a na bílou posedali tetřevi

a na bílou posedali tetřevi

 

Včera jsem zase viděla padat hvězdy, Karle. Jakoby to  bylo nějaké znamení. Znamení, že něco nebo někdo spěchá do záhuby…jako my, Karle. Jako my všichni.

Sledovala jsem, jak tiše  padají  k zemi. Tak tichounce  pomalu, jako když padá sýkorka do  teplé, vyschlé trávy a Ty cítíš ustupující bolest, když  její nohy zlehka spočívají na ostrůvku mechu . Ještě má otevřené oči uprostřed louky poseté modrými fialkami...

Nebe bylo ten den tak divně prázdné, jakoby  vyplakalo poslední déšť na střechy domů  a  na kopci mávaly dlouhými melaninovými  křídly tetřevi. Jenom studený měsíc se nenápadně  přeléval  přes vytlačené siluety někoho, kdo tu  kdysi dávno byl a  ostře se vpíjel  do  dlouhých per tetřevů . Ty studené barvy cítím každý večer tady v tomhle pokoji. Žádné kytky tu  nevydrží. Jak by mohly. Vždyť nikdo nepřežije ve stínu. Donesly   umělé, abychom viděli jak kytky ještě na některých místech kvetou.  Jak  každý z nás potřebuje žít v iluzi, milý Karle. Je to až k nevíře.

Včera byla neděle.

 Nepřišel jsi. Myslela jsem , že se  třeba jen otočíš a řekneš mi : máš se  ...Nepotřebuješ něco ?... Donést něco třeba…a tak…asi bych Ti řekla, že ne, že tady úplně všechno mám. A pak bych na Tebe koukala tak dlouho, dokud bych si tvoje obrysy nenatlačila do paměti a pak je viděla pokaždé, když bych zavřela oči.

V uších by mi zněly ty kroky, když dopadnou na dlažbu kolem pokojů a tvůj pohled před stisknutím kliky, který by se mi pořád vracel...

a zase bych chodila po chodbě celou noc. Sem a tam. Do rána...

Dnes mi moje  lékařka řekla, že chce s Tebou mluvit. Říkala jsem mámě, aby Ti to řekla, tak doufám, že víš...

Mám se tu zatím dobře.

Když  něco potřebuju, sestry mi pro to zaběhnou do obchůdku, já jim zas na oplátku zabalím lívance od mámy a ony jí pak pomůžou s taškou , když tu je a dají jí i pár fášků na ty její nohy.

Aĺe když by jsi přišel, mluvili bysme spolu.Musíme zase spolu mluvit, Karle.

 Někdy cítím, jak se my dva držíme za ruku. Hladím ji. Tvoje hodinky se zalesknou v lomu světla a já je otáčím dolů , potom nahoru a pak je přiložím k uchu a poslouchám tichý cinkot, když kolečka sjíždějí po ostří. A pak se zase otáčíš na stranu, když sedíš vedle, nenápadně se Ti  zrychlí dech a  zamrkáš jako odložená panna pod vánočním stromem a jen řekneš: "co jsem to vlastně chtěl..."tak na tohle často myslím .

Včera tu byla opět spousta cizích lidí, ale po nikom nezůstaly faldy na mojí peřině. Zírala jsem na prázdné místo na konci mých  nohou. A na jedinou židli, zasunutou u stolu. Ani máma nepřišla.Všichni se tu koukali na televizi, zatímco já  na lesk kovových matic u vysezené židle. V televizi byla zas nějaká soutěž.A když odešli, zůstalo tu po nich zase to ticho, které  je vsáklé ve všech stěnách. Nalepila jsem si na ně obrázky antilop. Jak běží prérií a slunce se jim opírá do kůže. Na všechny stěny kolem své postele. Když nemůžu v noci spát, pozoruju, jak je  měsíc obkresluje... Ony volně běží a já s nimi tím nočním tichem...

Chtěla bych Tě jednou představit tady těm mým „přátelům“ (nedobrovolným) co jsou tu se mnou.Pořád o Tobě mluvím, a přitom ani nevím, jestli Tě ještě mám.

Vím, že to nesmím říkat a musím myslet na to, co přijde, protože to  je právě teď nejdůležitější, a pak bude zase všechno dobrý, snad. Snad bude.

Nejde to, Karle.

Pokaždé, když přestávám cítit radost, zlost,  vrátím se k Tobě, mámě a naší zahradě a vidím se , jak  sbírám náš rybíz, který  otírám  do rukavic od aromatické petržele…nebo se vidím na poli ve vyorané brázdě mezi tichem a hromadami brambor a cítím   kamínky obalené hlínou, jak  mi zapadají  za rukavice…a pak halekám na lesy a poslouchám  vlastní ozvěnu, která se nese odněkud z protějších zalesněných strání…a nebo se dívám do oken, jak lidi převalují přes okraj rámů peřiny, aby nasákly do sebe vzduch a voněly jím po pokoji…

 -zase brečím jako malá.

Nikdy by mě nenapadlo, jak  mi může být dobře, když něco cítím. To mi dává pocit, že ještě tady žiju, když už to není poznat. Zabořím hlavu do polštáře, aby mě nikdo neslyšel a řvu smíchem. Řvu až začnu cítit někde, kde to neznám- bolest a  začnou mi   téct slzy. Pak  vnímám  to teplo z nich , a vzpomínám na tvůj  teplý dech  v létě na Kampě. Jo, Kampa...

 

Už druhý den se převaluju  v posteli a dívám se ustlanou bílou postel. Ještě včera na ní seděl  děda v proužkovém pyžamu.

Viděl taky ty tetřevi, Karle. Celé noci se  za oknem sledoval, jak rozhazují křídly…

Ten příšerný měsíc mu svítil do tváře a jemu to nevadilo. Jemu to vůbec nevadilo

Včera za ním přišla jeho žena. Seděl v posteli a ona na konci jeho nohou na kovové židli. Celou dobu se na sebe dívali a mlčeli.  Bylo to zvláštní.

Když odcházela, neřekli si ani ahoj ani sbohem. Jenom  ve dveřích se zastavila  a  dlouze se na něj podívala. Ráno ho odtud odváželi. A mě zůstala v ruce fotka jeho ženy, když mi ji vsouval do dlaně, abych se na ni podívala. Strašně moc chtěl, abych se na ni dívala.Zůstala mi. Nějaká fotka po někom, koho ani neznám a já nevěděla kam s ní. Nechala jsem ji na posteli, až přijde pro jeho věci.

Vlasy jí tam vlají a ona se směje mezi stromy s aničkami.

 Dívám se  na ni teď skoro pořád...

Asi řeknu uklízečce, aby ji vynesla  se smetím. Nikdy nemá člověk od sebe očekávat příliš.  Občas ji dám tady vedle sebe na stolek a přemýšlím, jestli ji vyfotili v neděli, když právě nesla horké jídlo do zahrady nebo po tom, co dávala děti po obědě spát...aby si  spolu vypili kávu.A on  pozoroval v hledáčku  její vlasy, jak  je vítr česal do tváře a malý ruměnec uprostřed, když říkala: No tak Josefe,...už to zmáčkni...  -tak ji měl nejradši-když ji přiváděl do rozpaků.

Často neřekl ani slovo, když ji měl položenou na kolenou a  srovnával ohlé strany kolem jejich ruměnců. To mě nikdy nevnímal.Nesměla jsem ho rušit. Díval se na ni někdy i celý den. To jsem věděla, že příjde.

Do zásuvky se mi tahle fotka už  nevlezla. Tam je spousta dárků od Tebe, které mi pošleš, ale nikdy nedoneseš. Ty bych měla vyhodit ze všeho nejdřív.

 

Chvílemi mám pocit, jakoby se díval z okna.

Někdy slyším  jeho papuče zakopávat o linoleum.

Zbyl tu   na skle obtisk jeho čela. To když se o  ně hlavou opíral, aby cítil venkovní mráz.

Když na něho myslím, vybavují se mi modré rukávy- jak splývají s oblohou za oknem, když lomcoval  rukama. Vždycky říkal: děvče, děvče, …a chytal se za hlavu. A já jen pozorovala, jak se ta jeho modř na rukávu setkala s modří na obloze…

Nádherná symbiosa.

Ani nevím, jaké měl oči.

Tady se nesmíš nikomu dívat do očí.

A nikdo se nesmí dívat Tobě...

Předevčírem jsem měla narozeniny.

Máma říkala, že jsi musel narychlo odjet, protože volali z práce. Prý jsem  už vážně paranoidní, když v tom hledám něco jiného, že jsi nedošel, a že se mám dát dohromady.

Máš mě vůbec ještě rád, Karle?

Je to zvláštní, ale píšu tento dopis asi podvacáté. Pořád opravuju slovíčka. Vracím se k němu den po dni,dopisuju ho nebo přepisuju, jiný by se na to už nejspíš vykašlal. To proto, aby jsi na mě nezapoměl. Dělám to, protože si myslím,že se někdy třeba k některému vrátíš .Kvůli tomu to dělám.

Chybíš mi, Karle. Strašně moc.

 Nejsem zvyklá připouštět si tyhle věci, a Ty nejsi zvyklý je ode mě slýchat. Asi jsme to dělali  špatně.

Nebo  to  prostě stačilo.

 

Život tu plyne pořád stejně. Pořád tu převlékají postele. Napřed nacpou polštáře do rožků povlečení, ani je už nezapínají, a pak deku přehodí přes pelest. Sotva překlopí hrnek, aby poslední kapky stekly na tácek , už do něj nalévají  čaj.

Jak nenávidím sníh…

Mám poslední dobou problémy se spánkem. Nevím, jestli to k tomu patří, ale je to čím dál tím horší.  A taky se bojím zavřít oči.  Když je zavřu, vidím divný věci. Vidím mámu jak stojí na prahu našich dveří a smetá z něho černý prach, který pak  láskyplně ukládá na bílý polštář. A objímá ho . Stojím tam vedle ní a říkám si : proč to dělá ? A taky vidím dlažební kostky, co vedou nahoru k naší stodole.  Někdy je i počítám. Tady jsem je neviděla.To jsem ztracený případ, viď Karle ?! Někdy se sama sebe děsím.

 

Chtěla bych zase vidět padat hvězdy…

 

Dneska přijde za mnou máma. Všimla jsem si, že už špatně chodí. Opírá se stěn, aby vyšla  schody a pak si ani nekoupí kávu z automatu, protože se jí klepou ruce. Pokaždé se jí rozkutálí a kolemjdoucí lezou  po zemi a sbírají je. Každému se omlouvá, že je nemožná, ale není to tak. Je to moje máma. Říkala jsem jí, že nemusí chodit, že nemusí, ale ona vždycky přijde. Sestry jí drží dveře, aby vůbec prošla.. A pak ji tam zas vidím sedět. U mých nohou.Dívám se na ni a nemůžu  nic říct. Chce se mi vždycky brečet. Usměju se  a skloním hlavu , aby neviděla ty slzy. Nechci ji víc trápit. Mluvíme spolu jakoby nic, a přitom se nám oběma chvěje hlas. Předstíráme jedna druhé, že život plyne pořád stejně .

 

Ještě odtud nikdo neodešel domů.

Ráno mi donesly čisté prádlo, a já přemýšlela, proč mi je nesou. Prohlížela jsem si je, a pak se mi honilo hlavou, jak si je mám obléct, aby se snadno vysléklo. Jestli ho mám zavázat na šňůrky nebo jen na jednu…víš, někdy zlomí i ruce, když je pak....  nemohou přes  to ztuhlé tělo svléknout. Nechci je mít zlomené. To by jsi mě pak nemohl držet za ruku.

Jsem už asi paranoidní.

Já vím.

 

Včera jsem  byla dole u našeho patologa.Nevím proč jsem tam šla, ale chtěla jsem to.

Dívala jsem se jak těm  lidem, co vypadají, že  jen spí, kreslí  po kůži. Chtěla jsem vidět, jaké to je, Karle.

Něžně  přejížděl konečky prstů po břiše a pak se něho ponořil. Bylo to jako tanec motýlů, co  chtějí spolu splynout.

A nemohou...

Pohladil mě po vlasech. Chtěl mě vyhodit, nic překvapujícího, napřed se nadechl , ale pak mě pohladil. Dlouho držel ruku na mých vlasech.

Už ani nevím, jaké to je. Když mi sanitárka omývá studenou vodou záda, chci aby na nich chvíli nechala ruce.

Ubohost je Karle tak přirozená, že  až děsí.

Myslím teď na bílý sníh před naším domem...

Občas, když odcházejí návštěvy, postávám u otevřeného okna a sleduju, jak  usychají stromy před domem. Blíží se zima a ony bez slunce chřadnou. Poslední barevné lístky se ještě drží  povadlých větví. Drží se tak pevně, že se stromy nemohou narovnat  a nadechnout se...Někdy se dotýkám po větru jejich kůry. Popraskaná, chladná, ale někde uvnitř ten život je. Proudí si malinkými skulinkami a zaplňuje čerstvé praskliny. Praskliny, které nebolí.

Chtěla bych, Karle, normálně zestárnout. Pokládat ruce pod tašku s nákupem na autobusové zastávce, aby nikdo neviděl jak jsou seschlé, se stařeckými skvrnami. Tohle bych chtěla.

A dívat se do podzimní oranice...než se setmí...a dýchat vůni ohně z okolních zahrad.

Asi má všechno  nějaký smysl, Karle. Asi nám není souzeno, chtít víc než můžem...

 

Rozsvítily lampy v zahradě. Budu muset  končit.

Nechce se mi...

Dávej pozor na mámu, má kromě mě už jen Tebe. A taky na sebe.

Miluju Tě.

 

Tvá Patricie.

P.S.: Víš proč mají doktoři studený ruce? –Protože v nich drží teplou ženskou jen chvíli…(dobrý vtip, viď)

 

---