Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePřípad paní Kulhavé
18. 10. 2007
0
0
1617
Autor
Montrealer
Skutečné zážitky z Psychiatrické léčebny Bohnice. Jména doktorů a pacientů jsou změněna k obrazu svému.
Naše skupina měla plánovaný i léčebný tělocvik a i toho se paní Kulhavá zúčastňovala. Kupodivu ji z tělocviku "náš" MUDr Obézní kvůli její vadě nezprostil. Musím dodat, že "tělocvikář" byl mladý a sympatický terapeut, který si mě hned při první hodině získal tím, že po krátkém rozcvičení pro nás připravil zajímavý program, takže jsme námahu skoro nevnímali. Mně osobně se nejvíc líbil minigolf ve dvojicích. Paní Kulhavá se ho samozřejmě zúčastnila také. S jakým úspěchem se setkal u ní, na to se už nepamatuji. Nejzajímavější den paní Kulhavé měl teprve přijít...
Toho dne mě od rána zlobil "absťák" - tedy abstinenční syndrom po odebrání návykové látky, v mém případě diazepamu. Abstinenční syndrom je velice nepříjemný, v případě diazepamu může být dokonce i nebezpečný, a proto jsem zpočátku s odchodem ze třicítky nepospíchal... ať byla třicítka jaká chce, MUDr Obézní byl nablízku a k dispozici - jenže pouze teoreticky.
V onen kritický den jsem měl od rána žaludeční potíže a už 24 hodin jsem nic nejedl. Tohle k abstinenčnímu syndromu patří, ale MUDři se o můj stav mohli více zajímat a projevy "absťáku" zmírnit. Prostředky k tomu měli a už je předtím odzkoušeli - substituci zneužívané látky Rivotrilem. Ten den se však o můj stav nezajímali, takže jsem byl nucen absolvovat celý plánovaný denní program - arteterapii a tělocvik.
Vedoucím arteterapie byl PhDr Ukecaný. Dal nám pokaždé za úkol vyjádřit svou náladu nějakou kresbou a pak k tomu pronesl dlouhý monolog v próze. Naštěstí měl doktor Ukecaný smysl pro humor, jinak by to bylo utrpení. Ale s ním to bylo docela zajímavé, zejména onen kritický den.
Doktor Ukecaný se najednou zastavil u paní Kulhavé, prohlédl si její kresbu a rozhovořil se o obtížnosti léčení psychosomatických potíží. Mluvil o tom sice neadresně, ale dostatečně dlouho, takže jsem stačil pochopit pointu: veškeré potíže paní Kulhavé byly psychické ! Tedy zejména to její kulhání ! V tom okamžiku jsem si uvědomil, čeho jsem si předtím nevšiml: paní Kulhavá kulhala poněkud paradoxně - zcela symetricky - ne jako obvykle na jednu nohu víc ! Klátila se při chůzi na obě strany, ale na obě stejně intenzivně... tohle tedy zajímavé bylo !
Moje žaludeční potíže (absťák) se ten den stále stupňovaly, takže jsem o paní Kulhavé přestal přemýšlet - aspoň onen den. Večer jsem dostal žaludeční křeče, volali ke mně internistu a nakonec mně - paradoxně - pomohla dávka 20 mg diazepamu, takže i moje potíže byly psychosomatické, ale daly se podstatně zredukovat jednorázovou dávkou zneužívané látky. MUDr Obézní na to naštěstí pamatoval - v případě velkých potíží měly sestry podat pacientovi diazepam. Skutečný diazepam, nikoliv placebo (neúčinnou tabletu) kterou mně přetím jako diazepam prezentovaly! Jenže moje potíže byly tak silné, že zmátly i internistu a ten požadoval vyšetření žaludku na interně. Už k němu nedošlo, protože jsem se nechal z pavilonu 30 propustit, abych se vyhnul přesunu na "obávaný" uzavřený pavilon 20, kterým mi MUDr Obézní vyhrožoval, protože jsem nezvládal nesmírně protivnou pracovní terapii - zejména hrabání listí...
Abych se vrátil k paní Kulhavé... na jejím místě bych být nechtěl a vůbec bych nevěděl, jak ji léčit. Určitě ty potíže měla už dlouho a za šest týdnů společného pobytu na třicítce se její kulhání ani trochu nezlepšilo.
Co z toho plyne ? Pavilony pro pacienty s dlouhodobým pobytem - takzvané odkládací - ve skutečnosti tak úplně odkládací nejsou. Některé pacienty prostě rychle vyléčit nelze - některé dokonce nelze vyléčit vůbec. Jenže "atmosféra" na takových pavilonech bývá velice chmurná. Na mě působila přímo děsivě. A vyhlídka, že budu převezen na ještě těžší pavilon s ještě nepříjemnějšími pacienty, ve mně vyvolala psychickou vzpouru - vždyť já na tom nebyl zase tak špatně, abych musel do Léčebny dlouhodobě nemocných s uzavřeným režimem. Odtamtud bych se už nemusel nikdy dostat, protože můj stav by se tam zhoršoval ještě víc než na třicítce. Přesto takové pavilony musejí existovat.
Co vlastně způsobilo, že se můj stav začal po příchodu na třicítku tak valem zhoršovat? Psychický stav a jednání ostatních pacientů - ale s tím se mnoho dělat nedá. Jsou prostě nemocní. Jenže na rozdíl od pavilonu jedna (kde jsem léčbu nastupoval) byla na třicítce podstatně horší vstřícnost MUDrů a sester.
MUDr Obézní udělal podle mě jednu chybu - příliš málo se mnou mluvil a měl o mém stavu poněkud optimistickou představu. Nejevil o mé problémy zájem a když jsem o rozhovor s ním projevil zájem já, odezva z jeho strany byla mnohem slabší, než na jakou jsem byl zvyklý na jedničce. O jednání sester platí totéž, ale ještě ve větší míře, protože sestry jsou (na rozdíl od MUDrů) ve styku s pacienty mnohem častěji, vlastně pořád. Přístup sester k pacientům je, jak jsem vypozoroval, proti "akutním" pavilonům velmi odlišný, v neprospěch pacientů, bohužel. Přesto se zdá, že oddělení pro chronické pacienty jsou nutná - jenže - kteří pacienti takovou léčbu skutečně potřebují a proč se někdy léčba mění v "antiléčbu" ? Je to v lidech, samozřejmě. Ale také v prostředí a v podmínkách, za kterých musí zdravotnický personál a MUDři pracovat. Mezi tyto podmínky samozřejmě patří i platy.
Od paní Kulhavé jsem se tedy dostal zpátky ke svým vlastním problémům. Odvykací proces nebyl dokončen, protože jsem ze třicítky "utekl" - po konfliktu s jednou sestrou jsem se nechal okamžitě propustit. Na diazepamu jsem však byl závislý dál, ale nepotřeboval jsem už 30 mg denně, nýbrž jen 10 mg. Aspoň nějaký pokrok, protože prvotním důvodem mé hospitalizace nebyl návyk na diazepam, ale úporné úzkosti. Těch mě na jedničce zbavili Paroxetinem, i když ne úplně. Úzkosti se změnily v deprese, se kterými se teď "pere" Cipralex.
Už také vím, že pokud někdo nezvládá pracovní terapii, je sice přeložen jinam, ale není to "za trest". Důvody jsou jiné. Na některé jsem měl čas přijít sám, na další mě upozornil můj psychiatr, protože jsem se ho na ně výslovně zeptal. Jedná se o vztahy uvnitř uzavřené komunity, do které prý patří i sestry a doktoři. Kdo jakkoliv vybočí z určené normy, musí z kola ven, i když je to k jeho škodě.
Jenže - co má dělat pacient, když dostává z pracovní terapie deprese nebo když ji z jiných důvodů nezvládá ? Odchod domů se mi stále jeví jako lepší řešení, než Léčebna dlouhodobě nemocných a její neblahý psychický vliv. Předpokládaný neblahý, protože já jsem ze strachu z dalšího zhoršení vůbec nepřipustil, aby k převozu do LDN došlo. Třeba by tam se mnou jednali líp než na třicítce, ale strach a špatné zkušenosti s personálem ze třicítky byly silnější.
Rád bych se ještě vrátil k paní Kulhavé. Já jsem se za rok na pavilon 30 se stejnou diagnózou vrátil. Byl tam ještě jak MUDr Obézní, tak i paní Kulhavá. Byla tam již dva roky a její kulhání se vůbec nezlepšilo. Bydlela mimo Prahu a proto mohla jezdit na propustky jen ve dnech, kdy pro ni její dcera přijela autem - sama cestu prostředky MHD díky svému kulhání nezvládala.
Na pavilonu 30 jsme měli také psychoterpapeutické seance s krásnou psycholožkou. Každý tam hovořil o svých potížích a buď psycholožka nebo ostatní pacienti tyto potíže komentovali. Paní Kulhavá se tehdy rozhovořila o počátcích svého kulhání: zemřel jí manžel při nehodě a když se o tom dozvěděla, úplně přestala chodit. Bylo tedy jasné, že ztráta schopnosti chůze je u ní psychického původu a jelikož hrozilo nebezpečí, že už nikdy chodit nezačne, převezli ji ihned do Psychiatrické léčebny Bohnice. Tehdy zrovna sloužil na Centrálním příjmu MUDr Obézní a vzal si ji "k sobě na pavilon". Takhle se tedy paní Kulhavá dostala na pavilon 30, kde jí aspoň částečně vrátili schopnost chodit.
Paní Kulhavá se vůbec nechtěla vrátit domů. Pocházela z vesnice Ořech, což je v kopcích mezi Radotínem a Rudnou u Prahy. Jezdí tam jenom autobusy, vlak ne. Před svým onemocněním pracovala paní Kulhavá v pražské Oční optice a denně do Prahy tímto autobusem dojížděla. V době úmrtí svého muže byla paní Kulhavá již v důchodu, ale domů z léčebny se natrvalo již vrátit nechtěla, přestože měli v Ořechu svůj dům:
„Moje dcera pracuje jako výpravčí, má turnusové směny a já bych byla věčně doma sama. Já chci do domova důchodců v Rudné u Prahy, tam jsou aspoň lidi. Už jsme si to tam s dcerou byly prohlédnout a líbilo se mi tam.“
Takto uvažovala paní Kulhavá, když jsem s ní mluvil naposled. Při mé čtvrté hospitalizaci na paviloně 30 tam už nebyla a já se na ni ani neptal - měl jsem svých vlastních problémů až nad hlavu. Ale to už je jiná kapitola.