Prasklá bublina

Tréma se na mě položila celou svou vahou, ještě tak minutu a budu na řadě. Kolena prolomená, ruce roztěkané, srdce v jednom varu, čelo úplně promáčené potem, zuby již odřené od neustálého cvakání… v hlavě jsem si pořád do kola zpívala melodii mé skladby. Čím víc jsem si ji hrála, tím menší kus jsem si pamatovala. Ruce mi běhaly po stole jak po klávesách…ťuk, ťuk, ťuk…

„ A nyní na jevišti přivítáme Lenku Havelkovou, která nám zahraje skladbu od Ludwiga Beethovena Měsíční svit.“

Úsměv, úklona, sedám si ke klavíru, chvilka na oddech… Položím své studené ruce na klávesy, pravou nohu položím na pedál… tři, dva, jedna… moje pravá ruka nejistě zmáčkne gis, zatímco levá ruka zmáčkne cis… střevíček drží pravý pedál

Nananá , nánáná, nanáná, nánáná

Pomalu se dostávám do stavu, který zná asi každý klavírista… jen vzdáleně vnímám pohyb mých rukou, slyším jen naléhavou hudbu, jenž prosí o vysvobození z not…

Tatadá, nánáná, nánáná, nánáná, tadadá

Jak zhypnotizovaný člověk hledím na prázdný stojánek na noty… jak já nemám ráda hraní zpaměti… stačí se jen na chvíli probrat z automatického stavu a máme tu okno… to si hudební antitalent nedokáže představit, jak se klavírista cítí, když vůbec neví, kterou kombinaci by měly jeho prsty stisknout… jaká je pravděpodobnost, že se strefí, když má nejméně 52 možností?

Nanananananááánááánáááá

Pomalu ze mě prchá strach… zbývá mi necelá stránka… Pianissimo, piano, mezzoforte… pomalu graduje můj tep… ani jedna chybička, to snad není možný, já se snad radostí zblázním…

Tadadatadadadáááááááá

Čelo suché, ruce plně soustředěné, kolena klidná… poslední takt… vznáším se v nebesky krásném pocitu bezchybnosti, dokonalosti sama sebe…

Prásk

Kde to jsem, na jaký jsem stránce, který řádek mám teď hrát… někdo tam nahoře neunesl, že bych mohla být dokonalá… zrovna při posledním taktu mě probudil, prsty se zastavily, chodidlo v botě ztuhlo dříve, než stihlo zmáčknout posledně pedál, velmi rychle pátrám v paměti, co teď, cis nebo dis… ne určitě to má být g…

Teaa

Tak g to není… Leni, safra vzpomeň si… poslední akord, přece to teď nevzdáš… ale hlava mě vůbec neposlouchá, najednou se prudce zvednu od klavíru a s brekem uteču do zákulisí, kde na mě už čeká moje nenáviděná učitelka… právě kvůli ní brečím, chtěla jsem ji dokázat, že nejsem, až tak neschopná, jak si celou dobu myslela… nepovedlo se…

„To jsi to nemohla zvorat někde jinde než na úplném konci, takhle to vypadá, že jsem tě za celej rok nenaučila pořádně zahrát ani jednu pitomou skladbu. Chudák Beethoven, ten se asi teď obrací v hrobě! Kdyby jen věděl, že takový ubožáci jako ty budou hrát jeho Měsíční svit, radši by ho ani nenapsal!“

Kolena prolomená, ruce roztěkané, řasenka po celém obličeji, zmuchlané kapesníky všude kolem…

… Tímto se omlouvám panu Beethovenovi, snad pochopí, že nikdo není úplně dokonalý…