Bůh se nudil

Bůh se nudil...

 

            Na počátku byla země nesličná a pustá a duch se vznášel nad propastí. I stvořil Bůh v sedmi dnech zemi. I viděl Bůh, že to bylo dobré....

            ....až moc dobré...a že se nudí stále...i přes dokonalý pestrobarevný svět....a proto svolal poradu...andělů....

            Marek nejdříve zamířil ke kávovaru, nasypal dva sáčky cukru do kávy a pomalu usrkával a kochal se jak mu horká káva pálí jazyk a bylo mu příjemné jak ho to bolí. Rozhlédl se po místnosti, bylo jich tady pár, všichni s nepřítomným cool výrazem, co říkal, tvářím se, že eso nemám, ale já ho mám a v pravý čas ho vybalím. Bylo přesně devět, šéf byl přesný, vešel do zasedačky, kde už byli všichni, nudná šou mohla začít. Nikdo však nevěděl o co jde, a taky to možná všem bylo jedno. Marek si rovnal péro na křídle, nějak divně si ho přisedl.

            „Vážení, vezmu to rychle, stvořil jsem si svět, abych se nenudil a nic. Udělejte s tím něco. Co?, to je na vás. Na shledanou.“

            Marek myslel, že spadne se židle. Tak krátká porada. Všichni se zmateně rozhlíželi. Oni mají něco vymyslet, sakra, ale co? No buďto ho něco napadne, nebo to napadne někoho jinýho, o to se nebojí. Tak čau zítra.

            Opět ráno, opět vřící kávovár a stejné tváře, stejné výrazy. No jsem zvědavej, pomyslel si Marek a při sedání si dnes rovnal dvě pera na křídlech. Jediné co ho napadlo, bylo, že počká na nějaký nápad někoho jiného a bude-li se šéfovi líbit, tak ho vylepší a rozvede, zkrátka, dá mu korunu.

            „Tak čekám na vaše nápady,“ usmíval se na ně šéf. Chvíle ticha, jde o to napětí.

            „Já bych něco měl,“ ozval se Michael. Jasně naše vlezdoprdelka, pomyslel si Marek závistně. Vlastně na to čekal, dokonce byl na jeho nápad vzrušený.

            „Ano?“ s nadějí v hlase a s podobným vzrušením zazněl šéfův hlas.

            „Včera jsem se procházel,“ Michael se odmlčel, aby dodal svým slovům odér chtivého očekávání, pak pokračoval.

            „Ty jsi šéfe stvořil tu zemi magnetickou, kulatou, odnikud nikam, neustále v pohybu,napadla mě slova protipól, přitažlivost a odpudivost, věčný kruh, tam a zpět....

            Bylo ticho. Pět minut.

            „Co to meleš?“ vyjel znenadání ten blonďáček Gabriel.

            „Co bych mlel, prostě ti říkám protipól, dokonalý svět a proti němu chyba, omyl.“ Gabriel se usmíval.

            Marek věděl, že přišla jeho chvíle. Sakra, co teď, musím to vylepšit.

            „Něco podobnýho mě taky napadlo, ale to je moc takový nějaký jasný, já bych to nějak zamíchal, aby se něvědělo co a jak a mě napadá slovo chaos,“ tentokrát se usmíval Marek, tedy alespoň se o to pokoušel.

            „No to vůbec není špatný,“ vpadla do toho Marie. Zlatá Marie, Marek ji moc nesnášel, ale popíchla jeho názor a to se cení.

            „Já bych to ještě vylepšila, dala bych mezi dokonalost a chybu něco jako cit, instinkt, to by pak mohl být ten správný galimatyáš,“ a Marie se začala rozverně usmívat. No dobrý,ona používá moje metody, pomyslel si nenávistně Marek.

            „No to je super teorie, ale jak si to archandělíčkové představujete v praxi?“ zahřměl hlas šéfika.

            Zase ticho. A zase Michael.

            „To je jednoduchý, lidé se budou milovat a zároveň nesnášet, to co bude platit jednou, podruhý už platit nebude...“ byl dobře rozjetý.

            „To nezní špatně, ale bude to ty lidi bavit? Nevykašlou se mi na to?“ ptal se s obavami šéf.

            No něco na tom bude, Marek žmoulal prázdný pytlíček od cukru a přál si aby jeho hlava nebyla prázdná a sakra ho něco napadlo. Napadlo.

            „Já bych jim dal něco, co by je drželo při životě, nějakou strašně velkou sílu, nazval bych to pudem sebezáchovy a pojistil bych to, že by nevěděli co je za smrtí, viděli by ji jen ze předu, za ní ne.“ byl uspokojením bez sebe, tak poeticky to řekl.

            „Smrt?“ Marie přimhouřila oči, jasně nevěděla o co jde.

            „Ále, to jen, že by nebyli jenom ty samý lidi, aby se to neokoukalo, ale střídalo by se to, jedni by odcházeli a přicházeli by jiný, a ták“ culil se Marek dalším trumfem.

            „Hm, fajn, a podle jakého pravidla bys to určoval?“ oponovala Marie.

            Michael byl mimo diskusi a to se mu nelíbilo, rychle na něco přijít, něco plácnout.

            „Podle žádnýho, náhodný výběr“ vysloveně to fakt plácl.

            „Začíná se mi to líbit“ samolibý šéf. „Dáme si přestávku a budem pokračovat, ještě to vylepšíme.“ Jo, jasně šéfe.

            V místnosti panovala zvláštní nálada, každý tušil, že se jedná o něco velkého. Většina jen seděla a zírala tupě před sebe. Jak tohle dopadne? Po 10 minutách začala brainstorming znovu.

            „Další nápady?“ usmíval se šéf, líbilo se mu to.

            „Mě ještě napadlo, tak nějak, aby lidi si nežili jen tak, dal bych jim něco jako ctižádostivost, chuť jít dopředu, touhu, něco takovýho“ durdil se Jonáš.

            Hm, taky na něco přišel, podivil se Marek, ale uznal, že to není špatný nápad a opět ucítil to nutkání vylepšit to.

            „To není špatný, ale aby to nebylo zas tak nudný, tak by je to zároveň sráželo.“ Marek se ztišil, šéf se začal mračit. Znal Markovy metody.

            „Ale, dobře, už jsme o tomhle mluvili, jednou to platí, jednou to bude fajn, podruhý to člověka zničí.“ pak pokračoval. „Něco ještě jiného vás nenapadá?“ ˇ

            „Něco jiného ne, jen jestli smím něco podotkout?“ zeptal se opovážlivě Gábin. Náš milosrdný anděl.

            Šéf protočil panenky, ale kývnul.

            „Já bych těm lidem dal něco, hm, už o tom mluvila Marie, jako cit, vlastní individualitu, možnost rozhodování, možnost volby, sice nebudou vědět nikdy, zda se rozhodli dobře, ale dal bych každému možnost vlastní cesty, co člověk to jiný směr, jiný prožitek.“

            Dlouhou chvíli bylo ticho, že by byli pohnuti? Marek se díval z okna, a docela se těšil jaký to bude až to vypukne. Bude to zábava? Bude to fungovat? Nebo se budou zase nudit...

            „Ještě bych prosil třešničku na dort“ poručil si šéf.

            Už to nikoho nebavilo, vymejšlet takovýhle věci, to anděla vysílí, zákony co neplatí, zápor a klad, pravidlo a cit.

            „No včera jsem potkal Adama, říkal, že furt spí a že je s tou ženou nuda, tak mě napadlo, udělat něco s těma dvěma, třeba tam prsknout mezi ně nějakej větší cit a jako protipól nějaký to fyzično a sem tam to někdy propojit.“ mluvil pomalu Petr. Nikdo nereagoval.

            „Končím poradu, nevím, nevím, zda to bude dobré, ale nechme tomu volný průběh. Nechme to tak tři tisíce let a uvidíme co bude.“ Porada byla rozpuštěna.

            Šéf šel do své kanceláře, zapálil si doutník a nalil si whisky. Nudná šou mohla začít....