Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Případ hrajícího pána

14. 10. 2007

1968

Autor

Oškerda

Skutečný zážitek z psychiatrické léčebny.

    Pan Žižka byl pacient s téměř vykompenzovanou schizofrenií (tj. zcela neškodný a občas rozumně jednající), odlišující se však od ostatních tím, že stále hrál. Vysvětlení dlužno hledati v tom, že nosil trvale u sebe zapnuté a velmi nahlas puštěné rádio... a to i v přítomnosti MUDrů a MUDřic při vizitě - pak ovšem rádio trochu ztišil - občas i dobrovolně, ale většinou na "příkaz shora".
    Že se po chodbě blíží pan Žižka, to se dalo poznat podle sílící hudby, jelikož na chodbách hrálo jeho rádio vždycky naplno. Na pokoji ho občas ztlumil, zejména pokud k tomu byl důrazně vyzýván ostatními pacienty. Sestry se o Žižkovo rádio nezajímaly... v jistém směru se nezajímaly vůbec o nic, kromě výdeje léků a pořádku na pokojích, (v takovém případě byly parádně protivné, jelikož pokoje, na nichž by se samovolně udělal pořádek, se v bohnickém Ústavu zásadně nevyskytovaly).
    Pan Žižka se svým rádiem i spal, jelikož díky medikaci často spal i ve dne. Nutno říci, že přes den spal zásadně s rádiem zapnutým. V takovém případě jej bylo nutné vzbudit a důrazně jej požádat, aby své rádio vypnul. Jiná cesta ke klidu možná nebyla, protože pan Žižka své nerozlučné rádio svíral ve svých mužných dlaních i ve spánku a prsty svíraly knoflík ovládající hlasitost.
„Vždyť já bez toho vůbec nemůžu usnout !“ obvykle namítal, ale nakonec, po delší výměně názorů, přece jen usnul i bez zapnutého rádia. O to hlasitěji pak chrápal...
    Pan Žižka denně chodil na jakési brigády do občanského sdružení FOKUS. Říkal tomu zaměstnání, ale co tam vůbec dělal a zda za to pobíral nějaký obolus, s tím se nám nikdy nepochlubil. Patrně se jednalo o jistou formu pracovní terapie, za kterou se i v Bohnicích občas pacientům platilo, byť minimálně... asi tak 10 kč/hod.
    Po Vánocích nastalo chladné počasí a venku bylo velmi kluzko, zkrátka poľadovica aká má byť. Pan Žižka na to při cestě do FOKUSu doplatil pádem na chodníku a naštípnutou kostí v zápěstí. Tam je všelikých kůstek přemnoho - nevíme, která konkrétní se mu naštípla, věděl to jenom pan Rentgen (Wilhelm Conrad, historicky první nositel Nobelovy ceny chcete-li to vědět přesně) a to ještě kdoví jestli. Jenže v té postižené ruce nesl pan Žižka své (samozřejmě naplno hrající) rádio. Při pádu dostalo také svůj díl a od té doby zcela ztichlo, k radosti všech ostatních pacientů na pokoji. Žižkova levá ruka navíc dostala vkusnou sádru.
    Pan Žižka se však ukázal jako velký fetišista. Své nehrající rádio nosil pořád v zasádrované ruce a hrál si stále s knoflíky - snad doufal v zázrak. Ten se však k naší radosti nekonal.
    Nakonec to dopadlo tak, že pana Žižku propustili. Samozřejmě i s jeho nerozlučným, byť nehrajícím rádiem a ještě se sádrou. Mě pak propustili krátce po něm. Od té doby jsem pana Žižku naštěstí nepotkal. Na Žižkově určitě pomník nemá, jedná se o jiného Žižku... prý odněkud z Trocnova, nikoliv z Bohnic.