Světlonoš

Přebroď závěje času,

dotkni se mě,

jak slunce žlutých klasů,

déšť suché země.

A možná budu prosit,

možná se budu kát,

když vrátí se mi pocit,

že budeš naslouchat...

 

***

Zamčená brána nemá klíč,

lítost nic neznamená.

Ledový vítr odvál pryč

i slova nevyřčená...

Ještě se budí v červáncích,

když rosa padá,

však uvnitř dávno burácí

křivda a zrada!

 

Dvě strany jedné mince,

úsvit i černá tma,

bodnutí při vzpomínce

na křídla bělostná...

Hrot do kůže se zatíná,

noří se do těla,

zástupy budou proklínat

padlého anděla.

 

Červánků něžná ranní hra

v peklo se mění,

kdo v právu je, ten nežebrá

o odpuštění.

A jako Fénix z popela

spálené lásky vstane...

pak to, co zbylo z anděla,

už nepatří ti, Pane!