Neznámá

Neznámá

Babí léto. Vybarvené, slavnostní, ale i nostalgické hladilo podzimní, rozmarnou Prahu. Pomalu jsem kráčel po mostu 1.máje a přimhouřenýma očima pozoroval lodičky na pableskující hladině Vltavy. Stromy na Žofíně si dosud podržely všechno listí a zářily žlutě a rudě. Chtělo se věřit, že na tváři cítím jejich žár.

Okolo projela devítka a zakryla mi na okamžik výhled na ostře nasvícený Hrad. Vystupoval neuvěřitelně výrazně a plasticky v nezvykle čistém vzduchu a na okamžik mi připomenul Švengsbírovy kouzelné ocelorytiny. Stačilo jen vztáhnout ruku a dotknout se tetelícího se heraldického znaku nad majestátem sídla králů...

Cítil jsem se lehce a svěže. Poslední přednáška odpadla a já směřoval do centra, nevěda co s tím z nebe spadlým volným časem.

Na křižovatce u Národního divadla právě naskočila červená. Zastavil jsem se. V mlčícím hloučku nás několik nedobrovolně čekalo na volno. Těžce oddychující staruška, v hnědém dlouhém kabátu a venkovském šátku pevně svírala poloprázdnou síťovku. Druhou rukou se neobratně opírala o černou hůl, s hnědým gumovým špuntem na konci. Vedle ní se netrpělivě podíval na hodinky elegantní muž středního věku. Přes ruku měl přehozený baloňák a i tak mu v obleku s kravatou muselo být horko. Zezadu se neomaleně přivalil starý tlustý muž. Lehce vrazil do starušky. Ta zavrávorala a pohoršeně se ohlédla po vetřelci.

„Čum, babo.“

Šokovala mě hrubost starého muže.

Stařena si ho s úsměškem změřila: „Ty můžeš tak někomu říkat, že je baba. Já klidně ještě podržím, ale ty?“

V duchu jsem byl nadšený pohotovou reakcí stařeny. Chlapík zapomněl zavřít pusu. Potlačil jsem úsměv a pohlédl na druhou stranu.

Vedle mne se právě zastavila mladá žena v šedozeleném pleteném kabátku, s obrovskými vytahanými kapsami. Přes rameno měla na hrubém popruhu zavěšenou hnědou pletenou kabelu. Brýle proti slunci seděly nad oblým čelem v téměř černých, pevně k hlavě přitažených vlasech.

Něco mě na ní zarazilo. Nebyla krásná. Myslím tím chladnou, umělou krásu dokonale symetrických, namalovaných loutek. Nebyla ale ani ošklivá. Nenalíčená, opálená tvář, čistá pleť.

Stála bez pohnutí. Musela slyšet dialog staříků. Vůbec nezareagovala. Čekala mlčky, s pevně sevřenými rty. Zamknutý úhledný obličej postrádal oživující šém úsměvu nebo otevření úst a pronesení slova. A přesto ta tvář něco říkala. Bylo v ní jakési napětí.

V tom okamžiku bych byl ještě ochoten připustit, že zapracovala pouze má fantazie. Asociativní myšlení může být dar i prokletí. Jak kdy. Nicméně po druhém kradmém pohledu jsem byl přesvědčen, že neznámá vedle mne skutečně cosi vysílá do svého okolí. Třeba jsem si to namlouval nebo možná někde v hlubinách mozku jakési dávno upředené, neskonale prchavé a jemné spoje byly aktivovány nepatrným mimickým hnutím neznámé ženy. Nebo snad atavistická reakce na podvědomě zachycenou vůni? Nevím, jen nejsem ochoten připustit, že by se jednalo o nesmyslové spojení nazývané šestým smyslem.

Naskočila zelená. Dal jsem neznámé pár kroků náskok. Hnědá sukně těsně pod kolena se rytmicky vlnila a odkrývala hezky tvarovaná štíhlá lýtka. Zelené sandále měla obuty naboso. Pěkná postava, trochu nedbalá chůze. Po zádech jí splýval těžký ohon tmavých vlasů.

Okamžitě jsem si uvědomil, že žena nemá žádný cíl. Roztržitě přešla ulici a pomalu se pohybovala okolo monumentální zdi budovy Akademie věd. Občas zpomalila a nahlédla do výkladní skříně. V podloubí do Metra se zastavila. Očekával jsem, že zkusí kino, ale dala se opět do kroku a zabočila do Albatrosu. Všiml jsem si reklamy na výstavu dětské knihy. Proč ne?

Opatrně jsem vyběhl do pátého patra a vstoupil do ztichlého výstavního sálu. Nikdo kromě neznámé a mne tam nebyl. Bloudila po sálu, sem tam pozvedla knihu. Aniž by do ní pohlédla, nechala ji po chvíli pomalu klesnout dolů. S knihou v ruce postála a pak, jakoby se probudila, odložila ji na stolek a udělala pár kroků k dalšímu stolku. Všiml jsem si, že se jí v očích zatřpytilo podezřele mnoho vláhy. Neznámá žena tiše plakala!

Začal jsem mít nepříjemný, provinilý pocit. Přede mnou se něco odehrávalo a já nevěděl co. Připadal jsem si jako špeh, nakukující do místnosti klíčovou dírkou. Současně se mě ale zmocňovala stále sílící zvědavost.

V tom se žena podívala na hodinky. Její obličej na okamžik ztratil masku lhostejnosti. Probleskl zájem a napjatá pozornost. Jako když se rozsvítí sluníčko, ale okamžitě je překryjí černé oblaky..

Zatajil jsem dech a vmáčkl se za panel. Oblé čelo přeťaly dvě vrásky, oživení ztuhlo do masky napětí. Vzápětí se její tvář opět uvolnila, uzavřela a zlhostejněla. Paže s hodinkami klesla podél boku.

Žena na něco evidentně čekala. A to něco jistě nebylo akutní, soudě podle obnoveného stavu bezmyšlenkového automatismu v jejím chování. Odložila poslední knihu a volným krokem zamířila k východu. Počkal jsem až dozněl klapot jejích kramflíčků na schodišti a vydal jsem se dolů.

Na Perštýně jsem ji zpočátku nemohl nalézt. Sílil provoz, chodci se rojili, byl pátek odpoledne. Zneklidněl jsem. Tamhle je. Mířila do Máje. Rychle jsem přeběhl křižovatku. Začal jsem se obávat, že ji ztratím. Vmáčkl jsem se do davu proudícího dovnitř. V tlačenici u vchodu jsem do ní skoro vrazil. Mířila opět ven. Míjel jsem ji se sklopenými zraky. Jistě si mě nevšimla. Nejevila zájem o své okolí. Cítil jsem vzrušení lovce pronásledujícího nic netušící kořist, když jsem se uvnitř otočil a tlačil se opět ven. Hned jsem si ji všiml, zrychlila a mířila na Staré město. Něco v jejím chování se změnilo. Přestala se odlišovat od ostatních chodců. Měla cíl.

Zahnula do Martinské a už zcela cílevědomě přeťala Uhelný trh a vešla do Michalské. Nebylo obtížné ji sledovat. Všude teď po poledni byla spousta chodců. Lidé utíkali z práce, aby užili poslední pohlazení babího léta. Buď se jen tak courali nebo spěchali do svých příbytků. Nejspíše osedlat ocelové fetiše a zamířit ven z Prahy. V nervózních kolonách se roztéci do útočišť svých chat a chalup. A tam dva dni opakovat to, co dělali každodenně od pondělí do pátku v pražských králíkárnách...

Žena sledovala ovšem zcela jiný cíl. Právě mi zmizela v Blatničce. Rozbušilo se mi srdce. Ideálnější příležitost k seznámení mohu těžko očekávat. Tak brzy po poledni tam bude jen pár lidí a pokud mi dá košem, nebudu se cítit trapně před nežádoucím obecenstvem. Uvědomil jsem si rostoucí touhu přijít na kloub tajemství neznámé. Ještě před nedávnem bloumala jak bez duše, občas pohlédla s nepřehlédnutelným napětím na hodinky. Pravděpodobně chce ztrávit čas do onoho okamžiku v budoucnosti ve vinárně?

Čekal jsem chvíli, zda náhodou nezmění rozhodnutí a nevyjde ven. To by si mě určitě všimla a vzrušující hra by skončila. Neobjevovala se. Zdálo se, že její rozhodnutí je definitivní.

Váhavě jsem otevřel dveře, rychlým pohledem přejel lokál a zamířil k pultu. V místnosti kromě ní nebyli žádní hosté. Stála zády do místnosti u pultíku pro dva a hleděla skrz výkladní sklo do ulice. Tašku měla uloženou v přízemí pultíku. To vypadalo na delší pobyt. Štěstí mi dosud přálo.

Dal jsem si dvě deci růžáku a vydal se k ženě.

„Dovolíte?“

Ani se na mne nepodívala, jen se mlčky odsunula kousek ke zdi. Sklenku s bílým objímala opálenou rukou a hleděla bez mrknutí na ulici.

Po očku jsem ji pozoroval. Líbila se mi, ale zase nic moc. Hezká tvář, zjemnělá měkkým osvětlením proudícím přes hustý závěs diskrétně bránící zvědavým pohledům z ulice. Kolik jí mohlo být? Dvacet pět, třicet? Nedokázal jsem to odhadnout. Zkoumal jsem detaily jejího profilu.

Najednou se ke mně pomalu otočila. Ztuhl jsem a zblízka pokračoval v civění do její tváře. Tak asi králík hledí do očí krajty. Nebyl jsem schopen odtrhnout svůj zrak od jejích tmavě modrých očí. Cítil jsem jak rudnu. Zprvu lhostejný, netečný pohled se pomalu zaostřil, žena mě začala vnímat a jemný úsměv probudil k životu její rty a okolí nosu. Mona Lisa. Pak pozvedla sklenku.

„Na zdraví.“ Usrkla trochu bílého aniž by ze mne spustila zrak. Rychle jsem přiložil sklenku ke rtům a polkl doušek.

„Na zdraví.“ Sotva jsem to zamumlal sevřeným hrdlem.

Lehký úsměv se pomalu zmocňoval celé její tváře až se ukázaly pravidelné malé zuby. Stočila oči, přejela pohledem po pustém lokálu a pak se vrátila k mému rudému obličeji. Jistě ji všechno došlo. Chtěla něco říci, ale najednou se zachmuřila, pozvedla rychle zápěstí levé ruky a pohlédla na hodinky. Pak se její pohled vrátil ke mně. V obličeji se usadil rys napětí, vypadala cize a vzdáleně. Zcela evidentně měla z něčeho strach. Ano, strach, konečně jsem našel to správné slovo.

Dnes mi připadá, že jsem se tehdy musel asi pominout. Pozvedl jsem totiž paži a otevřenou dlaň jemně položil na její tvář. Žena strnula. Poznenáhlu se jí oči zalily slzami a svou dlaní přikryla hřbet mé ruky. Polekala mě její reakce. Chtěl jsem provokovat a možná urychlit vývoj příběhu, možná podvědomí vyslalo signál k jeho ukončení. Vzala mě však za slovo, akceptovala mou hru a nakonec mě ještě více zaskočilo, když jsem si uvědomil, že vlastně nic nehraje, že má fraška se proti mé vůli stává tragédií.

Nevím, jak dlouho jsme tak stáli. Čím dál silněji jsem cítil trapnost situace, ruka se mi začala chvět. Neměl jsem však sílu vrátit pohyb našemu strnulému, podivnému sousoší. Konečně mi jemně sundala ruku a aniž by mě pustila, nahmátla levačkou pletenou kabelu a nakročila k východu.

„Půjdeš se mnou?“ Po tváři jí stékala malá kapička a stříbřila cestu k levému koutku úst. Vzpomněl jsem si na tvář Magdy Vašáryové v Markétě Lazarové. Zarudlé oči ztratily své kouzlo, tvář neskrývala žádné tajemství, četl jsem v ní jen prosbu o pomoc. Napadlo mě, že cizí neštěstí vyvolává podobné pocity jako ošklivá kožní nemoc. Ta myšlenka mě vyděsila, ale nemohl jsem si pomoci: vyjadřovala holou, neurvalou pravdu o mém duševním rozpoložení. Zoufale jsem hledal alespoň záblesk lásky k bližnímu v tom sebestředném, sobeckém chladu a nacházel jen zmatek a obavu, že se proti své vůli stávám účastníkem cizího osudu. A vůbec to nevypadalo na nezávazný flirt, o který mi ještě před chvílí šlo. Nevěděl jsem, jak se mám chovat, co říci, jak se tvářit. Dlaň mě pálila v pevném sevření útlé ruky neznámé a někde hluboko pod tím zmatkem pomalu začala klíčit zlost. Máš co jsi chtěl, ty inženýre lidských duší, ty samolibý manipulátore. Chytil ses do vlastních sítí. Všemocný čas však ukončil mou strnulost a umlčel škodolibý vnitřní hlas. Neznámá žena se chopila iniciativy, jemně zatáhla a mé nohy se pohnuly. Mlčky jsme opouštěli plné sklenice a shovívavé přítmí prázdného lokálu.

Na ulici plné světla a lidí jsme vpluli do předvíkendového hemžení. Mžoural jsem oslněnýma očima a napadlo mě, jak se asi musí cítit krtek, když ho někdo vytáhne z jeho temných chodeb na plné světlo. Ani jsem moc neregistroval, že se mě žena pevně drží a určuje směr chůze. Pořád jsem se nacházel pod vlivem nepříjemného objevu ve vinárně. Zdálo se mi, jako kdybych byl přiklopen matovým, ke zvukům a světlu jen polopropustným zvonem. Doléhal ke mně jen nezřetelný šum a před nedávnem teplé a jasné slunce teď svítilo skrz mlžný opar. Rytmický pohyb mi ale dělal dobře, a jak jsem se postupně zbavoval nepříjemné morální kocoviny, hlavním středobodem okolního světa se pomalu stávala teplá dlaň neznámé ženy.

Prošli jsme Skořepkou, Husovou a posléze jsme směřovali Karlovou ulicí k mostu. Žena na mne občas plaše pohlédla, jakoby říkala: měj prosím ještě chvíli strpení, hned tam budeme. Nic neříkej.

Byl jsem dosud trochu nervózní, ale jak se mi vracela duševní rovnováha, začala fungovat hravá fantazie a mozek paličkoval stále více a marnotratněji své krajky představ, interpretací a hypotéz. Vzpomněl jsem si na mámivé průvodkyně naivních mládenců, na osudy důvěřivců, kteří se nechali okouzlit zrádnými vílami či kouzelnicemi. Nebo Beatrice?

Neznámá žena se mě však držela jak tonoucí příslovečného stébla. Neměl jsem pocit zrady ani hrozícího nebezpečí. Znova jsem si uvědomil její zvláštní nedbalou chůzi, lehkou a ležérně elegantní. Vypadalo to, jakoby váha jejího těla byla nepřiměřeně nízká vzhledem k síle svalů.

Spolu se skupinou turistů jsme přešli přes Křížovnické náměstí a ocitli se na Karlově mostě.

Zastavil jsem se, nepouštěje ženinu ruku. Otrnulo mi, pasivita se mi začala zajídat. S ženou to trochu škublo, ohon ji předběhl a rozprostřel se po jejím levém rameni. Otočila se a přistoupila těsně ke mně. Otevřel jsem ústa, ale předešla mě.

„Chtěl jsi mě poznat? Ukážu ti kde bydlím.“ Zběžně pohlédla na hodinky. „Pojď, už brzy musím telefonovat.“ Zavřel jsem poslušně ústa.

A zase ten úzkostlivý, napjatý výraz ve tváři. Jakoby žila střídavě ve dvou světech. Vstupní branou do toho temného, budícího v ní evidentně hrůzu, byl časový údaj na jejích hodinkách a budiž mi připsáno k dobru, že do světa jasu, kde panovalo teplé, poklidné babí léto ji vrátil stisk mé ruky.

Nenamlouval jsem si, že zrovna má konkrétní osoba má v tomto dramatu ( nebo frašce? ) zvláštní význam. Prostě jsem byl nablízku a ona se mě chytila jak záchranného pásu. A to, že mi tím mimoděk nastavila zrcadlo pravdy, nebyla její vina. K mé smůle tu ani přitažlivost dvou jedinců opačného pohlaví nepůsobila jako utišující milosrdná droga. Možná z mé strany něco takového v náznaku existovalo. O to to bylo snažší a záludnější chytit se zpočátku do pasti. Ale teď se mezi námi nevznášel ani náznak erotického fluida. Žena na to neměla viditelně ani pomyšlení, a uvnitř mé hlavy sváděla boj doznívající kocovina po nepříjemném poznání, raněná ješitnost, dřímající zlost a rodící se zvědavost. Oč tu vlastně jde? Podřídil jsem se vytrvalé vůli neznámé s pasivitou, která mě poněkud vyváděla z míry. Držel jsem nadále její ruku ve své, společně jsme se prodírali zástupy turistů, a mlčíce, směřovali bůhví kam.

Mostecká nás vyplivla na Malostranské náměstí. Ale ani zde nebyl konec naší anabázi. Vystoupali jsme Nerudovkou a pokračovali strmým Úvozem.

Pociťoval jsem čím dále silnější rozechvění a cloumala mnou nervozita neukojené zvědavosti. Rozuzlení se jistě blížilo. Dlaně jsme měli vlhké potem a úzký chodník mě přiměl uvědomit si, že mým průvodcem je mladá pěkná žena. Často jsme se dotýkali rameny a boky, při míjení chodců jsem ji pouštěl před sebe a všímal si jejích tmavých, lesklých vlasů, drobných ušních boltců a rytmického pohupování dlouhého ohonu. Nebylo pochyb: vzrušovala mě. Pozapomněl jsem na tísnivé tajemství, visící nade mnou jak Damoklův meč a hrozící v budoucnosti ničivě dopadnout. Držel jsem za ruku přitažlivou ženu, která mě vedla k sobě domů. Nepřipouštěl jsem si obavy sváděných námořníků, jimž do uší sladce zpívaly mámivé Sirény. Lehkomyslně jsem se oklepal po první lekci, nenapadlo mě, že by mohlo přijít nemilosrdné zúčtování.

Žena se zastavila: „Jsme tu.“

Nechali jsme přesupět dýchavičnou erenu, přešli dláždění a vstoupili do chladu starého domu. Tady někde bydlel Sudek? Po točitém schodišti jsme stoupali do prvního patra. Prošlapané, věkovité schody, v mezipatře odpočívadlo s věčným světýlkem. Klid a mír. Jako v pavlačovém domě mé babičky v Holečkové, plném šedivých stařenek a nachýlených dědů, vyprávějících nostalgicky o první republice, době svého mládí.

Neznámá zašátrala v kabele. Zastavili jsme před novými, tmavohnědými dveřmi s mosaznou klikou bez jmenovky. Trochu nervózně se trefovala do zámku, odemkla a několika rutinními pohyby odložila mošnu. Spěšně, aniž by se shýbala, nohou o nohu se zbavila bot a bosky zamířila k telefonu na starožitném stolku v rohu místnosti. Její malá chodidla s útlými kotníky se bořila do tlustého koberce. Váhavě jsem vstoupil a zavřel za sebou dveře.

Vcházelo se přes malé zádveří přímo do prosluněného obýváku s výhledem na Petřín. Pokoj byl z těch, kde člověk má chuť pobýt. Lákal uvolnit se, dát si čaj a s knihou v ruce se schoulit do pohodlného křesla a sledovat hru plamenů v klasickém krbu. Jediná vada na kráse byl občasný sice, ale o to rušivější provoz pod okny. V těchto místech Úvoz stoupá poměrně příkře a většina zásobovacích vozidel zde měla znatelné problémy.

„Prosím doktora Vlčka.“

Zbystřil jsem pozornost, nemohl jsem si pomoci.

„Ano, to jsem já.“

Neznámá telefonovala, čelem ke mně sice, ale bez toho, že by si mne sebeméně uvědomovala. Opět se jí vrátil úzkostlivý výraz, očima těkala po pokoji, pak se její pohled náhle zastavil.

„Musí tam být, měla jsem volat v pět.“

Odmlčela se a nespokojeně se zamračila. Ze sluchátka zazníval nezřetelný šum ženského hlasu.

„Tak pana primáře.“

Čekala a její pohled sklouzl po mé tváři. Nadechla se, ale pak, aniž by vydala hlásku, ztuhla. Naslouchala a výraz jejího obličeje se začal měnit. Oči se jí zamžily, svaly okolo nosu se napnuly, brada poklesla a kolem rtů jí probíhaly vlny křečovitých stahů. Celá se jakoby propadla dovnitř, zestárla a zošklivěla. Paže se sluchátkem jí klesla, sluchátko vyklouzlo a pérujíc na kroucené šňůře, komíhalo se tam a sem těsně nad kobercem. Ruce zaťala v pěst a celé její tělo se roztřáslo jak v zimnici.

Dostal jsem strach. Přímo zpanikařil. Neznámá byla na pokraji zhroucení. Nevěděl jsem co mám dělat.

Váhavě jsem k ní přistoupil, uchopil ji okolo pasu a jemně ji přiměl k chůzi. Celou dobu si cosi mumlala pro sebe, nerozuměl jsem ani slovu. Na pohovce se stočila do klubíčka a začala tiše plakat. Spolu s neovladatelným třasem z ní vycházely zvuky, které jsem nikdy předtím neslyšel, a které mi naháněly hrůzu. Přemohl jsem touhu zbaběle prásknout do bot. Náhle jsem porozuměl.

„Já jí zabila. Já.“

Zarazil jsem se. Co je to za hloupé sebeobviňování? Začalo mi to do sebe zapadat. Sice jsem nevěděl o koho se jedná, ani co se stalo, ale jasné bylo, že žena se dozvěděla právě o něčí smrti a obviňovala z ní sebe samu. Ale volala do nemocnice. Řídila při autohavárii? Poranila smrtelně někoho nešťastnou náhodou? Kdyby opravdu způsobila něčí smrtelné poranění, nejspíš by byla ve vyšetřovací vazbě. Musela něco tušit. Proto ten neklid celé odpoledne.

Zamířil jsem k sekretáři, cestou pověsil sluchátko, ze kterého se lhostejně ozýval obsazovací tón a do broušené sklenice nalil trochu koňaku. Nevěděl jsem, zda je mé počínání správné, ale měl jsem to zafixované z kina a beletrie. Vrátil jsem se k pohovce a usedl vedle schoulené ženy.

„Napij se, pomůže ti to.“

Již se tolik netřásla. Hlava zahalená hřívou uvolněných vlasů se ke mně otočila a tmavě modré, zarudlé oči se vpily do mých: „Já ji zabila. Rozumíš?“

Neobratně jsem ji položil ruku na rameno: „Napij se.“

Posadila se, uchopila skleničku a obrátila ji do sebe. Zuby jí drkotaly o její okraj. Pak se opět schoulila vedle mne.

Čas se šinul pomalu, ale nezadržitelně. Okamžik za okamžikem, minuta za minutou neúprosně a lhostejně konaly svou práci. Nic nezůstávalo beze změn, zeměkoule se nepřestávala točit, vesmír se úprkem rozpínal, vše neživé i živé stárlo, a ať se tomu říká třeba dospívání, vývoj, zrání nebo jakkoliv jinak, vše směřovalo ke svému konci a zániku. Sem tam projelo pod okny auto a protože v pokoji nebyly žádné hodiny, oddělovalo to rostoucí a pak zase slábnoucí hučení spalovacího motoru nestejně dlouhá údobí, jako nepravidelně jdoucí, obrovský, bizarní metronom.

Seděl jsem u neznámé, jemně hladil její rameno a ironický hlas uvnitř hlavy se ušklíbal: „Milostné dobrodružství, jen co je pravda.“ Ignoroval jsem ho a bylo mi upřímně líto, že ji nemohu nijak pomoci.

Pomalu se začala ovládat. Přestala se sebeobviňováním, oči vyschly a pohled ztvrdl. K něčemu se rozhodla. Tělo se napřímilo, jakoby pod přílivem nové energie. Žasnul jsem nad tou proměnou. Několika pohyby si upravila vlasy, osušila mokrý obličej a slabě se na mne usmála.

„Zapomeň na to. Trochu jsem tě asi vylekala, viď. Jsi hodný, zůstaň ještě. Udělám něco k jídlu.“ Vzdálila se trochu vrávorajíc, nejspíš do kuchyně.

Uvědomil jsem si, že posledních několik hodin jsem skoro nepromluvil, nejedl a nepil. Před mými zraky se odvíjel osud cizího člověka a já si připadal jak divák v kině. Film byl dramatický, s výtečnými hereckými výkony. Všechno by bylo docela prima, kdyby v tom nebyl malý háček. Nejednalo se vůbec o film a já nebyl nezúčastněným divákem. Všechno bylo bohužel doopravdy a já se nacházel uprostřed děje, jako jeden z jeho důležitých aktérů a spolutvůrců. Nevěděl jsem dosud přesně o co jde, a tím spíše jsem nemohl tušit, jak to bude dále pokračovat. Něco mi ale vytrvale říkalo, že to skončí špatně.

Vstal jsem a udělal několik kroků ke krbu. Mezi předměty na římse stála ve starodávném rámečku, takovém jak jsem ho vídal u své babičky, fotografie tak tříleté holčičky. Zamrazilo mě.

Rychle jsem odstoupil od krbu a postavil se bokem k oknu. Nechtěl jsem, abych byl vidět z ulice. V hlavě se mi to zběsile vařilo. Fantazie dodávala jednu bláznivější hypotézu za druhou. Všechny bez výjimky v černém hávu. Neznámá se neobjevovala a znova jsem si uvědomil nepravidelné tikání toho podivného metronomu.

„Umíš rozdělat oheň v krbu?“

Svěží, uvolněný hlas mě zaskočil. Otočil jsem se a spatřil vidinu. Převlékla se, vlasy přitáhla k hlavě ještě pevněji, ubrečené oči zamaskovala mejkapem, na rty nanesla bezbarvou stříbřitou rtěnku. Ve výstřihu černých večerních šatů se skvěl náhrdelník z nějakých tmavě modrých kamenů, dokonale ladících s odstínem jejích očí. Štíhlý pas jí obepínal jemně pletený, tenký modrý pásek a na nahých opálených nohou měla tmavomodré lodičky na vysokém podpatku. Vidina z jiného nebo snad z onoho světa? Nedokázal jsem se už včas vyrovnávat se zvraty děje.

Slyšel jsem, že hluboký duševní otřes může vyvolat zdánlivě zcela normální, nezúčastněné chování, kterým se organismus postiženého brání totálnímu kolapsu. Tady šlo ale o něco zcela jiného. Neznámá na otřes přeci reagovala šokem. Nynější chování muselo pramenit z nadlidského sebeovládání. Či z otupění a únavy? Anebo z vysvobození po dlouhotrvajícím vypětí? Jako když praskne dlouho napínaná struna? Nic z toho nebo ode všeho trochu. Vypadala totiž, že hýří energií. Tak se chová člověk dychtivý už už se vrhnout do uskutečňování nových plánů a úkolů. Zamžoural jsem opatrně ke krbové římse.

V tom slunce zrovna zašlo za Petřín. Pokoj se jaksi zmenšil, malá okna najednou nestačila prosvětlit všechny rohy a zákoutí. U stolku žena právě rozsvěcovala dlouhou svíci. Mihotavý plamínek modeloval její tvář pohyblivými stíny. Dokonale načasované a vůbec mi kupodivu nepřipadalo, že přílišné lpění na formě zavání dekadencí a omezeností.

Uvědomil jsem si, že bych měl něco říci. Přesto jsem opět beze slova poklekl ke krbu a začal se zabývat třískami a dřevem. Slyšel jsem za zády její kroky, šustění šatů a cinkání skla a nádobí. V jednu chvíli jsem ucítil, jak se přese mne natáhla, ovanula mě neznámá vůně a jemný dotek jejího těla na zádech a zátylku mě mocně vzrušil. Udělala to úmyslně, všude kolem byla sposta volného prostoru. Často jsem přemýšlel, zda si ženy jsou vědomy účinků svého chování. Jistě ano, každá si musí dříve nebo později všimnout reakcí mužského protějšku.

„Docela ti to jde. Už jsi to někdy dělal?“

Konverzační tón melodického hlasu nedbale kamufloval zřejmý dvojsmyslný podtext. Očividně začínalo další jednání. Nebo jsem si to jen namlouval? Ta žena se mnou koketuje.

„Jsem zvyklý zatápět v kamnech.“

Nešikovná replika. Neznámá se vesele rozesmála.

„Opravdu? Nejsi tedy němý. Jakou máš rád hudbu?“

„Blues.“ Jako mluvit o provaze v domě oběšence!

„Blues?“ Trošičku jí zakolísal hlas. „Mám to také ráda, vlastně... Docela se hodí. Zvláštní, neznám moc lidí, co se jim líbí blues.“

Bál jsem se jí podívat do očí. Dělat jako by nic? Začít zase od začátku? Přistoupit na prastarou hru mezi mužem a ženou? Slyšel jsem, jak obsluhuje magnetofon za mými zády a proklínal jsem situaci, se kterou jsem si nevěděl rady..

Oheň se rozhořel a já vstal. Pokojem zazněla hudba. Mayall a Clapton. All your love. Nemohla pustit nic mně bližšího. Fotografie z krbové římsy zmizela.

„Pojď ke mně, sem si sedni, přeci se mě nebojíš.“ Sametový, mazlivý hlas. Musí mě mít za blba.

Obešel jsem křeslo a usedl na pohovku, kde ještě před chvílí prožívala hluboké neštěstí. Nebo se mi to všechno jen zdálo?

Pohlédl jsem na stůl. Vystrojila přímo lukulské hody. Uždíbl jsem kousek sýra a sondoval neproniknutelný výraz jejího obličeje. Tak do toho. Pasivity bylo dnes až příliš.

„Prozradíš mi své tajemství?“

Maličko přimhouřila oči a pomalu zavrtěla hlavou.

„Nemám žádné. Carpe diem. Pozvedněme číše.“

Napili jsme se. Jen tak usrkla, nezdálo se, že by se chtěla rychle opít. Nevydržel jsem se jí dívat delší dobu do očí. Nemohl jsem jen tak vymazat nedávný zážitek. Nastalé ticho přerušil její poněkud naléhající hlas. Snažila se navázat kontakt s mýma očima.

„Co myslíš, existuje něco po smrti?“

Rozuměl jsem, ale stavěl jsem se nechápavým.

„Definitivní konec a všechno ostatní pokračuje dál. Jen po nebožtíkovi zůstanou rány v srdcích jeho bližních. A ty nakonec zacelí čas.“

Nespokojeně se zavrtěla: „Věříš v boha?“

V rozpacích jsem znovu usrkl nějaké těžké, tmavě červené víno, které postavila na stolek. Another man.

„Já byl vychovávaný striktně ateisticky. Zatím jsem pánaboha nikdy nepotřeboval.“ Na něco jsem si ale vzpomněl. „Ještě tak moderní civilní pojetí individuálního boha v sobě samém. To je mi možná bližší.“

Vzbudil jsem její opravdový zájem.

„Civilní bůh? Jaký je ten civilní bůh?“

Cítil jsem její pohled na své tváři. Prohlížel jsem si vytrvale její malou, pěkně formovanou ruku, bez prstenů, s nenamalovanými nehty. Na prsteníčku jsem spíše vytušil než uviděl proužek světlejší kůže. Nic už mě nemohlo překvapit ani vyvést z míry. Ta ruka se zdála klidná a uvolněná, jak spočívala na sametové pleti opáleného stehna, právě tam, kde kůže mizela pod lemem černé sukně. Trochu se mi zatočila hlava z blízkosti toho pod sukní. Key to love. Ovládl jsem se a našel sílu pohledět jí do očí.

„Člověk by měl čas od času vypnout, uvolnit se a zapátrat sám v sobě.“ Hledal jsem to pravé slovo. „Usebrat se. Obrodit se zevnitř a nechat to nové a dobré, co v sobě najde, působit navenek.“

Zaujalo ji to.

„Usebrat se?“

Opakovala to znova. Pak ještě jednou, sotva slyšitelným šeptem. Vytrvale mi hleděla do očí, ale zdálo se, že mě ne zcela vnímá. Pak najednou přiblížila svou tvář těsně k mojí.

„A když nic dobrého nenajde?“

Vydechla mi to do úst zrovna když jsem se nadechl. Měl jsem ji teď v sobě. Trochu jsem sebou škubl, ale vydržel její pohled. Ke své škodě jsem v tom okamžiku přemýšlel hlavně o ženských přednostech krásné neznámé, vyvedený z míry její těsnou blízkostí a prchavou vůní, místo abych sledoval ty znepokojivé úvahy.

Little girl. Neúprosně sledovala svou myšlenku.

„Co když nenajde vůbec nic?“

Tvářila se teď soustředěně. Asi usilovně přemýšlela.

„A co když se bojí toho, co by mohl najít?“

Trochu se jí chvěl spodní ret. Odtáhla se a na dlouho odmlčela.

„Už jsi to někdy dělal?“

Malinko jsem se ušklíbl, otočil hlavu a roztržitě pozoroval věčnou hru živého ohně v živém víně. Kdyby tak tušila na co pořád myslím. Vzpomněl jsem si naštěstí včas o čem šla řeč.

„Já jsem opravdu ve své podstatě ateista. Psychické problémy řeším tak, že si dám do těla. Běh, činky. Když se zničím fyzicky, vyčistím si dokonale mozek. Mezi minulostí a přítomností si vytvořím tlumící přehradu. Co bolelo už tak nebolí, co mě trápilo se zdá daleko. Nebo řeším nějakou obtížnou matematickou úlohu. Pohltí mě to, zapomenu a když si zase vzpomenu, vidím věc ve zcela jiných proporcích.“

Pohlédl jsem jí do očí. Byla duchem někde daleko.

„Ano, na tom něco je.“ Řekla to tiše a pomalu, zřejmě jen pro sebe. „Zničit fyzicky. Pokud není nic po smrti, je to definitivní očista.“ Jakoby z ní vanul chlad. Zdálo se mi zbytečné ji upozornit, že jsem to tak nemyslel.

Po chvíli jsem se k ní naklonil a zašeptal: „Proč jsi se udělala tak nádhernou?“ It ain't right.

Zareagovala bez prodlevy: „Chci tě tu držet tak dlouho, pokud se mi bude chtít. Začarovat tě neumím a tak mi musí pomoci matička příroda.“ Usmála se. Chtěl jsem odpovědět, ale předešla mne.

„Dokázal by ses pomstít?“

Zpozorněl jsem. Něco mi říkalo, že se začínám pohybovat na tenkém ledu.

„Všeobecně je msta chápána spíše záporně,“ začal jsem školometsky.

Skočila mi do řeči: „Chci znát tvůj názor.“

Zamyslel jsem se.

„Jako prchlivý kluk jsem se pomstil několikrát, v afektu. Rozdupané kuličky, vysypaná taška s učením a tak.“ Chvíli jsem namáhal paměť. „Určitě se mi ulevilo, zbavil jsem se okamžitého přetlaku, ovšem s odstupem musím přiznat, že mnohem delší dobu mě to pak mrzelo. Řekl bych, že pomsta uškodí více mstiteli. A to nemluvím o dlouhodobě chystané a chladnokrevně provedené akci. Nemůže přinést mstiteli nic dobrého. Nejen že riskuje konflikt se zákonem, ale před svědomím se už vůbec nikam neschová.“

Zamračila se nespokojeně.

„A co když nějaký zločinec unikne spravedlnosti? Co pak, pane Chytrý?“

Pozorně jsem se na ni podíval. V očích jí hrály podivné ohýnky. Zhluboka jsem se nadechl a zavrtěl hlavou.

„A co když to, že unikne spravedlnosti znamená, že je nevinný, paní Meč a Váhy?“

Prudce se opřela o opěradlo pohovky a založila paže za hlavu. Vypnula tak malá ňadra a ze stínu vrhaného lemem živůtku se povysunula jemná rýha mezi nimi. Modrý náhrdelník metal svými kameny blesky proti jiskření polen v krbu a ve mně se zatajil dech. Blesky z jejích očí byly mnohem hrozivější.

„Nesouhlasím.“

Udeřila se pak malými pěstmi do stehen, vztekle, jako rozmarné malé dítě.

„Nic nevíš, to co říkáš jsou impotentní intelektuálské žvásty.“

Vybuchla jak dřímající sopka. Vzápětí však žár vyhasl, stejně náhle jako vzplanul. Vzala mě konejšivě za ruku.

„Promiň, mám chuť na banán, přinesu ti taky.“ Pronesla to již zcela klidným hlasem a odtančila svou zvláštní chůzí z pokoje. Osaměl jsem. Kde sebrala banány?

Venku se setmělo. Rambling on my mind. Přistoupil jsem k oknu. Na Petříně se rozžíhaly lampy. Provoz Úvozem téměř ustal. Předvíkendový klid a mír. Nebo možná normalizační zatuchlé bahno. Lidé zasedali k televizím, ať už ve svých bytech nebo na chalupách,či chatách. U televizních novin a seriálů mimoděk vyjadřovali svou loyalitu. Co jim konečně jiného zbývalo? Ale my byli výjimka a možná ještě někdo třetí.

Blues Breakers dohráli. Zvláštní páteční večer. I bez toho, že jsem se nacházel v bytě ženy, o které jsem věděl, že nejspíš ztratila někoho velmi blízkého, že z toho nejprve vinila sebe, pak si začala pohrávat s myšlenkou na pomstu. Věděl jsem toho sice hodně, ale jenom samé indicie. Nic konkrétního, dokonce ani to jak se jmenuje, jsem doposud nezjistil.

Přeslechl jsem, že se ke mně zezadu přiblížila. Obejmula mě okolo pasu pod pažemi, ruce sepjala na mých prsou a její tělo jsem cítil od lýtek až po ramena. Vlhce a teple mi zašeptala do ucha.

„Překrásný výhled, viď?“

Chtěl jsem se otočit, ale nedovolila mi to.

„Ona to už nikdy neuvidí. Hrozně ráda klečívala na stoličce a pozorovala bludičky lamp podél vyhlídkové cesty. Prosím, nic neříkej.“

Nemusela to říkat, beztak bych mlčel. Nezažil jsem nikdy skutečné hoře. Prožít smrt blízkého člověka mě ještě čekalo v daleké budoucnosti. Teď jsem si připadal neohrabaně, nevěděl jsem co dělat. Pokolikáté už dnes? A tak jsem stál a poslouchal tu neobyčejnou ženu a přemýšlel, co bych mohl pro ni udělat, ale nic mě nenapadalo. Teplé rty se dotýkaly mého ucha lehce jako čumáček nějakého malého zvířete.

„Co dala práce, když byla maličká.“

Odmlčela se.

„Kolik nocí jsem probděla u její postýlky když byla nemocná. Co vy chlapi o tom můžete vědět?“

Ani jsem nedutal a vzal na sebe část té imaginární viny mužského pokolení. Znovu se na dlouho odmlčela.

„První slovo, které jsem od ní slyšela, bylo máma. Má ma.“

Mluvila volným, vyrovnaným hlasem, neplakala. Vypadalo to, jakoby se loučila, bilancovala, oddělovala tlustou čárou dávnou minulost, odevzdaně, smířeně.

„Teď už je to stejně jedno.“

Stál jsem jako solný sloup, hladil její ruce na svých prsou, srdce mi rezonovalo s melodií jejího hlasu a mé oči klouzaly po temném Petříně a navlékaly svítící korálky. Nejsilněji jsem si včak uvědomoval teplý tlak jejích ňader na svých zádech. Nevěděl jsem, zda se mám za to stydět nebo mě omluvila matička příroda?

Hlas z šera náhle zesílil a změnil intonaci. Trhlo to se mnou.

„Přihoď ještě do krbu, prosím, jinak tu bude zima.“

Pustila mě a odešla k magnetofonu. Chvíli se hrabala v krabicích s cívkami a pak jednu založila. Sametový, mnohohlasý vokál vyplnil pokoj. Singers Unlimited. Neuvěřitelné, ta žena byla buď vědma nebo mně byla uvnitř bližší než jsem si byl ochoten připustit. Ale ano, nejspíš svou roli sehrála hloupá náhoda. Postávala chvíli u magnetofonu a pozorovala mou činnost u krbu, pak usedla a rukou ukázala vedle sebe.

„Pojď ke mně.“

Zaujal jsem poslušně místo, zachovávaje bezpečnostní mezeru. Všimla si toho a lehce se usmála.

V uších mi stále zněl její podmanivý, smutný hlas. Napili jsme se. Víno bylo vynikající. Překvapilo mě, že někdo má doma něco tak dobrého prostě tak ve špajzu.

„Viděl jsi Pramen panny?“

Okamžitě mi bylo jasné kam míří.

„To byl ovšem středověk.“

Netrpělivě mávla rukou.

„No a?“

Přestal jsem se bránit.

„Budiž, msta je formou lidské spravedlnosti. Máš pravdu. Mé stanovisko bylo příliš akademické. A máš také pravdu v tom, že člověk nemůže vědět, co by udělal, kdyby byl v tvé...“ Zarazil jsem se.

Dělala, jakoby to přeslechla. Rozpačitě jsem otáčel skleničkou v ruce. Najednou jsem se začal cítit unavený a lhostejný ke všemu.

Po dlouhém mlčení se zvedla, obešla pohovku a se sklenicí v ruce usedla na koberec před krbem. Hleděla do plamenů bez mrknutí oka a já se nemohl na ni dost vynadívat. Pak pomalu otočila tvář ke mně. Viděl jsem takový pohled už několikrát. Bylo to pozvání, které jsem nesměl odmítnout. Vstal jsem, váhání se v takové situaci rovná urážce...

Milovali jsme se několikrát, před krbem, na pohovce a jednou dokonce ve stoje s výhledem na temný Petřín. Nezažil jsem nikdy nic podobného. Dnes ani nevím kdy a kde jsem tehdy usnul.

Probudilo mě zvonění telefonu. Než jsem se rozkoukal, zvonek umlkl, a ke mně začal doléhat tlumený ženský hlas. Pozvedl jsem se na loktech. Nacházel jsem se v bělostné posteli, ale můj pohled okamžitě přitáhla dětská postýlka ve vzdálenějším rohu místnosti. Vzorně ustlaná a zoufale prázdná. Jen na polštáři ležela obrázkem dolů fotografie z krbové římsy. Okamžitě, jak ve zrychleném filmu se mi vybavilo celé včerejší odpoledne a divoká, magická noc. Rozhlédl jsem se. Šaty jsem měl úhledně srovnané na židli u postele. Rychle jsem se oblékl a vešel do obýváku.

V krbu dosud žhnuly řeřavé uhlíky. Pokoj byl uklizený, po našich nočních orgiích ani památky. Otevřenými okny do pokoje proudil chladný podzimní vzduch. Má známá neznámá seděla v tričku a džínách u prostřeného stolu a snídala. Přivítala mě milým úsměvem.

„Ahoj. Pojď si dát, jistě máš hlad.“

Trochu nejistě jsem usedl ke stolu a dal se do jídla.

„Nemáme moc času, musím něco zařídit.“

Zvedl jsem oči od talíře a zachytil její pohled. Tvrdý a zlověstný. Trochu rozpačitě se ušklíbla.

„Povinnosti volají.“

Přestalo mi chutnat.

„Kde máš koupelnu?“

„Vždyť už jsi tam byl. Přes ložnici dozadu.“

Zavřel jsem se v koupelně a zahleděl se na svůj obraz v zrcadle. Pak jsem vykonal potřebu, opláchl se. V bytě žena žila nepochybně sama. Jediný kartáček na zuby, dámská kosmetika, vložky. Nikde nic pánského, ale ani dětského jsem neobjevil.

Zaklepala na dveře.

„Musíme jít, pospěš si.“

Otevřel jsem dveře. Měla na sobě svůj včerejší pletený kabátek, přes rameno známou pletenou kabelu. Mlčky jsme opustili byt.

Sestupovali jsme po starých prošlapaných schodech. Na ulici jsme se zastavili proti sobě. Kruh se uzavřel. Naklonila se ke mně a zlehka mě políbila.

„Děkuji ti.“ Pronesla to zřetelně a vážně. „Kam teď jdeš?“

Mávl jsem neurčitě rukou směrem k Pohořelci. Ovládl mě náhlý smutek.

„Kdy se uvidíme?“

Okolo nosu a rtů jí zacukalo. Rychle se ovládla. Její úsměv však byl trochu křečovitý.

„Někdy zaskoč.“

„Víš, že jsem se dosud nikdy nemiloval s bezejmennou ženou?“

Usmála se trochu nepřítomně.

„Už to tak necháme.“

Otočila se. Pozoroval jsem její teď podivně váhavou chůzi, když se pomalu vzdalovala. Ohlédni se, křičelo to ve mně. Jakoby mi nějaká hrubá dlaň svírala srdce. Byl jsem si jist, že ji už nikdy neuvidím.

Musel bych vykládat hodiny, abych vysvětlil, proč jsem ji tehdy nezadržel. Místo toho, omámený bolestí, která byla stejně jen projevem sobecké sebelásky, jsem nakročil směrem k Pohořelci.

Uběhlo několik dní. Počasí se zkazilo, k tomu běžná rutina. Přednášky, kamarádi, sport, kino.

Jednou večer jsem nastartoval motorku a vyrazil na Malou Stranu. U známého vchodu jsem zastavil a pozvedl hlavu. V oknech jejího bytu se nesvítilo. Zmocnila se mě zlá předtucha, srdce se rozbušilo jak zběsilé. Odstavil jsem motorku na stojánek a zkusil domovní dveře. Zamčeno. Nespokojeně jsem prohlížel několik zvonků. U všech chyběly jmenovky. Zkusmo jsem stiskl ten nejnižší. Chvíli se nic nedělo, pak zaharašil klíč v zámku a já se ocitl tváří v tvář korpulentní ženě asi šedesátileté. Změřila si mě od hlavy k patě a nevrle zabručela.

„Co chcete?“

Opožděně jsem pozdravil.

„Víte, je to taková delší historie, ale já sháním tu mladou paní, co bydlí v prvním patře.“

Žena se zarazila. „Člověče, vy nesledujete černou kroniku?“

Zamrazilo mě. Těžce jsem polknul vyschlými ústy.

„Víte,“ baba ztišila hlas. „Ona byla rozvedená. Předtím měla za muže nějakého generála nebo co, čert aby se vyznal v těch vojenských hodnostech. Měli spolu roztomilou holčičku. Soud ji nechal po rozvodu u mámy, jak taky jinak, že jo. Von ji ale směl vidět párkrát za měsíc. To sem vždycky přijel, tou šestsettrojkou. Bylo to nějaké zvíře z ministerstva. Mladé paní se to moc nelíbilo, ale musela bejt holt ráda, že to dopadlo aspoň tak. V dnešní době, co vám mám povídat. No a jednou, když ji přivezl zpátky, teda tu holčičku, tak paní nebyla doma. Byla nakupovat a v krámu musela vystát frontu. Čekali tu na ní před domem, on, ten generál, kecal s řidičem a malá vběhla na silnici přímo pod náklaďák. Co vám mám povídat, bylo to strašné. Ještě několik dní tu byla vidět krev. Mladá paní se z toho málem zbláznila. Holčička to přežila, ale v nemocnici jí udržují už několik měsíců na přístrojích. Je prý celou tu dobu v bezvědomí. Mladá paní spoléhala na nějakou operaci nebo co, doktoři jí slibovali, že by se tím malá mohla zase probudit. Víte, moc tomu nerozumím. A teď, co si vlastně ta holčička počne bez mámy a bez táty? Jo, tak abych to dopověděla. Nevím to úplně přesně, říkala mi to sousedka, ale v rádiu prý hlásili, že nějaká psypo, psypa..“

„Psychopatka?“

„Jo, psychopatka, odstřelila jednoho generála z ministerstva jeho vlastní zbraní a pak spáchala sebevraždu. Nějaká špiónka či co. Tak to bylo i v černé kronice. No ale pozor...“

Baba se ke mně důvěrně naklonila: „Jedna paní odvedle uklízí na ministerstvu. Víte, má ty, jak se říká, styky. Tak ta se dozvěděla, že ta psy-, psychopatka je, vlastně byla, naše mladá paní.“

Baba pokývala důležitě hlavou: „To je dneska doba. A jak vy jste se s naší mladou paní seznámil? Od toho neštěstí s holčičkou se s nikým nestýkala, chodila jen do práce a domů. Občas mi vyprávěla o té operaci. Ale to víte, jsem jen hloupá ženská, už si to přesně nepamatuji. Co jen teď bude s tou malou?“

Baba zavrtěla hlavou a zmizela za dveřmi. Jako když se odlomí větev, napadlo mě.

Chvíli jsem stál a počítal bludičky okolo vyhlídkové cesty naproti na Petříně. Hlavou se mi přitom honily mučivé myšlenky.

Změnilo by se něco, kdybych jí tehdy nabídl sebe sama, jako to ona udělala, když se mi vložila do rukou? Kdybych potlačil ješitnost, lhostejnost, pohodlnost, strach z odpovědnosti? Kdybych se nechoval jako zabedněný, sebestředný a sobecký ochutnávač? Změnilo by se něco, kdybych ji přiměl ztrávit se mnou další a ještě jeden den? Změnilo by se něco, kdybych ji přesvědčil, že je tu někdo, kdo se o ní zajímá, kdo chce žít s ní, a s jejím žalem, který tak jako tak už zkusmo položila na jeho ramena?

Ne, nezměnilo by se vůbec nic. Nemohl jsem připustit jinou odpověď a žít si tak, jako dříve.

Nepodařilo se mi však umlčet svůj vnitřní hlas. Byl nemilosrdný: Přiznej si, že to, co ta žena potřebovala, jsi jí nemohl nabídnout. Nemáš to v sobě. Měla smůlu, protože narazila zrovna na tebe. A moc dobře to víš. Měl bys truchlit sám nad sebou.

Nasadil jsem přilbu, brýle a kožené rukavice. Sesunul jsem motorku ze stojánku, nastartoval, ještě jednou pohlédl ke ztemnělým oknům v prvním patře a vyjel nahoru k Pohořelci. Brýle se mi zatraceně mlžily ten večer skoro až pod Strahov.

---