Babičko, kdy zemřeš?

Babičko, kdy zemřeš?

„Babí, můžu jít k Vám nahoru?“ ozval se dětský hlásek pod schodištěm. „Tak jen pojď“, odpověděl mu ženský hlas s potěšením a zjevnou radostí. Pak dodal: „Jdeš k nám na návštěvu?“

„Pozor! Všeho nechej a věnuj se tomu rarachovi,“ varovalo ji celé tělo. „Babi, co děláš?“ halasil sotva se objevil na podestě. „Teď už nic Pavloušku, půjdu s tebou do obýváku a přečtu si možná noviny.“ „Můžu si půjčit fotky?“ Zeptal se a už šramotil spodními dvířky sekretáře. „Tak dobře, ale ať je nevysypeš! A přines je ke mně, budeme si je prohlížet spolu.“

Vsunul jí album mezi ruce, rozevřel jej a zkoumavě prohlížel první fotografie pod  průhlednou fólií. „Babi, kde jste to tady byli?“ „Na dovolené u velké přehrady,“ neslo se pokojem. „A kdo je to tady?“ „To je Pavloušku starý dědeček.“ „A kde je teď?“ ozvalo se vzápětí. „On už zemřel a teď je na hřbitově. Víš, tam jak jsme mu dávali květiny do vázy a zapalovali svíčky,“ vysvětloval dál trpělivě ženský hlas.

„A proč zemřel?“ ptal se pohotově čtyřletý klučina. Jak dobře vyslovuje všechny hlásky, napadlo ji, než začala přemýšlet nad odpovědí. Většina dětí to zvládne až v šesti letech. Malinko pyšně se usmála a začala vysvětlovat: „Protože už byl starý a nemocný, víš.“

„A ty jsi také stará?“ dotíral dál zkoumavě. Co ho to jen napadlo, divocha malého. To jsou ale otázky,“ honilo se jí hlavou. Chvilku mlčení a zvláštního napětí přerušila slovy: „Já už jsem také stará, ale ještě ne tak moc ….

„Ty budeš také jednou starý, i tvá maminka a tatínek …

Díval se na ni rozpačitě a nějak nevěřícně. Všimla si toho. „Ale neboj, bude to až za dlouho. Ještě moc porosteš, budeš veliký, budeš pracovat a budeš mít také děti..“, něžně ho pohladila a zálibně si prohlížela jeho černou kštici. Se zjevným uspokojením začal přebírat další fotografie. „Babi, kde jste se to tady koupali?“

„V Bulharsku“, zněla lakonická odpověď. „A co je to Bulharsko?“ „To je taková země, víš je tam moře, hřeje tam hodně sluníčko. Lidi se tam koupou a opalují na písku. My jsme tam jeli autem.“ „A byl jsem tam i já?“ „Ty ještě ne, Pavloušku. Ty jsi ještě nebyl narozený, maminka byla ještě malá holčička.“ „A kde je to Bulharsko?“ zeptal se jako mimochodem. Pustil fotky a vrhl se k šuplíku s mapami. „Počkej, babička ti to ukáže,“ řekla trochu rázněji a tu zjevně nejopotřebovanější rozložila na koberec. „Vidíš, to modré je moře a až odtud jsme jeli k němu s tvým tatínkem a tetou Alenou.“ Zaujatě sledoval její prst, jak krouží barevnými místy po tom, čemu dospělí říkají mapa. Když se znovu usadila do křesla, opakoval její pohyby i se svým doprovodným komentářem. „Tady jste jeli, tady zabočili, pak jste jeli dolů a zatáčkou do Bulharska.“ Chvíli se bavil cestováním a pak se začal znovu probírat fotkami. „Babi, kdy tys byla mladá?“ zvolal náhle a ukazoval na usměvavou tvář s dlouhými černými vlasy. Nostalgicky se zahleděla na známé rysy. Není to přece tak dávno….ale co všechno prožila……

„To už si babička ani nepamatuje, Pavli, to už je moc a moc roků…..

„Babi, a kdy ty zemřeš?“ zeptal se najednou ztichlým hlasem a zkoumavě se na ni podíval. Bylo to nečekané. Trochu se té otázky zalekla. Ba dá se říci, že ji až zamrazilo.

„Nevím, Pavloušku, to nikdo z lidí neví, ale všichni jednou zemřou.“ Chvilku ticha rušilo jen šustění fotek. „Babi, ale ty zemřeš až za dlouho,“ rozvázal najednou řeč a škrábal se jí na koleno. „Víš kdy?“ pokračoval už v náručí.

„Až za dlouho, až za kilometr ……

Objal ji kolem krku a pevně přitiskl k sobě. Zaleskly se jí oči, ale vnímala jen vzrušený tlukot malého srdíčka. Až zá dlouho-, až za kilometr ……

Dodatek: „Ten kilometr byl, babičko, nějak krátký,“ mumlal si za necelý rok chlapec s kytičkou u náhrobního pomníku.