje, protože auta většinou končí v prvním městečku pod kopcem, i když ... to platilo asi před šesti lety. Cesta byla trochu jako návrat po vlastní paměti: tady na prvním táboře trhali třešně, plivali pecky do rozehřátého asfaltu a pak jim bylo dost špatně, o kus dál rostlo máků a chrp, že až přecházel zrak, na Blaníku  byla prvně v únoru 2000 a ve městě s čínským pavilonem nedávno, má to ale jisté ale...

Na Hrádku běhal někdo ze školy na faru, někdo opačně, pár postav postávalo před kostelem, ženich měl svého tradičního baziliška. Nevěstiny žluté růže se usmívaly v šeru barokního kostelíčka a otec Vladislav mohl pustit svá kázání na procházku jako neposlušené ovečky, které se ne a ne vrátit do ohrádky. Svatba byla dlouhá a dojemná. Místo závěrečné rýže padaly na hlavy svatebčanů sněhové vločky a svět se třpytil.

V neděli ji s básnířkou vyprovázel Gedeon. Vyprávěli si o Stopařově průvodci po galaxii a názorně si předváděli některé scénky z filmu, především ty s Marvinem. Bylo jim lehko a tak nějak zdálky cítili štěstí nevěsty a ženicha. Jen se ho dotknout...

Ve vlaku zpět se netopilo, pán vedle četl Voltaira a ony se rozesmály, snad proto, že v benešovské nádražce zapomněly výslužku s punčovými dortíčky. A stejně jako ty sladkosti v krabici, zůstalo štěstí někde na svatém místě. Možná se i ve sváteční den bojí mezi lidi.