Úča

Skončila velká přestávka, zvoní.
"Už zase?" napadlo ji automaticky a hned se musela pousmát. Zjistila, že tenhle údiv nad rychle běžícím časem mezi vyučovacími hodinami nezažívají jen studenti.
Zavřela svůj sešit dějepisu z gymnázia ze školního roku před deseti lety a začala rychle shraňovat knížky k učebnímu tématu a cpát je do batohu.
"Kam zase běžíš s tím ruksakem?" pobaveně se zeptala kolegyně Judita mezitím, co si úhledně srovnala obligátní hromádku třídnice, učitelského zápisníku a malého sešitu a na elegantních dámských pantoflíčkách vyrazila mezi tu "zvěř", jak vzápětí podotkla.
Pohledem do rozvrhu se ujistila, že ji čeká 2. B. Ač polovina října, uvidí je prvně, začátek školního roku strávili na souvislé praxi v obchodech po celém městě. Koho z nich už potkala v Delvitě, v papírnictví, kolik si jich na ní asi ukazovalo, "to je ta nová..."?
Před třídou se podívala na svoje nohy v trekových sandálech o které se šoupaly roztřepené konce ryflí. Batikované tričko z letního kurzu a vlasy v culíku. V odrazu ve skleněných dveřích se opět přesvědčila, že vypadá jak mladší sestra žurnálových studentek. Měla chuť se vrátit do kabinetu a Juditě oznámit: "S tím ruksakem jdu na výlet, do polí a nikdy se už nevrátím."
Co jí to napadlo, být učitelkou? Být učitelkou dějepisu, když samotné jí z toho světadění jde hlava kolem a navíc ty za dvěřma třídy nezajímá, co se stalo včera, natož před rokem, desetiletím a v minulém století?
Zhluboka se nadechla a vzala za kliku. Jak námořník objevitel. Přivítalo ji šumění vzdáleného moře 2. B. a bylo ji jasné, že lodičky by byly lepším plavidlem, než pásková bota s šumavskou hlínou v podrážkách.