Noční jezírko

Asi před rokem jsme meli psát slohovou práci do ČJ. A téma: naprosto volné. Tak jsem si trochu hrála.

      Klára byla spokojena sama se sebou. Dnes se jí večeře obzvláště povedla, taky si dávala záležet. Poprvé za celý týden měli večeřet všichni společně – ona, máma i táta. Tohle se stávalo opravdu jen jednou za čas. Máma je zdravotní sestra a poslední dobou si začala brát převážně noční. Táta je dálkový řidič, takže doma taky moc nepobude.

      Byla právě zabraná do svých myšlenek, když uslyšela na příjezdové cestě řev motoru.

      „Táta!“ vzkřikla. „Mami, táta je doma!“ V tom okamžiku už byla před domem a běžela mu naproti. Přestože jí bylo patnáct, vítala se s ním, jako když jí bylo šest. A jak by taky ne. Viděli se tak málo.

      Večeře probíhala jako obvykle. Oba dva byli odtažití a padali mezi nimi jen zdvořilostní otázky. Klára se snažila odlehčit konverzaci, ale její snaha přišla vniveč.

      ,Proč se tak chovají? Proč si to nevyříkají na rovinu, aby mohlo být všechno jako dřív? A co se mezi nimi vlastně stalo, že se vše změnilo?' Kláře se honilo hlavou celé hejno myšlenek. Nevěděla, co se stalo, jen že je teď jejich život vzhůru nohama.

      Z přemýšlení ji vytrhl mámin hlas: „Kláry, co je? Vždyť vůbec nejíš. Nejsi nemocná?“

      „Ale prosím tě, vždyť jí úplně normálně, jen se na chvíli zamyslela. Copak sis tiho vůbec nevšimla?“ vložil se do toho táta.

      „Já že si nevšímám, co se děje s mým dítětem?! A kdo je pořád pryč?!“ okřikla ho máma.

      „Věděla, jsi, koho si bereš!“ obořil se zase táta na ni.

      A tak to pokračovalo ještě hodinu. Ani si nevšimli, že Klára mezitím raději odešla. Dnes to poprvé nevydrželi a začali se hádat přímo před ní. Nesnášela, když se hádali, ale dnes to bylo mnohem horší.

      Cítila, že jestli ještě chvíli zůstane doma, zešílí. Popadla mobil, klíče a peněženku a přistoupila k oknu. Ještě jednou pohlédla za sebe a zvážila, nemá-li jít normálně hlavním vchodem. „Ne, nechci je teď vidět. Nechci teď vidět nikoho.“ Zařekla se a zároveň se snažila přesvědčit sebe samu, že to, co říká, myslí vážně. Otevřela okno a sešplhala po stromě.

      Vždy, když nechtěla potkat rodiče zvolila tuto „únikovou cestu“. Léta si myslela, že o tom rodiče neví, ale jednou, když už utíkala moc často, otec uřízl větev, která byla nejblíže jejímu oknu a nejpohodlněji se po ní lezlo.

      Byla už tma, ale země, rozpálená od srpnového slunce, sálala množství tepla. Foukal jen velmi mírný vánek.

      Klára nevěděla, kam půjde a bylo jí to vlastně jedno. Toulala se po městě a bezcílně chodila od jednoho místa k druhému. Natolik byla zamyšlená, že si ani nevšimla, že je na naprosto neznámém místě. Nacházela se teď na samém kraji města, jejich dům byl na úplně opačném konci.

      Z pouličního osvětlení nyní byli jen světlušky za jejími zády. Před ní se rozkládal lesík. Kupodivu ani na vteřinu nezaváhala a šla rovnou za nosem. Došla až k místu, kde najednou nebyly stromy. Před Klářinýma očima se rozestoupil les a ona na zemi uviděla noční oblohu. Bylo tam jezírko s křišťálově průzračnou vodou, které zrcadlilo hvězdné nebe.

      „Ježiši, tady je krásně. Jak to, že jsem tady ještě nebyla?“ pronesla s úctou k té pohádkové kráse.

      Bylo dusno a chladná voda přímo vybízela ke koupeli. Rozhlédla se kolem sebe a pak se musela zasmát. „Kdo by tady byl?!“ Začala se svlékat a když už byla jen ve spodním prádle, zarazila se: „Mám se koupat úplně nahá?“ Ale pak si řekla: „Široko daleko ani živáčka, tak co?“ A pokračovala v obnažování.

      Vešla do jezírka. Voda  ji příjemně chladila. Plavala, potápěla se a vše, co ji trápilo, jako by ta voda smyla. Položila se na hladinu a vychutnávala si ten pocit, když vtom uslyšela někde blízko prasknout větvičku.

      Nohama byla okamžitě na dně. Byla v tu chvíli hodně u břehu a voda jí sahala těsně pod prsa.

      Zkoprněla a nějak si neuvědomila, že je v rouše Evině. Na břehu stál mladík o nic starší než ona. Byl opálený a na sobě měl obyčejné džíny a tričko. Kláru však přímo omámily jeho oči barvy oříšků.

      Hned, jak se vzpamatovala, rychle ustoupila, šlápla do prohlubně a na chvíli zmizela pod hladinou. Mladík byl okamžitě u ní. Bylo mu jedno, že je nahá, instinktivně jí šel na pomoc. Celou dobu se jí díval do tváře, což byl za této situace celkem výkon.

      Dovedl Kláru na břeh a otočil se, aby se mohla obléct. Byla mu za toto gesto nesmírně vděčná. Ještě se jí třásly ruce, jak se polekala a tak jí to trvalo trochu déle. Konečně byla oblečená a dala mladíkovi znamení, že se smí otočit. Měla úplně mokré vlasy a snažila se z nich vymačkat co nejvíc vody, aby neměla oblečení ještě víc mokré, než už má.

      „Na, tady máš ručník.“ Prohodil hoch a usmál se na ni. Oči mu při tom úsměvu zajiskřily.

      „Díky“

      „Promiň, že jsem tě tak vylekal. Tady normálně nikdo nebývá. Mimochodem, já jsem Marek.“

      ,Tý jo, ten má vychování, to by kluky od nás ani nenapadlo.' blesklo jí hlavou. „Spíš bych se měla omluvit já tobě.“ Řekla a konečně byla schopna oplatit mu úsměv. „Nejspíš sem chodíš plavat častěji a já jsem ti sem vlezla. Jo, já jsem Klára.“

      Už chtěla odejít, ale Marek ji jemně chytil za ruku. „Nechoď. Už se mi stejně nechce plavat.“ Pronesl a zatvářil se jako malý kluk, co právě rozbil okno. Nechala se přemluvit a zůstala. Ještě dlouho pak seděli na břehu a povídali si. Skvěle si rozuměli.

      Klára zjistila, že Markovi je sedmnáct a že včera přijel na prázdniny k babičce. Nesehnal na druhou půlku léta brigádu a tak si řekl, že aspoň udělá prarodičům radost a zároveň  si odpočine od rodičů.

      Rozloučili se kolem jedné ráno.

      Když Klára přišla domů, rodiče už spali. Byla ráda. Nechtěla si znovu pokazit tak hezky napravený večer.

      Od té doby chodívala plavat každý večer, ale už s plavkami a ručníkem. Marek tam chodil taky. Cákali po sobě vodu, topili jeden druhého a Klára si nejednou uvědomila, že je zamilovaná. Čím dál častější a hlasitější hádky rodičů šly mimo ni. Ona se jen těšila na večer.

      Po nějaké době si rodiče všimli, že se něco změnilo a chtěli vědět proč. Proč je jí teď všechno jedno? A proč najednou tak pozdě vstává? Vždycky byla ranní ptáče a najednou vyspává. Podle nich se prostě chovala divně a začali se bát, jestli se s někým nezapletla. Bylo jí přeci „jen“ šestnáct.

      Rozhodli se pro radikální řešení. Budou ji sledovat!

      „A není to vůči ní nespravedlivé?“ měla ještě pochybnosti máma.

      „Trochu nejspíš ano, ale sama by nám o tom neřekla. Věř mi, je to tak pro ni lepší. Když bude všechno v pořádku, vůbec se o tom nedozví“ uklidňoval ji táta.

      „Tak dobře“ svolila nakonec.

      Klára měla tu noc štěstí a ani o tom nevěděla. Opět se vypravila k jezírku. Jenže Marek tentokrát nepřišel. Byla zklamaná, celý den se na něj těšila. Zaplavala si a šla domů.

      Táta podal hlášení: „Byla si zaplavat v našem jezírku.“

      „V našem? Ona chodí v noci plavat do jezírka, u kterého jsme se seznámili?“ divila se máma „Jak ho ale objevila? Nikdy jsme tam s ní nebyli. Navíc je to na opačném konci města.“ Ale pak přiznala, že se jí ulevilo. „No, ještě že to není nic horšího.“

      „Anno?“ promluvil teď táta a ona, do té doby pochodující po místnosti, se k němu otočila. Při pohledu na něj si uvědomila, že si stejně jako ona vzpomněl na tu chvíli, kdy ji poprvé spatřil. Plavala v jezírku a jemu připadala jako ta nejkrásnější mořská panna, jaká kdy ve vesmíru byla. Její kaštanové vlasy pročesávala a zase splétala voda a on se do ní v tu chvíli zamiloval. „Proč jsme se vlastně začali hádat?“ pokračoval.

      „Víš, že ani nevím,“ odpověděla „ale co kdybychom se na to nesnažili vzpomenout, co říkáš?“

      „Myslím, že je to ten nejlepší nápad, co jsme za posledního půl roku měli. U jezírka je teď volno“ jakoby mimoděk dodal, ale jeho úsměv mluvil za vše.

      Ráno u snídaně si Klára myslela, že sní.Její rodiče se usmívali, konverzovali a každou chvíli se dokonce políbili. Byla to tak náhlá změna, že se tomu všemu zdráhala uvěřit. Stalo se to, po čem ještě před pár týdny toužila nejvíc na světě. Všechno bylo jako dřív, ba ne, lepší. Natolik ji to překvapilo, že úplně zapoměla na včerejší večer, kdy byla tak zklamaná.

      Rozhodla se zavolat své nejlepší kamarádce.

      „Dobrý den paní Nováková, tady je Klára. Mohla bych mluvit se Silvou?“

      „Jistě, hned ti ji zavolám.“

      „Děkuji.“

      „Čau Kájo, jak se máš?“

      „Dobře, a ty?“

      „Taky.“

      „Prosím tě, měla bys dneska čas? Dlouho jsme nepokecaly.“ Snažila se na oko odlehčit důvody schůzky.

      Silva sice okamžitě poznala, že nejde jen o obyčejný pokec, ale nedala na sobě nic znát. „Jasně, už se těším. Kdy můžeš?“

      „Co třeba ve dvě U Zaji?“

      „Platí. Už se těším na tu jejich the best zmrzlinu. Hold není nad králíčka, že?“ směje se Silva a už přemýšlí, kterou ze všech těch delikatesních příchutí si dá.

      Když se sešli, mluvily dlouho. Bylo to u nich normální, vždycky našli plno témat k diskuzi. Tentokrát však bylo jasné, že Klára si chce popovídat o něčem konkrétním. Po náruživém rozhovoru se shodly, že lepší bude nepátrat po příčině náhlé změny u jejích rodičů. Pak se Kája svěřila se svou tajnou láskou, povídali a povídali, až dospěli k názoru, že by se mu měla co nejdřív svěřit se svými city, ať už je opětuje, nebo ne.

      Když ten večer šla k jezíku, byla rozhodnuta konečně se mu vyznat. Stejně už na to neměla moc času, léto se chýlilo ke konci.

      Přišla k jezírku, kde už byl Marek. Svlékla se do plavek a plavala k němu. Zahlédl ji a pozdravil „Ahoj!“

      „Ahoj!“ odpověděla a už byla u něj. Dodala si odvahy a políbila ho. „Miluji tě“ pronesla, když odtrhla své rty od jeho.

      Natolik tím byl překvapen, že nebyl sto se pohnout. Nevěděl, co má říct. Byla pro něj kamarádkou a nechtěl jí ublížit, ale věděl, že ať už s ní bude chodit nebo jí řekne pravdu, bude ji to bolet, teď nebo potom. Rozhodl se být upřímný.

      „Kláro, víš, mám tě rád, jsi ta nejlepší kamarádka, jakou mám, ale doma mám přítelkyni, kterou miluji. Nechci ti ublížit, ale nechci ti ani lhát.“ V jeho očích byla taková upřímnost, že pro ni bylo lehčí to překonat.

      „Rozumím“ řekla a přinutila se k úsměvu.

      Víc už se o tom nebavili. Krátce si zaplavali a šli domů. Až doma si Klára plně uvědomila, jak hluboce ji ta slova zasáhla. Rozbrečela se. Ještě hodinu seděla na zemi vedle postele a plakala, pak usnula tak, jak právě byla.

      Od té doby u jezírka nebyla. Věděla, že Marek brzo odjede, ale neodvážila se tam zajít. Bála se, že by to nesnesla.

      Začal školní rok. Snažila se chovat jako dřív, ale nějak se jí to nedařilo. Prospěch se jí nezhoršil, ale nebyla to už ta bezstarostná a stále usměvavá Kája, kterou bývala.

      Byl první den vánočních prázdnin, mrzlo až praštělo a Klára se rozhodla, že si půjde zabruslit. „Domácí práce odložím na odpoledne.“

      Nechtělo se jí na zimní stadion a tak, poprvé za několik měsíců, nabrala směr jezírko. Když tam dorazila, vzpomněla si na něj, na Marka. „Proč se mi pořád vynořují vzpomínky na léto? A proč jsem byla tak naivní a doufala, že by mohl moje city opětovat? Nikdy mi přece ani zdaleka nenaznačil, že by mezi námi mohlo být něco víc.“

      Bruslila, užívala si tuhle jízdu a pak si uvědomila, že se na něj nezlobí a jak je jí líto, že se s ním nerozloučila.

      Uslyšela kroky a za chvíli již viděla přicházet dvě osoby, chlapce a dívku. Poznala Marka a ta holka musela být jeho přítelkyně. Drželi se za ruce a smáli se.

      Přišlo jí blbé, jak tam tak stála a dívala se na ně. Začala tedy zase bruslit. Když přišli ke břehu, Marek se nějak ostýchal ji pozdravit, tak to udělala první „Ahoj!“

      „Ahoj!“ odpověděl, ale evidentně nevěděl, jak se má chovat.

      „Dlouho jsme se neviděli. Jak se máš?“ pokračovala a snažila se, aby viděl, že je úplně v pohodě.

      „Jo, dobrý. O, pardon, zapomněl jsem vás představit. Kláro, to je Simona, moje přítelkyně. Simono, to je Klára, vyprávěl jsem ti o ní.“

      „V dobrém doufám“ prohodila směrem k němu, ale hned se zase otočila k Simoně „Těší mě.“

      „Mě taky, ráda konečně poznávám dívku, která mi tu dávala pozor na to moje trdlo.“ Prohodila žertem a zapitvořila se na Marka.

      „Máte brusle? Led je senzačně tvrdý.“

      A to byl začátek krásného přátelství. Za pár dní ji navíc čekalo další zajímavé setkání. Jmenoval se Ondra…

---