Valkýra čtyř ročních dob

            Když ji viděl poprvé, myslel si, že blázní.

Hnala koně zasněženou plání a bylo slyšet její radostný výskot. Krémový plášť a lem dlouhých, světle modrých brokátových šatů za ní vlál stejně tak nespoutaně, jako její plavé vlasy, z nichž už se dávno svezla plachetka.

Smála se a pobízela koně k větší rychlosti.

Jen se mihla kolem kovárny a zmizela. Ani jí neviděl do tváře, protože byla proti slunci. Pronásledoval ho ale ten smích a ty vlasy, ano, i ten smetanový plášť s těžkou, kožešinovou podšívkou.

Zimní dny pak trávil v dílně, bušil kladivem do rozžhaveného kovu, nesčíslněkrát ho popálily odletující jiskry a sežehly mu obočí.

A do veškeré své práce vkládal myšlenku na ni, na svoji Valkýru, jak ji nazýval, protože pro ni neznal jiné jméno, než to, které mu tehdy poprvé vytanulo na mysli. Valkýra. Ač byl dávno křesťanem a věřil v Ježíše Krista, přece jen místo na anděla vzpomněl na zlatovlasé dívky na koních, vyslankyně bohů a služebnice Freyi – bohyně lásky.

Nebylo dne, kdy by na svoji Valkýru nevzpomněl, vícekrát se však neobjevila.

            Až na jaře. Znovu jela okolo, ne však tím zběsilým tryskem jako posledně. Vypadala nejistě, jako dítě vržené do velkého světa. Tentokrát byla v zeleném a po zádech jí splývaly dva světlé silné copy. Zamyšleně bloudila pohledem po kvetoucích stromech, až to vypadalo, že je nevidí ráda. Nechápal to. On měl jaro rád. Projížděla docela blízko. Téměř sebral odvahu na ni zavolat, když pobodla koně a přiměla ho ke klusu. Netrvalo dlouho a zmizela mu z dohledu. Už podruhé.

            Od toho dne na ni čekal každou chvílí. Už téměř nepracoval, kdyby ho k tomu nedonutila nouze. Svůj čas trávil před domkem a oči dříve uvyklé temnotě ozařované jen žhoucím uhlím se naučily hltat světlo, uší, které do té doby poslouchaly jen tvrdé rány kladiva a sípavý dech velkých měchů, se dotkla krása ptačího zpěvu.

            Jaro však zvolna přešlo v léto, ženci na nedalekých polích na sebe začali pokřikovat, bylo slyšet i zpěv žen, které za nimi paběrkovaly. A musel kovat náčiní sedlákům a pluhy oráčům. A tajně toužil, aby jedny z těch kopyt, která občas slýchával před svým prahem, patřily bělouši, na němž viděl Valkýru.

            A nakonec byl za své čekání odměněn.

            Neřekl nic, když promluvila a vysvětlovala, že její kůň ztratil podkovu. Jen se díval a dýchal a pil její krásu a její hlas.

            Nepamatoval si nic ze své práce, když zpracovával kus železa do oblouku a novou podkovu nasazoval koni. Byl si vědom jenom toho, že ona sedí nedaleko, jeho Valkýra byla pod jeho střechou a nervózně si hrála s tkalounem jednoduchých, světle hnědých šatů. Kam spěcháš? Jak moc se toužil zeptat! Kdo jsi? Kdo jsi, má Valkýro?

Pak s tichým díkem odjela a na nízkém stolku zůstala ležet zlatá mince.

Nosil ji od té doby na srdci a věřil, že ji zas uvidí.

Marně.

Už nepřijela.

Jen na podzim jel po cestě okolo jeho domku početný průvod tmavovlasých ozbrojenců pod cizím znakem. Ze zvědavosti vyšel ven a zastínil si oči, aby ho do nich nebodalo polední slunce.

Látka zakrývající okno povozu s erbem se pohnula.

Setkal se s fialkovýma očima své Valkýry a ten pohled mu zlomil srdce. Po tvářích se jí koulely slzy.

  „Neplač, princezno. Polsko je krásná země. Bude se ti líbit.“

Zavřela oči a opřela se.

  „Já nepláču.“

Pan Worczinski sebou při té poznámce nervózně trhl. Ani trochu se mu už nelíbil úkol, kterým ho pověřil jeho král. To si pro ni nemohl přijet sám? Takhle s ní bude muset strávit celou dlouhou a úmornou cestu a bude ji muset zabavit a vytvořit o Přemyslavovi ten nejlepší obraz v očích jeho nové mladičké choti. Čert mu byl dlužen tenhle sňatek v zastoupení.

Poočku na ni pohlédl. Ne, teď to vážně nevypadalo, že by plakala. I ten hlas byl klidný. A ledový jako ten nejprudší severák.

Byla krásná, to jistě. Ale věděl, že jeho král dává přednost měkké, přítulné kočičce před hebkou kožešinou polární lišky. Je jí pro něj škoda, pomyslel si s povzdechem, ale zároveň se za tu myšlenku pokáral. Jakápak škoda? Kdo z královského rodu se nežení či nevdává, aby usnadnil svou politiku? Stačí vzpomenou jen na českého Václava. Ten taky není ze své Guty nijak nadšený a ona z něj také ne. A žijí spolu už léta, ačkoliv jejich otcové byli nejhoršími nepřáteli.

Princezna z rodu Vasa, který vládne tak velké zemi, jakou je Švédsko, jistě pomůže upevnit vliv jeho pána v rozvráceném Polsku. S Vasovci za zády by to mělo jít jako na drátkách.

Krásná země to Švédsko. A zvláštní, tvrdí lidé.

Princezna Richenza, která se před několika dny stala polskou královnou Luitgardou, pozorovala své ruce složené bezvládně v klíně. Občas jí unikl sotva postřehnutelný vzdech. Byl podzim a ona měla rudé šaty a rozpuštěné vlasy.

            Jeho Valkýra zmizela spolu s tím záhadným průvodem. Už nikdy neseděla před jeho kovárnou ani nehnala koně plání, už nikdy neviděl ten smetanový plášť s kožešinovou podšívkou.

Oženil se a měl děti.

Na ni však nezapomněl, ačkoliv nevěděl, že novou královnu její manžel přivítal na polském břehu a ještě v ten večer ji skutečně učinil svou ženou, nevěděl, že  v té divné zemi po boku ctižádostivce chřadla a její srdce kamenělo, netušil, že její dlouhé vlasy houpající se nad kolébkou chytaly malé pěstičky dcerušky, jíž dala své švédské jméno. Nikdo mu neřekl, že tak, jako se její vlasy prostíraly po ramenou spoutaných rudou látkou toho posledního Dne, rozestřely se v stejně tak rudé kaluži vína na chladné podlaze jednoho z Přemyslavových dvorců té noci, kdy ji opilý a ve vzteku zardousil.

A tak ležela Valkýra potupená a ponížená celou noc, než ji našla služka. Ruce rozhozené do stran a krk nepřirozeně zvrácený, sladké víno, jež slepilo prameny vlasů, už vsákly její šaty.

            A všichni na ni v té nevděčné zemi zapomněli. A princeznička, která vzešla z jejího těla a nesla její nešťastné jméno, byla v den své svatby s českým králem Václavem pokřtěna jménem Eliška.