Bouřka

Za oknem se zablesklo a o chvíli později v dálce zabrblal hrom.

Žena se pozvedla na lokti a pohlédla ven. Znovu se zablýsklo. Poděšeně zatřásla s mužem vedle ní: „Peťo, Peťulko! Tam je bouřka.“ Muž se s leknutím otočil: „Co mě budíš?“ „Je tam bouřka.“ opakovala poděšeně. „Tak ji nech a spi. Ráno vstáváme na vlak.“ zabručel a otočil se na druhý bok, aby opět usnul. Oblohu rozčísl nový blesk. „Peťo!“ vyjekla žena a rychle si přetáhla peřinu přes hlavu. Muž se s povzdechem obrátil a odkryl jí obličej: „Neblázni, Marti, vždyť tu maj hromosvod. Nic se nemůže stát. Ještě vzbudíš malý, jak pištíš.“ O už ale někdo rozsvítil na chodbě a dveře se pomalu otevřely: „Mami?“ „No vidíš.“ zahučel muž. „Bouřka.“ Dodal na vysvětlenou a rozžel lampičku na nočním stolku. Mladá žena za sebou tiše zavřela dveře a šla k oknu: „Slyšela jsem mámu, tak jsem se přišla podívat, jestli je všechno v pořádku.“ Chvíli pozorovala tmu venku a počítala mezeru mezi bleskem a hromem. „Je to daleko. Z týhle strany nic velkýho nechodí.“ ubezpečila je. Matka seděla s peřinou pod bradou a neodpovídala. Najednou ji zprudka odhodila: „Žes nevytáhla ze zásuvky ledničku a televizi? Vždyť tě znám.“ „Marto, neblbni, vzbudíš je.“ zadržoval ji muž. Dcera se taky přidala: „Hned to jdu udělat. Klidně ležte, já se o to postarám.“ „A nezapomeň počítač!“ napomenula ji. „Jo, jasně, jen buď klidná.“ „Radek je vzhůru?“ zeptal se otec. „Ne, spí po tom včerejšku jako zabitej. A mrně naštěstí taky.“ „Jenom aby neuhodilo,“ hleděla žena ustrašeně do okna, „Rychle to povypínej.“ Dcera přikývla, zavřela za sebou dveře a bylo ji slyšet chodit po domě. „Pamatuješ, tenkrát uhodilo u Hvozdíků a spálilo to televize půlce vesnice, jen nám ne, protože jsme ji měli vytaženou ze zásuvky.“ vzpomínala matka. Náhle se zablesklo a hned na to se ozvala příšerná, trhaví rána. Žena se ihned schovala pod peřinou a otec vstal: „To bylo blízko.“ Vykoukl z okna, ale nic neviděl, jen se obrátil vítr a kapky okna začaly ťukat na parapet. „Podle zvuku bych hádal, že praštilo do rybníka.“ Ještě chvíli stál u okna, ale začalo ho zábst do bosých nohou, proto se rychle vrátil do postele. „No tak, Marti, vždyť všechny blesky stáhne voda.“ „Já nechci, aby se blýskalo.“ zaznělo zpod peřiny, Déšť klidně, ale ne bouřka.“ „Však za chvíli přejde.“ těšil ji. Znovu se otevřely dveře: „Všecko je povypínaný, půjdu si lehnout.“ Žena rychle vystrčila hlavu: „I anténa od televize?“ „I ta.“ „A kotel?“ „Jasně, mami.“ Přikývla už trošku rozmrzele dcera, „Všecko. Dobrou noc.“ „Dobrou,“ popřál jí otec a pak se obrátil na matku, „A ty si taky lehni a spi.“ S tím zhasl lampičku a znovu se zakryl. Sotva však stačil trochu zadřímnout, žena do něj opět šprtla: „Taťko, je bouřka, já se bojím.“ „Ale no tak,“ zahučel už nazlobeně, „Ten blesk přiletí uhodit rovnou do tebe!“ „Taťko, pusť mě pod peřinu, já se bojím. Taťko.“ „Dej mi pokoj, já chci spát.“ „Taťko.“ zaškemrala. Rezignovaně si povzdechl: „Tak pojď. Ale ne že mě budeš studit.“

Ještě párkrát poblíž uhodilo, ale blesky byly čím dál tím řidší. Bouřka se vzdalovala.

„Tak vidíš, už je pryč.“ řekl muž po chvíli, „Můžeš zas na svý. Šupej.“ Odpovědí mu však bylo jen klidné oddychování spící ženy. Něco si zabrblal a s trochou šikovnosti ji odstrkal zase zpátky na její půlku, aniž se probudila. Skočil si na záchod a cestou zpátky chvíli ještě pozoroval oblohu. Byla jasná a svítily na ní hvězdy. Zavrtal se pod peřinu a jeho poslední myšlenka, než usnul, byla, aby už jen hlavně žádná další bouřka dneska nechodila.