Housličky mé ztracené ..........

Housličky mé ztracené a znovu nalezené ………

     S šibalským úsměvem se rozhlížím po třídě malých předškoláků, jakobych ani nevnímala jejich štěbetání a brebentění. Jsem si jistá, že za chvíli upoutám jejich pozornost bez jediného slova.

Pak se skloním  nad černým futrálem a prsty jemně pohladím jeho zdrsnělý, lety vybledlý povrch.

„Cvak, cvak,“ zarachotí malé zámky a hlásky capartů se ztišují. Prsty jedné ruky zabrnkám na struny a druhou rukou si připravuji smyčec. Všechna očka se okamžitě otočí po zvuku a s napětím očekávájí, jakou píseň housle vyloudí. Kdyby tak věděla, před kolika lety jsem je držela poprvé a jak slavnostní to byla pro mě chvíle….

Bylo nás jen málo vyvolených, kteří se mohli v padesátých letech v malé vísce pod Slunečnou těšit touto výsadou. Znamenalo to mít obrovské štěstí na zapáleného učitele školy, který obětuje svůj volný čas malým začínajícím muzikantům, chápavé rodiče a mít také v sobě alespoň špetku hudebních předpokladů a schopností.

     „Jsi bystrá, zpívat umíš, tak to s tebou zkusím,“ rozhodl táta, který vyrostl na slováckých písničkách a sám hrál ve vesnické kapele na klarinet. Za dva dny přivezl z blízkého města Bruntálu vytoužený nástroj. Radostí jsem nemohla ani mluvit. Zpočátku jsem se na něj bála sáhnout, jen jsem si jej s láskou prohlížela a hladila očima.

A pak jsem dvakrát týdně kráčela z posledního domku ve vesnici po klikaté dlouhé silnici opět do školy –„do hodiny houslí.“

Pilně jsem cvičila a pilně s trochou pýchy, jsem zdolávala kilometry. V hřejivém sluníčku, v podzimních lijácích i v zimní chumelenici. Zkrátka za každého počasí. A to bývalo pořádně drsné, hlavně v zimě. Jeden takový mrazivý den se stal pro mě a hlavně pro mé housličky málem osudný.

Bylo to koncem února. Závěje u silnice mně sahaly až k hlavě, fičel studený severák a tvořil sněhové jazyky na vozovce. Zachumlaná až po nos jsem spěchala jako obvykle do hodiny houslí. Ale vítr obrovskou silou narážel do mého těla a ještě více do černého pouzdra, které divoce rozkymácel v mé zkřehlé ruce. Jeho tlak i mrazivost se stále zvyšovala, jakoby za svůj výkon žádal trofej – můj milovaný nástroj.

Ani já jsem se však nechtěla vzdát. Jednou rukou jsem pevněji stiskla ucho futrálu a druhou jsem přitlačila k tělu modré papírové desky s notami. Přes navátý sníh jsem se s velkým úsilím drala vpřed. Vtom mně uklouzla noha. Upadla jsem a instinktivně chránila pouzdro houslí tím, že jsem jej nadzvedla oběma rukama. Složka s notami se tím pádem ocitla ve sněhu, nárazem vichru se rozevřela a listy s notami se rozlétly po silnici.

„Co teď?“ blesklo mně hlavou.“Jak bude bez not hrát,“ přemítala jsem,“ a co řekne pak učitel Klásek?“

     Ve své dětské osmileté naivitě, že je určitě dohoním a chytím, jsem položila housle na okraj cesty a rozběhla jsem se za vlajícím papírem. Větru se hra s notami očividně zalíbila. Než jsem  k nim stačila přiskočit a zachytit je, odvál Ševčíkovy stupnice na louku. Vrhla jsem se do závěje a snažila se vyhrát nad vichrem. Ale ten se jen bavil. Honil mě sněhovou plání až k potoku. Tam jsem mu konečně pár listů ukořištila, ale pak jsem boj s ním začala vzdávat. Najednou jsem uslyšela blížící se zvuk motoru. Po silnici se „k mým housličkám“ řítilo nákladní auto /tenkrát jich jezdilo pomálu, méně než koňských povozů/.

„Snad si houslí nevšimne,“ drmolila jsem u zamrzlé Bystřičky a snažila jsem se co nejrychleji dostat zpět k silnici. Ale nešlo to. Bořila jsem se čím dál více, vlastně jsem byla stále skoro na místě.

Najednou jsem ztuhla! Auto zastavilo, řidič vyskočil – a ta hrůza, něco nesl do auta. Začala jsem mávat a křičet, ale hučení severáku mě přehlušovalo. Vytryskly mně slzy, roztřásla jsem se neblahou předtuchou a zesláblá jsem se drala vpřed bílou pustinou. Moje housličky byly nenávratně pryč …..

     Do školy jsem dorazila úplně vyčerpaná, ubrečená s pomačkanými papíry, které se jen málo podobaly etudám a stupnicím.

„Tak, a mám po hraní,“ bušilo mně v hlavě celou cestu domů. Rodiče určitě nebudou mít peníze na nové housle!“

Ale otec, i když se „na oko“ zlobil, prohlásil: „Pokusím se ti sehnat nějaké starší, ale musíš být opatrnější.“

Slib dodržel, avšak já jsem stále vzpomínala na ty první, ztracené. Všechno na nich bylo hezčí – tvar, zvuk strun i žíně na smyčci se tolik netrhaly. Stále jsem myslela na to, kde moje housličky jsou, kdo na ně asi teď hraje, jestli se o ně dobře stará nebo leží někde zapomenuté v koutě.

     „Zdenko, mám pro tebe překvapení,“ volal jednou otec vesele od branky, „honem se pojď podívat!“ Venku už tenkrát hřálo slunce, kolem se zelenala tráva a u Bystřičky kvetly pomněnky. Vyběhla jsem na schody a zírám na tátu – v ruce nesl moje ztracené housle.

„Představ si, že ten řidič je odvezl do Lomnice policajtům a tvrdil, že je našel na silnici.“

Ještě teď cítím vlnu radosti a štěstí, která rázem polila mé tělo …

Najednou jsem měla místo jednoho nástroje dva. Samozřejmě jsem používala nejvíc své první, zamilované housle. A ty druhé jsem si pojmenovala jako Rezervní … Dostaly svou příležitost, jen když na těch „mých“ praskla struna a zastupovaly jen do té doby, než jsem si obstarala novou a ty „moje“ byly opět v pořádku. Náhradní housle byly menší kvality a tak už dávno zmizely někde ve víru života.

     „Tak housličky, ještě pár let a jdete se mnou do důchodu,“ přemítám už zase v reálné přítomnosti. Utáhnu smyčec, dám nástroj pod bradu. Netrpělivým hlavičkám jen špitnu: „Kdo pozná moji hudební hádanku? Kterou písničku zahrají moje housličky?“

Za chvíli se „maloši“ rozprchnou po třídě ke svým hračkám. Já polaskám housličky pohledem, prsty a uzamknu své dětství. Ale ne na dlouho, jen na pár dní. Potom zase rozzáří očka, tak jako mnoha předešlým generacím předškoláků a mně dají zažít ten krásný pocit dětské lásky, vděčnosti a smysluplného naplnění života.

                         Za to máte, mé housličky, velké poděkování !