pro klauna z předměstí Prahy

odjeli jsme jak dva cizí lidi

každej jiným vlakoplánem z jiný stanice

obejmul jsi mě jen jednou, za to tě nenávidím

za projížďku na trase směr Praha – Bohnice

minulost teď zdá se býti poněkud pestrá

jsem holt na věky tvá dementní sestra

napořád ta se kterou chceš spát

přitom mě ještě pořád v paměti děsí

to perverzní a dojemný cosi

věc kterou si za rámeček nepověsím

co nepatrně změnila

zardousila, zapálila

vše naivní v nás

kamaráde vem v potaz

že já vůbec nejsem sama

jseš póvl, lůza, smetí a já jsem dáma

je mi to fuk, úplně fuk, slyšíš???
tak snadná a jednoduchá věc

najít někoho na dlouhé řeči a krátké koncerty

na bezpečný cesty domů

a pár litrů piva k tomu

i když…

něco se v člověku stejně pohne…

ta zeď!

ta zeď kterou jsi postavil mezi námi

oznamujíce prostě „teď jsme zlato sami“

hrdě a vyrovnaně mě odepsal…

ne, já vím že je ti uvnitř stejně mizerně

nebo v to alespoň doufám…

malomocně šplhám na zeď, občas se i daří

doufajíc že všechny zdi, i tahle spadne stářím…