Setkání mého života

Dneska ráno foukal příjemný, teplý větřík, a já jsem stejně jako každý den šel na vlakové nádraží zamračený a podrážděný, protože na ranním vstávání a cestování není nic úsměvného.
            A tam jsem ji potkal. Stála na nástupišti číslo dvě a nervózně se rozhlížela. Tmavé vlasy měla sčesané dozadu, do roztomilého culíku, až na jeden neposedný pramínek. Podíval jsem se na ni a věděl, že tenhle den bude prostě skvělý a neubránil se úsměvu. Když se na mně zadívala svýma hnědýma očima, uhnul jsem, jako kdybych dělal něco špatného. Chtěl jsem jít pryč, ale zastoupila mi cestu. Položila mi ruku na hrudník. Měla hodinky s malým princem, sedícím na srpku měsíce a smutně se koukajícím někam, kde tušil svůj domov. Naklonila se ke mně a pošeptala mi do ucha: „Nakresli mi beránka.“  Pochopil jsem, co hledá. Věděl jsem, co chce, ale nemohl jsem jí nic z toho dát. Políbil jsem ji na tvář a šel na autobus. Jen co nejdál od ní. Znal jsem ji déle, než zbytek tohoto světa. A věděl jsem, že tímhle životem musíme jít každý sám. A tak ten den nakonec skvělý nebyl. Stal se takovým tím smutným okamžikem, který se vám už navždy zrcadlí ve vzpomínkách. Pouštní krajina.