Hogaro, kapitola 5. - Uvítání na lodi

Málokdo z Rady se rozhodl zůstat na Hogaru, přestože na palubě lodi mohla čekat na některého z nich smrt. Nebáli se smrti už dávno, snad už od zasvěcení, kterým byli přijímáni všichni lidé, co o to stáli, aby se tak stali Hašy, a během tohoto tajemného se v nich probudili nebývalé síly, i když za cenu obrovského psychického a fyzického vypětí. Za prapodivnou událostí, jako je zasvěcení, stojí něco mnohem silnějšího než obyčejná lidská mysl. Matka Země nás stvořila s neuvěřitelným potenciálem, který dokáže částečně odhalit zasvěcení, ale k dosažení maximálního využití potenciálu nestačí jen projití obřadem zasvěcení a tvrdý trénink. Pravý způsob dosažení maximálního využití potenciálu tkví v genetické informaci DNA a RNA. Jediný člověk, který zatím dosáhl maximálního využití lidského potenciálu , právě nastoupil na palubu přepravní, tím člověkem je Helok, Dakira-Haša Řádu pěti elementů. Na palubu lodi ovšem nešel sám, šli s ním samozřejmě někteří Hašové, především většina Hašů z Rady, několik nižších Hašů a pár kadetů, mezi něž patřil Dered. Všichni nastupovali do lodi s bázní a po celou cestu nikdo z nich nepromluvil. To co se ovšem dělo v jejich hlavách, nedokáže pochopit žádný obyčejný člověk.. Mnoho myšlenek přecházelo z jedné mysli do druhé. Tok informací, které si předávali v těch zlomcích sekund, neznal omezení. Probírali všechny možné možnosti průběhu celého boje a každá z nich měla stejný výsledek. Boj bude určitě krátký, ale nedokázali ani přibližně určit, kolik lidí či Hašů ztratí život.

Jejich nejistota vyvolávala v Dakira-Hašovi značné obavy. Sám ovšem nechtěl, aby se cokoli stalo s kýmkoli z Hašů či lidí, kteří nenávidí Změněné. Viděl jediné východisko a to vlastní smrt. Nebál se smrti jako ostatní, ale nepohrdal jí. Neustále musel myslet na život, který ho ještě čekal a na svůj osud, tedy nejen na svůj, ale i svých synů. Každého z nich čekala nejedna zkouška a některé z nich uvidí až bude umírat, tak to viděl ve svých vizích a tak se i stane. Teď na to vše musí, ale zapomenout, aby byl schopen porazit jednoho Změněného. To vše se honilo jeho hlavou. On jediný totiž měl čas na přemýšlení o něčem jiném než o nadcházejícím boji. Neúčastnil se myšlenkové porady, protože jeho mozková kapacita přesahovala v telepatii skoro všechny Haši na lodi, jen dva by byli schopni přijmout myšlenkový tok vycházející z Heloka. S nimi už jsme se dříve setkali při tréningu, jsou to totiž Ferker a Dered. Oba mají schopnosti vyvinuté jiným směrem, ale oba dokážou probudit v sobě ničivou sílu tisíců tornád, blesků a tsunami. Zdědili dostatek schopností, aby splnili úkol, který jim leží nechtíc na bedrech a o kterém prozatím nevědí. Oba se zabývají činnostmi, které jim přísluší a na které jsou zvyklí. Ferker se věnoval myšlenkové debatě a Dered se věnoval kontrole léčivých prostředků, které sám udělal pomocí svých nedávno objevených schopností.

Myšlenkový tok se náhle zastavil a na stěnách se rozsvítila světla, která oznamovala přistávací manévry na vlajkové lodi Změněných. Po přistání je čekal uvítací výbor v čele s kapitánem Kormim, který se ukázal i se svými novými zbraněmi a jednou, o které nikdo kromě něj a její tvůrce nevěděl.

Nebál se jich už od chvíle, kdy stoupl na palubu lodi, která tak oddaně poslouchala jeho rozkazy. Přijal posly z Hogara s lhostejností a znatelně viditelnou nadřazeností. Prvního, koho uviděl vycházet, v první chvíli nepoznal, ale po chvilce, kdy si ho prohlížel došel k názoru, že to nemůže být nikdo jiný než Helok, Dakira-Haša, ale v mnohem lepším stavu než na planetě. Jeho zjev teď už nepřipomínal člověka, který se snad holil a myl naposled před kdoví kolika lety. Před Kormiho se postavil čistě upravený muž, který sice stále nosil tu mnišskou kutnu, ale měl ji aspoň čistou. Kormi by ho ani nepoznal, kdyby se Helok stále neusmíval stejným způsobem jako na planetě. Za ním vystoupili nejdříve ostatní členové Rady a až pak jejich doprovod, tedy jen několik dobrovolníků z řad Hašů. Kormiho udivilo, že všichni sebou nesou své zbraně, myslel si totiž, že když se dohodli na planetě, tak k němu získali důvěru. Zjevně se zmýlil.

Kormi se rozhodl, že uvítá jako prvního Heloka, přestože neměl podle všeho výsadní právo reprezentovat a rozhodovat o osudu obyvatel planety. A tak k němu vykročil a s přátelským úsměvem ho pozdravil: „Jsem rád, že se během letu nic nestalo.“ Helok okamžitě reagoval a pozdrav opětoval: „Těší mě, že jste nás přišel uvítat osobně.“ Už, už chtěl kapitán něco říct, když se do hovoru vetřel mluvčí téhle “expedice“, Koem: „Pánové, vybavovat se budete moci během procházení se po lodi. Teď bych se rád podíval trochu dál než do hangáru. “

„Och, promiňte, nechtěl jsem zdržovat,“ snažil se omluvit Helok, tak okázale, že muselo prostě dojít ke zesměšnění Kormiho. Kormi ovšem na sobě nenechal znát žádnou reakci, ale každý z posádky věděl, že v něm všechno vře. Hašové samozřejmě také věděli o jeho prudké povaze a tak se ničemu nedivili, když se malinko “dotkli“ jeho mysli. Byla plná nenávisti, čiré surové energie, kterou chtěl majitel použít jen pro jediný účel, a to zabít. Většina Změněných takto přemýšlela kvůli jejich přirozenému pudu zabíjet, který jim dali do genetického vínku lidé.

„Tak dobře, pojďme se porozhlédnout po lodi,“ pověděl nakonec už uklidněný Kormi. Hašové jen přikývli na znamení souhlasu a hned vyrazili za odcházejícím Kormim. Chvilku šli úzkými uličkami lodi, dykž se konečně dostali do prostorné místnosti, kde sídlilo velící centrum. Místnosti dominoval veliký kulatý stůl uprostřed. Stůl tvořila především jedna velká plochá obrazovka, která byla napojena na řídící počítač. Během bitev se na obrazovce objevovalo aktuální rozmístění všech jednotek, které se objevili v dosahu radarů krátkého dosahu. Stůl také sloužil ke koordinování pozemních operací.

„Tak konečně jsme se dostali do velícího centra. Předpokládám, že víte k čemu slouží tato místnost,“ s tím se otočil na Hašy.

„Samozřejmě, víme k čemu používáte tuto místnost,“ odpověděl Koem. „Víc by nás ale zajímala místnost, která slouží k výcviku a tréninku vašich jednotek. Nikdy jsme vaše muže neviděli bojovat a to ani v simulacích boje.“

Kormi pozvedl obočí: „Takže vás zajímají moji vojáci?“

Koem jen přikývl. V Kormim se vzbudil zájem o boj s některým z Hašů. Vzali si zbraně, takže se dá předpokládat, že s nimi umějí slušně zacházet. Při představě souboje se jen musel pousmát.

„Dobrá, nechám pro vás připravit jednu ze simulací v tréninkovém centru. Nuže následujte mě,“ pokynul rukou na znamení odchodu. Kormi zavolal pomocí interkomu šéfovi speciálních jednotek. Přikázal postavit proti sobě jednotky Alpha a Gama v simulaci pouličního boje. Za dvacet minut měli být obě jednotky připravené a tak se taky stalo. Když totiž došli Hašové společně s Kormim a několika jeho podřízenými do prostor pro sledování simulací, jednotky už stáli na svých místech. Někteří vojáci už hořeli nedočkavostí po nějaké akci. Takže nebylo divu, když jim dali povel k akci, že se většina vrhla nedočkavě do boje.

Hašové dění na bojišti sledovali se zájmem. Nikdo neznal skutečnou podobu výbavy a ani taktiku, kterou vojáci pod velením Změněných běžně používali. Když ovšem viděli s jakou lehkostí jsou vojáci schopni zabíjet během simulace, nepochybovali, že takto budou bojovat i ve skutečném boji. Střetnutí bylo rychlé a během chvíle došlo ke ztrátám na obou stranách. Výzbroj obou jednotek tvořili především zbraně s krátkým dostřelem upravené na boj v úzkých prostorech. Ani jeden Haša na sobě nedal znát údiv nad právě probíhajícím bojem, který byť hraný dával poznat skutečnou sílu vojáků vycvičených pod velením Změněných. Obě skupiny si od sebe udržovali odstup na délku dostřelu jejich zbraní. Několik vojáků se vybavilo oslepujícími granáty a nezdráhali se je použít při nejbližší příležitosti. Díky tomu došlo k větším ztrátám na straně týmu Gama, který měl několik vojáků bez ochranných helem vybavených adaptivním sklem. Ovšem i tento tým si připravil pro protivníka malé překvapení. Do boje si přivedl několik malých robotů s jednoduchou AI, kteří nesli na svých bedrech těžké kulomety. Vojáci týmu Alpha na sobě nesli jen lehké brnění a tak senzory nahlásili několik vojáků jako neschopných boje z důvodu zasažení projektily z těžkých zbraní. Samozřejmě, že žádný z vojáků nebyl ve skutečnosti zabit či zmrzačen. To jen výstroj a výzbroj určené k simulacím hlásili poškození a zásahy. Všechny potřebné výpočty obsloužilo AI simulační místnosti. Ve skutečnosti byla tato místnost unikátem, který na jiné lodi nenajdeme. AI místnosti patřilo mezi špičku, takže si připravilo pro vojáky několik nemilých překvapení. Jelikož se jednalo o simulaci pouličního boje, tak došlo k několika “nehodám“ způsobených sesutím střelbou zničených budov. Boj ke konci zůstával nerozhodný, ale nakonec se ukázal velitel týmu Alpha jako inteligentnější a tak se jim povedlo lstí získat posledního zbylého robota. Poslední tři muži týmu Gama i s velitelem neodolali palbě a jejich tým tím pádem prohrál. Vojáci z obou týmu se po boji zabrali do hovoru a navzájem si pochvalovali tu a pak zas tamtu techniku či taktiku. Velitelé týmů se ovšem neúčastnili všeobecného veselí po boji. Analyzovali taktiku, kterou použili v boji, zdravotní záznamy vojáků svého týmu, které se během boje postupně měnili, a nezapomínali ani na jejich chování.