Soumarský most

Seděla na břehu čůrku s hrdým jménem Vltava vedle několika kánoí. Rukou si clonila oči od odlesků vody a pozorovala vodáky kolem. Zdálo se jí, že všechno trvá strašně dlouho a přála si už jet. Jenže každý začátek se musí zapít. A tak čekala na kormidelníka a další z posádky, až zchladí žáhu v hospodě u vlaku a věděla, že je „jiná“ a že jí to vytkne a že bude asi v noci brečet a on bude vedle stanu potahovat z cigára. Před ní se chaoticky naloďovala posádka za posádkou, celá republika na vodě. Umínila si, že bude působit šťastně a vesele, vždycky přece chtěla jet na vodu. Přehrávala si v hlavě hektickou cestu sem a zpytovala svědomí, jestli neřekla něco, co se nehodilo a bylo "mimo", jak by řekl on. Mezi rty přesouvala rozžvýkané stéblo a k ničemu se nemohla dobrat.

Z tradiční zádumčivé ji vytrhl studený dotyk mokré ruky na její lopatce, dlaň se šikovně zasunula pod ramínko plavek. Jáchym se nejistě usmíval a podával jí kelímek se žlutou žbrndou.

„Tak co, jedeme?“ Mrkl na ní koutkem oka a studená ruka na zádech se obtočila kolem ramene.

„A co ostatní, ještě nedopili?“ Otázku zakončila dlouhým douškem nechutně lepkavé tekutiny, který si nechala převalovat přes jazyk.

„No, spíš se rozpili, dneska nevyjedou.“

Hlasitě polkla a zakuckala se...

„A proč nechlastaj v Praze a táhnou se kvůli tomu tak komplikovaně až sem?“

Zapálil si a vyfoukl kouř mimo ní: „Tak co, jedeme?“ Naznačil, že to opravdu nechce a nebude komentovat.

Dopila limonádu a zmáčkla kelímek, podívala se na něho se zaťatýma zubama.

„Hele, aspoň jednu a pak můžeš na příď vylepit KOUŘENÍ ZAKÁZÁNO, následující dny mě máš ve svý moci...“

„Jo, než nás dojedou...“ A hned by si nejradši jednu vlepila, že musí vždycky mít nějakou tu "nemístnou". Omluvně se usmála a se sebezapřením mu dala pusu na rozpraskané nikotinové rty. Proč musím mít vždycky takovou smůlu, blesklo jí hlavou a začala se pomalu těšit na následující dny.