Pravda o Tibetu

Scénku jsme sehráli během akce Vlajka pro Tibet 10. 3. 2007 v Teplicích.

Číňan Mao vchází do cely, kde je uvězněn tibeťan Čhing.

Mao: Jak se vede, dědo? Příští týden ti vyprší trest, co?

Čhing: Potřebuju své léky!

Mao: Vydrž. Doktor Wang je ve vedlejší cele – u toho, co věčně zpívá.

Čhing: Doktor Wang? Wangovi říkáte doktor? Vždyť ani nedokončil školu. V Číně ho nikde nevzali, tak ho poslali sem. Banda vykořisťovatelů!

Mao: Pomáháme rozvíjet a civilizovat kulturně a ekonomicky zaostalou zemi.

Čhing: Své záležitosti jsme schopni řídit i bez vašeho vměšování.A líp!

Mao: Teď plácáš z hladu, starouši! Než jsme přišli, byl tady pravěk.

Čhing: Cena, kterou Tibet za svůj „rozvoj“ zaplatil, byla neúměrně vysoká. Zatímco vláda, které slepě sloužíš, informovala svět o rekordních sklizních, průmyslovém rozmachu a neuvěřitelném rozvoji infrastruktury, umírali naši lidé hlady. Ano, v 60. letech jsme tu poprvé na vlastní žaludky poznali, co je hladomor. A vy jste brali a brali. Vykořisťovali nás! Plnili si kapsy a nás považovali za prach, který se musí utřít.

Mao: Zase ty řeči o kolonizaci. Už mě to nebaví.

Čhing: Kolonizujete nás do dneška. Byl jsem u toho, když to začalo – jako malý kluk. Syn pastevce. Do vaší invaze jsme vedli klidný a spokojený život. Potom už nikdy. Zabavili jste naše stáda a donutili nás se o ně dál starat. Dostávali jsme za to jen mizerné příděly jídla. A pak přišel první hladomor.

Mao: Hele, je to jak se říká: „Pro dobrotu na žebrotu.“ Četl jsem Bílou knihu. Koncem 80. let jsme oblast Tibetu dotovali jednou miliardou juanu ročně. To není málo.

Čhing: To ne. A málo to jistě ani nepřipadalo všem těm čínským úředníkům a osadníkům, kterým tyhle peníze plynuly jako podpora. Pro Tibeťany …. nic. A když uvážím, kolik toho z Tibetu vyvážíte. Těch stromů, co jste vykáceli. My byli hrdí na své lesy.

Mao: A pořád být můžete.

Čhing: (smích) Oproti době, kdy jsem se narodil jich zbyla sotva polovina. Jako vězeň jsem byl vašimi vojáky nucen je sám kácet! Těch kubíků dřeva – musíte z toho mít miliardy a miliardy. A z mojí vlasti se stává pomalu, ale jistě poušť…Ale to není jen dřevo. Kradete nám všechny nerostné suroviny. Máme – měli jsme – jich požehnaně. Zlato, železo, stříbro, uran … ale i umělecké díla.

Mao:Už dost! Ukradli…ukradli….Tibet je součást Číny! Co je v Tibetu, můžeme tudíž využívat!

Čhing: Strašně se mýlíte. Tibet součást Číny nikdy n-e-b-y-l. A v srdcích Tibeťanů nikdy nebude.

Mao: Máme na něj nárok už z dávných dob.

Čhing: Tibet byl vždycky nezávislý stát. Ta invaze ve 49 byla agrese a hrubé porušení mezinárodního práva.

Mao: To bylo osvobození.

Čhing: …kdeže. Nejhorší typ imperialismu a kolonismu minulosti i přítomnosti.

Mao: O-SVO-BO-ZE-NÍ!

Čhing: Vypadám já snad jako svobodný člověk? Je podle vás normální, aby svobodný člověk dřel v pracovních táborech?

Mao: Pracovní tábory neexistují!

Čhing: Jste směsný. Na mě nemusíte spouštět s tou svou demagogií. Aby byli nevinní lidé zatýkáni a vražděni

Mao: Byl jsi zatčen při protistátním povstání. Proto nejsi svobodný.

Čhing: Na to povstání jsem šel, protože jsem nebyl svobodný – jako ostatní. Řekněte mi jedinou věc, kterou jste pro nás Tibeťany udělali. Jedinou dobrou věc.

 Mao: No…třeba…silnice. Jo. Vybudovali jsme vám tu infrastrukturu.

Čhing: Pro nás? Ale prosím vás. Ty jste vybudovali pro sebe. Pro své vojáky, abyste nás mohli lépe okupovat. Pro své občany, aby mohli Tibet rychleji osidlovat a udělali z nás menšinu – menšinou ve vlastní zemi. Abyste se dostali lépe k nerostným surovinám a mohli rychleji ničit naše lesy. Kdepak. Tohle pro Tibeťany nebylo. Ti dál jezdí jako kdysi – na mulách a oslích.

Mao: To je tvrzení proti tvrzení.

Čhing: To je fakt proti lži.

Mao: Já se s tebou hádat nebudu. Ale jestli chceš slyšet ještě nějaký přínos, tak jsme tu zavedli třeba školství.

Čhing: Zavedli? Ale my měli před vaším vpádem osvědčený vzdělávací systém.

Mao: Myslíš ty kláštery?

Čhing: Měli jsme na 6000 mužských a ženských klášterů, které pokrývaly velký rozsah vědění. A pak tu byly i světské školy. To všechno jste nás donutili zrušit. Protože jste měli strach. Přinutili jste nás zřídit „lidové školy“, ale nepřispěli jste na to nejmenší částkou. A spolu s naším školstvím se snažíte vymítit i náš národní jazyk – tibetštinu. Země, která byla soběstačná 1300 let, ztratila po „osvobození“ svůj jazyk. Zažili jsme období úpadku, dělali jsme chyby, ale přesto jsme život na nejvyšší planině světa zvládali pomocí tibetštiny. Buddhismus, řemesla, astronomie, astrologie, poezie, logika, administrativní údaje – vše bylo zaznamenáno v tibetštině – a teď postupně mizí – naše národní identita.

Musel jsem se vzdělávat v exilu. Muset prchnout z vlastní země. Takové ponížení.

Poprvé jsme se vrátil jako inspektor. Zkoumal jsem stav Čínou tak vysoce vychvalovaného tibetského školství, které tu vytvořili. A víte co? Do většiny škol mě nepustili. Prý že tam nejsou děti, epidemie, prázdniny – tisíce výmluv. A když se mi náhodou někam podařilo proniknout ….brr. Byl to děs. Nekvalifikovaní učitelé, tibetštinu zvládá jen malé procento, místa pro tibetské studenty byla obsazována dětmi čínských úředníků, jídelny rozdělené na čínské a tibetské, přičemž v těch druhých podávali šlichtu….

Vchází doktor Wang.

Mao: ….doktor je konečně tady. Doktore Wangu.

Wang: Mao. Jak mu je?

Mao: Zase blouzní.

Wang: Dáme mu jeho medicínu.

Doktor Wang vyndává injekci.

Čhing: A zdravotnictví to samý. Našinci se dostanou sotva k základní péči…na operace padnou celoživotní úspory. A ta neodbornost.

Wang: Ale no tak. Uklidněte se. Jenom to trošku štípne a bude dobře.

Čhing: Co to je za injekci?

Wang: Medicína.

Čhing: Proč ten ve vedlejší cele nezpívá? Vždycky zpívá.

Wang: Mao, pomož mi s ním.

Mao: Wangu….

Wang: To je rozkaz!

Čhing: Ne.

Společnými silami vzpouzejícího se Čhinga zklidní a Wang mu dá injekci.

Wang: Trest ti byl zkrácen na doživotí. Vyprší právě teď.

Čhing: Tohle vám nepojde! Jednou přijde den …

Čhing umírá.

Mao: Blázne stará …

---