Nejisté rozhodnutí

Probouzející se den mě donutil otevřít oči. I přes časnou ranní hodinu, kdy ještě vše spalo, jsem musela vstát. Nevím zda se mi chce ještě spát, ležet nebo se k ní přitulit. Vím, že musím odejít – rozhodnout se později neznamená rozhodnout se lépe.  Potichu jsem se opřela  o lokty a snažila se pořádně rozlepit oči. Každý můj pohyb mi přišel hrozně hlasitý a strach mnou pulzoval – ten strach, že ji probudím. Pootočila jsem hlavu a pohlédla na ni. Spokojeně oddychovala a na její tváři byl vidět klid. Něco se ji asi zdá neb její víčka mihotala sem a tam. Možná sní o lepším zítřku. Možná o mě. Nebo taky ne. Víc jsem se v tom nehodlala utápět. Strnule jsem na ni koukala a sama sebe každou vteřinu ujišťovala, že mé rozhodnutí je to správné. Pramínek vlasů ji spadl do tváře. Jedné věci jsem však už nedokázala odolat. Přitáhla jsem se k ní a jemně ji políbila na tvář – ucítila jsem vůni její kůže. Jako by mě pohltila sama smyslnost a odváděla do jiného světa. Chtěla jsem položit svou tvář na její. Chtěla jsem ji obejmout a nikdy nepustit – neopustit. Jenže ne vždy to co chceme je zároveň správné. Jako by svědomí uvnitř mě poklepalo na hodinky – chtělo říct už je čas. Odtáhla jsem se zpět na svou stranu a co nejtišeji vyklouzla z postele. Oblékla jsem si kalhoty a tričko. Jen posledních pár vteřin mi zbývalo. Sledovala jsem ji jak spí. Pozorovala každý její nádech a přála si být tou co hlídá její spánek – bohužel. S povzdechem a slovem sbohem na rtech jsem naposled pohledla na její krásu a vykročila ke dveřím. Toužila jsem se zastavit a vrátit se, ale nemohla jsem. Přála jsem si cokoli co by mi mohlo zabránit odejít. Avšak nic se nestalo.

Když za mnou zaklaply hlavní dveře, cítila jsem se polovičatě. Jako bych tam uvnitř nechala kousek sebe – jako bych opustila sama sebe. Zapnula jsem si bundu až ke krku a vykročila do podzimních chladných ulic.

Doufaje v lepší zítřky a ve spásnou myšlenku jak se nezbláznit, bloudila jsem ve všech koutech své duše. Sama sobě jsem si kladla otázky a pak v městských uličkách bloumaje, i odpovědi. Zda byly uspokojivé či jen zástěrka ne zrovna jistý – sebejistých – rozhodnutí netuším. Sama sobě bráníc více přemýšlet o svém rozhodnutí a nevnímajíc kolem letící čas, mě pohltilo šero. Snad poprvé za ty hodiny jsem oči zvedla k obloze, na které už pomalu začínala svou temnou rukou vládnout noc. Neviděla jsem hvězdy. I když dnes bych je spíš nazvala temnými přisluhovačkami jejímž úkolem je dělat z noci falešnou masku dne. Nevím co jsem čekala, že tam nahoře uvidím. Šla jsem dál – bez cíle.

Vzpomněla jsem si na jedny slova z filmu:“ Kdysi jsem chtěl vědět, kde sídlí láska. Je to tam, kde po ni lidé touží. Musíme se naučit ji vidět zahalenou a ukrytou mezi vteřinami života. Kdo, se ani na chvilku nezastaví, může ji minout.“  Mé kroky se zbrzdily. Noha přestala míjet druhou. Zůstaly stát jako vojáci vedle sebe. Rozhlédla jsem se – nalevo, napravo. Koukala jsem do dálek zda ji někde neuvidím. Nikde nic. Jen když jsem otočila  hlavu zpět – do míst odkud jsem přišla – jako by mě pohladila neviditelná ruka. Mocnější než fyzická síla. Chtěla jsem otočit hlavu zpátky – nastal boj. Touha z dálek ke mně promlouvající, z dálek minulých mě vábila. Její krása, obvykle hrající barvami celého světa, byla s nádechem šedi. Té šedi kvůli, které jsem musela odejít. Té šedi, která bránila, aby sen dostal správnou tvář. Z druhé strany řvoucí svědomí, předčítající mé vlastní desatero, promítající obrázky mých vlastních chyb. Každá příčina je důsledek. Každý důsledek je příčina. Jako špatné stereo se pokoušelo svědomí i touha docílit svého – podrazit nohy té druhé a ukázat na právo své. Na správnost rozhodnutí. Měla jsem pocit jakoby každý kousek sebe sama volil něco jiného. Jako by se každý kousek ve mně přikláněl k jiné straně. Má rozpolcenost byla příčinou slz, které zkrápěly chodník opuštěné ulice jako podzimní déšť. Slabost vyplouvala na povrch a plula na oněch slzách. Tohle všechno způsobilo chaos emocí které nastolily anarchii ve svém vlastním světě – království začalo upadat.