tak, jak žiju

samota samota samota samota….bolí to v hlavě, žiju s představou údělu…..nejsem vzpomínaná, ale zapomínaná, nejsem zvaná, ale nečekaná, nejsem zajímavá, ale bezpředmětná, nejsem přítelkyně, ale známá, nejsem postrádaná, ale postradatelná……neočekávaná, nezapočítaná, lichá, osamělá….a až mi zas jednou nikdo nebude odpovídat na zprávy, tak to udělám, protože o tom nejde pořád jen přemýšlet….a umřu sama, tak, jak žiju…..odešel mi nejbližší člověk, se kterým už NIKDY NIC…….a ani to není komu říct, a i kdyby bylo, co říkat o takové prázdnotě……zůstávám jen já, nikdo jiný…..Necromongře, proč už nepíšeš, proč nechodíme na dýmku, proč už spolu nemůžeme mluvit ani kouřit? Klárko, proč už spole nechodíme po chodbách? Soňo, proč už nesedáme v pátek v noci před Obchodem? Proč neposloucháme stejné písně a nechodíme do parku? Mirku, proč už mě nedržíš za ruku? Každý den umírám doufajíc, že už ráno nebude, ušetřit tak tisícovky prázdných večerů…. Už to nedokážu vyjádřit, nevidím smysl ničeho v ničem, budoucnost je tma, ne světlo, plná prázdnoty, bezcennosti, beznaděje, zmatku, osamění….

umřu sama, tak, jak žiju

v čem je tedy rozdíl?????