Zaklapla jsem tvrdé desky mého bloku a povzdechla jsem si. Tímhle tempem…to tu knihu nestihnu dopsat ani do Vánoc! Ne že by na tom záleželo, stejně mi ji nikdo nevydá. Řeknou si – “Jo, zase nějaká husička, která si o sobě myslí, že je hvězda!...”. A opravdu je nebude zajímat, že ta husička kdysi vyhrála celostátní soutěž v literatuře. Vůbec nechápu, proč se o to ještě pokouším. Budu ráda, když se mi podaří někoho přinutit, aby si to moje dílo přečetl.

V myšlenkách jsem se zahleděla z okna. Venku si hrály nějaké děti a ulicí se rozléhal jejich hlasitý smích. V dálce zářily bohaté koruny stromů, zlátnoucí v podzimním slunci. Venku se držela teplota kolem 20 stupňů, takže počasí bylo příjemné. A já tu trčím doma. Měla bych taky něco dělat, vždyť už si mamka pořád stěžuje, že nikam nejdu, jen sedím v knihách. Té jsem o svém díle ještě neřekla – vlastně nikomu. Mám strach, že by se mi smáli.

Vylovila jsem mobil z hromady papírů na stole a vytočila číslo mé nejlepší  kamarádky Kim.

“Čau Lil! Co se děje?” – ozval se nedočkavě kamarádčin hlas.
“Ahoj Kim, nechceš vyrazit ven?”

“Jo…Stejně nemám co dělat.”

“Tak za půl hodiny u fontány?”
“Dobře, budu tam jako na koni! Vezmu s sebou i Justina.”
“Oukej, přibal i toho hekacího recitátora.” zasměju se a hovor ukončím. Justin je Kimin pes, pojmenovaný po jednom slavném zpěvákovi. Kámoška se do něho totálně zbláznila, takže když dostala štěně pudla, jméno už mělo předem vybráno. Já bohužel její nadšení nesdílím. Lidského Justina totiž nemůžu vystát. Obecně jsme s Kim dost rozdílné a poslední dobou si moc nerozumíme…

 Vstala jsem, papíry navršila do celkem úhledného komínku a strčila do šuplíku. Tak, a je uklizeno. Ze šatní skříně jsem vytáhla své šedé dlouhé tričko, které až připomínalo šaty,  mé oblíbené, “stálenošené” džíny a ponožky s černou kočičkou, které mi darovala sestra k narozeninám. Rychle jsem se převlékla a vběhla jsem do kuchyně. “Mami, můžu jít ven? Asi na 2 hodiny s Kim?” Máma se na mě překvapeně podívala, ale pak se vzpamatovala. “Jasně že jo! Jsem ráda, že nebudeš jen sedět doma. Dobře se bav, zlatíčko!”

“Jo…tak ahoj…mami. Pa, Velmo!” mávla jsem na mamku a sklonila jsem se k hebké hromádce chlupů, jinak zvané kočka, k mé milované Velmě. Někdy, když jsem se se všemi hádala a byla jsem smutná, připadalo mi, že ona jediná mi rozumí. Taky mě dokázala skvěle utěšit. Vždycky, když cítila, že se mi vede špatně, vlezla mi na klín a začala příst. Ráda ji hladím, je to uklidňující pocit.

Vklouzla jsem do tenisek a zamkla jsem za sebou dveře. Prošla jsem chodníčkem, vedoucím od domovních dveří až k zahradní brance. Tu jsem si odemkla a následně jsem za sebou zabouchla dveře.

Cesta na náměstí vedla přes park, který v tomto ročním období vypadal opravdu kouzelně. Moc ráda jsem se na něj dívala z okna, byl to opravdový ráj nejen pro oči. Se sklopenou hlavou jsem se brouzdala pestrým listím a přemýšlela, proč po setkání s Kim moc netoužím. Nejspíš to bylo tím, že jsme se samy sobě poslední dobou odcizily. Ani jsem si  v zamyšlení nevšimla, že park už je za mnou a postranní nehezkou uličkou se už blížím k náměstí. Kim tam ještě nebyla. Posadila jsem se na lavičku a ještě jednou jsem se po středu našeho města rozhlédla. Okrasné keře, které už odkvetly, další lavičky, samotná nádherná fontána s tryskající vodou a…nějaká holka, která mi připomněla Kim.Blond vlasy v culíku a netrpělivé přešlapování. Byla celá vystajlovaná jako nějaká hoperka.Kšiltovka, tmavé brýle, mikina, zlaté masivní řetězy, rozkrok až u kolen. A…skate – vlastně vypadala spíš jako hoper a skejťák v jednom. Ale ne, to není ona, něco takového by si na sebe nevzala. O to větší bylo moje překvapení, když na mě ta hoperka zamávala. “Ahooooooj, Lil!” Lil? Bože, to mám být já? Dívka ke mně přiběhla. “Co je, proč seš tak zaražená, ty vogo?” Ty vogo. Hm, vypadá to, že tohle už pro mě moc dlouho kamarádka nebude. “Kim?” vzpamatovala jsem se. “No co, jenom jsem změnila imidž, tyjo.” No ne, neříkala náhodou nedávno, že se jí ten styl mluvení hnusí?  “Jasně, tak kam půjdeme?” Ještě to s ní zkusím. Přece se nemohla tak náhle změnit z mé nejlepší kamarádky na TOHLE. “Třeba do skateparku! Jé, já zapomněla, ty nemáš skate.” sjela mě pohrdavým pohledem. No,… možná mohla. “No nic, budeš se na mně jenom dívat.” usoudila a vyrazila. To svoje prkno vláčela po dlažebních kostkách a nezdálo se, že by jí to nějak vadilo. Já jsem musela ubrat na kroku, protože se také neuvěřitelně loudala. Po cestě zavládlo mlčení. Já jsem neměla slov a Kim to asi bylo jedno. Justina nevzala, asi myslela na důležitější věci. “Ty, Lil,” šťouchla do mě najednou, až jsem nadskočila. “bude tam Mik.” “Jaký Mik?” podivila jsem se. Kim nikdy předtím o žádném klukovi nemluvila. Vlastně ano, ale pokaždé pouze o tom, jak jsou kluci hnusní. V tom jsem s ní souhlasila. A teď tohle. “Ou, já jsem ti o něm neříkala? Je to naprosto úžasný synek!” rozšířily se jí oči nadšením “Hm, tak to jsem na něho zvědavá.”

Ve skateparku jsem ještě nikdy nebyla a ani jsem po tom netoužila. Sice jsem věděla, kde přesně se nachází, ale nikdy jsem do té části našeho malého městečka nezavítala. Z náměstí jsme vyšly ulicí kolem pošty, několikrát zahnuly – procházely jsme úzkými cestičkami, a pak už jsem z dálky zahlédla několik ramp a zaslechla nadšené výkřiky.

Kim najednou zrychlila tak, že jsem jí skoro nestačila. Před vchodem ale opět zpomalila a znovu se začala ploužit tím líným krokem. Asi nechtěla vypadat moc natěšeně. “Čáu, Kimčo!“ zazubil se na kamarádku (?) nějaký blonďák. Oblečený byl podobně jako ona a taky jí byl trošku podobný. Jemně vlnité kratší vlasy, zčásti schované pod kšiltovkou, lemovaly nesympatický obličej s příliš ostře řezanými rysy. Nelíbil se mi, to jsem věděla hned, ale Kim na tom byla zřejmě jinak. “Jé, ahoj Miku!” zjihla. Připomínala mi nanuk na sluníčku, který taje a přitom sládne. “Jak se vede?” zahihňala se a začala si natáčet pramen vlasů na prst. “Jo, docela oukej, zvlád sem…” začal vyprávět o svém skateovém umění a přitom se snažil vypadat nenuceně. Kim ho sledovala zbožným pohledem. Teprve když domluvil, vzpomněla si na mě. “Miku, tohle je Lil. Lil – to je Mik – jak už sis určitě všimla, že?” “Lily,” přerušila jsem ji “jmenuju se Lily.” Protivila se mi čím dál víc, ale ještě jsem neodcházela – ani nevím

proč, ale měla jsem takový pocit, že bych tam zatím měla zůstat. “Jasně, ale Lil je víc cool.” zazubila se ta, mně už neznámá, holka. “Tak snad pudem, ne?” ozval se Mik. “Lil, kde máš prkno?” zeptal se. “Jsem Lily! A prkno nemám.” “Oukej Lil, lavička je támhle. Ale proč jsi sem teda šla? Lépe se sedí v parku u domova důchodců, tohle není pro takové lidi jako seš ty!” Kim se zase zahihňala, jakoby Mik řekl nějaký obzvlášť dobrý vtip a ve mně to vřelo. Bohužel jsem neměla dost odvahy, takže jsem se zmohla jen na pouhé – “No vidíš, každý jsme jiný. Mně zase tohle nepřijde jako inteligentní zábava.” To, že zase zkomolil moje jméno jsem už raději ani nezmínila, bylo by to k ničemu. “Tak to tě teda nechápu.” zavrtěl nechápavě hlavou “No, jdem na to!” prohodil směrem ke Kim. Oba vzali prkna, hodili je na zem, jednou nohou na ně stoupli a druhou se začali odrážet směrem ode mě. Kim na mě nepromluvila ani slovo, tak jsem se rozhodla, že si sednu na lavičku a podívám se, jak se kvůli Mikovi bude snažit. Ve skateparku bylo ještě asi 5 lidí a vypadalo to, že se všichni vzájemně znají. Viděla jsem, jak nějací kluci předvádějí kousky, které by mi připadaly nemožné, kdybych je neviděla na vlastní oči. Kim se opatrně rozjela a přeskočila malý můstek. Sice dost pomalu, ale bylo vidět, že už to musela předem trénovat. Aha, tak proto na mě poslední dobu vůbec neměla čas! Měla jsem všeho plné zuby. Doma bych se měla určitě líp, vůbec jsem Kim neměla volat. Rozhodla jsem se, že se vrátím domů. Ale předtím si musím něco vyřídit s mou bývalou kamarádkou. Rozběhla jsem se k rampě, kde se Kim právě snažila o nějaký trik a zavolala jsem na ni. “Nemám čas, Lil!” křikla na mě a dál si hleděla svého. “Je to dost důležité, Kimberley. A potom už ti nikdy čas krást nebudu.” oznámila jsem zcela vážně. “No jo,už jdu. A proč mi jako prosím tě říkáš Kimberley? Víš že to nesnáším!” rozčílila se. “A jak se to tváříš? Co si o mně Mik pomyslí, že mám takové kamarádky…” dodala už polohlasem, když stála vedle mě. “Už nemáš.” “Co to meleš?” zatvářila se nechápavě. “Já jsem to vydržela. Všechno! I když jsi na mě nikdy neměla čas, nechovala ses ke mně hezky a když jsem měla problémy, nepodržela jsi mě…Myslela jsem, že se změníš! Ale teď mi došlo, jak jsem byla blbá. Radši nebudu mít žádné kamarádky než tebe.” vmetla jsem jí do očí. Sama jsem se divila tomu, že jsem měla vůbec odvahu jí všechno říct. Ale byla jsem spokojená sama se sebou. Její reakce mě ani nepřekvapila. “Jsi blbá? Nikoho jako já už nenajdeš! Myslíš si, jak jsi chytrá? Seš obyčejná šprtka a já se s tebou stejně bavila jen ze soucitu…A…a…” “Sbohem, Kimberley.” otočila jsem se k ní zády. Pomalu jsem odcházela a hlavou se mi pořád dokola honila její slova. Uměla lidem ublížit, to ona vždycky dovedla…Už jsem byla skoro u brány vedoucí ze skateparku, když jsem zaslechla vyděšený výkřik. “Pozor!” ozval se dívčí hlas. Měla jsem pocit, jakoby se zastavil čas. Otočila jsem se a na zlomek jsem zahlédla vlající zrzavé vlasy, jejichž majitelka se na mě řítila. Náraz. Pád…padala jsem hrozně dlouho…

Pak už si nic nepamatuju.