Poslední oběť

Omlouvám se za gramatiku a překlepy... ;-)

 

Myslím, že to bylo pondělí. Ne, vlastně středa krátce po obědě. Zrovna jsem odpočíval, když v tom někdo zaklepal na dveře. Vstal jsem a pomalu se k nim došoural. To víte, nohy mi už neslouží tak jako dřív, chvilku mi to trvalo.

Konečně jsem otevřel. Předemnou stál muž v uniformě, tvářil se velice vážně. „Kapitán Petr Lash?“

„Ano, přejete si?“

„Je mou smutnou povinností vám oznámit, že… tohle si mohl nechat klidně pro sebe. Ale stejně se to dalo čekat. Muž v uniformě, ta jeho vážná tvář… ale že zrovna na konci války!

Paradoxní. Tisíckrát jsem se na tuhle chvíli připravoval, tisíckrát jsem si v hlavě přehrával všechny možné scénáře, ale stejně mě to zaskočilo. A jak by ne, tohle pokaždé zaskočí, pokaždé.

Musel jsem se opřít o rám dveří, ale ani to nepomohlo. Podlomily se mi kolena a nebýt toho muže, tak jsem spadl i na zem. „Jste v pořádku pane Lashi? Pojďte, chytněte se mě, zavedu vás dovnitř.“ To se ví, že jsem nebyl v pořádku. Vždyť tohle by položili každého. „Posaďte se, hned vám přinesu vodu.“

Všichni jsou stejní, všichni se chovají úplně stejně. Chci tím říct, že nejdřív vám přijdou oznámit takovou otřesnou zprávu a potom se na vás tváří jako ti nejlepší kamarádi. To se prostě nedělá, tohle ne. V mžiku byl zpět i se sklenicí vody. To by mě zajímalo, jak to že našel moji kuchyň tak rychle. Voda mi trochu pomohla a já se konečně dostával z prvotního šoku. „Děkuji.“

„Můžu pro vás ještě něco udělat?“

„Nevím. Snad, máte jeho tělo?“

„Ano, u nás na základně. Budete ho chtít někam dopravit?“

„Ne, ne. Ale smím ho vidět? Ještě jednou naposled.“

„Na základnu se nesmí, ale pokud by jste chtěl, tak vám ho armáda dopraví kam si řeknete. Jinak bude pohřben na místním vojenském hřbitově.

„Prosím!“ Naléhal jsem. „Jsem už starý muž, voják jako vy, vaši základnu nemůžu nikterak ohrozit.“

„Pane Lashi to nejde. Já“ odmlčel se, „budu mít problémy.“ Dodal konečně.

„Úmrtí většinou chodí poštou. Tedy oznámení o úmrtí.“

„To ano, ale proč mi to říkáte?“

Nereagoval jsem na jeho otázku a pokračoval dál. „Tak proč jste přišel vy sám osobně?“

„Protože jste kapitán ve výslužbě a protože váš syn byl uznávaným velitelem a v neposlední řadě to byl můj dobrý přítel ve zbrani. Zasloužil si alespoň tuhle malou službu.“

„Tak pro něj – pro mě udělejte ještě jednu poslední službu a doveďte mě k němu.“

„Nadřízený mě zabije.“

„Za tohle vás armáda určitě nepotrestá.

***

Projeli jsme bránou a stráž nám ještě zasalutovala. Na tenhle pocit se jen tak nezapomíná, tak proč jsem na něj zapomněl já? „Tak jsme tady,“ řekl muž v uniformě, když jsme zastavili před nějakou starou a poměrně velkou budovou, která mi byla nějak povědomá. „Pojďte za mnou.“

V márnici byl klid, jak jinak. Na to, že někde ještě zuřila válka zde bylo poměrně dost místa. A někde v těch boxech tady ležel můj syn. Můj, ne váš ale můj… Zřízenec nám otevřel box číslo 57. Byl to on, poznal jsem ho okamžitě, ale kde má to smrtelné zranění, nikde ho nemůžu zahlédnout. „Jak vlastně zemřel, nikde nevidím zranění.“ Podivil jsem se nahlas.

„Ostřelovač. Čistá rána. Svým způsobem měl štěstí, dostal to přímo do srdce.“

Tiše jsem souhlasil. Už jsem v životě viděl spoustu zranění a tohle je jedno z nejmilosrdnějších. „Štěstí?“ Vypustil jsem užasle ze sebe.

„Ano štěstí. Netrápil se, bylo to rychlé, byl jsem s ním a toho ostřelovače jsme potom dostali. Chvilku to sice trvalo, ale dostali jsme ho.“

„To štěstí jste měl vy.“ Chtělo se mi plakat. Bylo mi na nic a zase mě přepadla ta slabost.

„Pojďte si sednout pane Lashi. Už mu nepomůžeme a vy by jste se jenom zbytečně trápil.“

Měl pravdu a já jenom plakal. Slzy mi tekly po tvářích. Já! Já starý kapitán jsem plakal. Ostuda! Ale proč vlastně? Vždyť je to už dost dlouhá doba co jsem ho viděl naposledy.

Vyvedl mě na chodbu a posadil na lavičku, kterých tu bylo dost. Přišel k němu jeden ze zřízenců, cosi mu zašeptal. „Počkejte tady prosím. Za chvíli se vrátím, musím něco neodkladného vyřídit. Někoho vám sem pošlu. Potom vás zase odvezu domů.“

„Ale samozřejmě, jen běžte, stejně teď potřebuji zůstat na chvíli sám.“ Odešel. Jen tak klidně. Voják, co by jste čekali od vojáka, že? Zůstal jsem sám, sám se svými slzami, které mi nikdo nevyčítal.

Slabost na kterou jsem si nikomu neztěžoval a kupodivu ani sobě pomalu přecházela, ale stejně mi bylo nanic.

„Pamatuješ se na tuhle chodbu Petře?“ Ozval se z ničeho nic známý hlas vedle mě.

„A měl bych snad Charloto?“

„Určitě, jen se kolem sebe rozhlédni.“

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Chodba mi byla povědomá, to ano. Stejně tak jako celá budova. „Ale jistě! Tady dřív bylo velitelství. Teda ne přímo tady, ale o patro výš. A támhle na konci vrátnice, jižní vstup.“

„Tak vidíš, vzpomněl sis.

„Vzpomněl. Jenomže tady dřív nebývala ta márnice a chodba byla o něco lépe osvětlenější.“

„Jinak naprosto všechno stejné.“

„Přesně, pořád se skvěle doplňujeme.“

„A to ostatní si taky pamatuješ?“

„Jak by ne. Tady jsem se chystal porvat se o tebe s tím hejskem Robertem.“

„S ním? Vždyť jste byli ti nejlepší kamarádi!“

„To až potom.“

„Aha.“

„Už ani nevím, kvůli čemu to vlastně vzniklo.“

„A kdyby nepřišel můj táta, tak by jste se snad i porvali. Vyšel právě včas a zrovna z týhle místnosti. Náhoda?“

„Možná. Musela ses rychle schovat za bedny, tenkrát tu ještě byl strašný nepořádek, málem jsi to nestihla.“

„Málem. Stejně by se nic nestalo.“

„To si jenom myslíš. Sjel nás pohledem a když viděl tvoji zapomenutou kabelku, tak mu bylo hned jasné, která uhodila. Odvedl si nás stranou, ten ale vyváděl.“

„Stačilo mi, když jsem slyšela ten řev.“

„Jo, to uměl dobře. Věděl, že mě máš ráda a tak si na mě zasedl.“

„Vážně?“

„Jo, nenechal mě na pokoji až do té chvíle, než jsem mu narovnal záda. Od té doby byl hotovej mílius. Pak už bylo zase všechno v pořádku.“

„Stejně nechápu, jak si přišel na to, že ho bolí záda. Sice si na to doma párkrát stěžoval, ale stejně.“

„To je moje malé tajemství. A přece by jsem nikdy nevěřil, že všechno zachrání jedna bolavá záda. Ale měl jsem tenkrát nahnáno, když mi řekl, že si tě musím vzít.“

„Nahnáno jsme měli všichni. Moc dobře jsem věděla co táta dokáže.“

„Moc dobře jsme věděli, co dokáže láska.“

„Dnešní generace už na lásku nevěří.“

„Myslíš? Ještě by ses divila.“

„Myslíš že ještě budu?“

„Třeba ještě…“ Z dálky se najednou ozval radostný křik. Ten samý se ozval i z nedaleké místnosti pro zřízence a postupně zesiloval.

„Tak se na to podívej, válka už skončila. Konečně to podepsali holomci jedni.“

„A jak to víš? Že se vlastně ptám, vždyť ty víš přece všechno.“

„Správně. Tak tady tak neseď a běž se radovat s nimi. Maxwell už na tebe čeká.“

„Počkej, počkej, co to je za blbost. Maxwell je přece po smrti.“

„Jen pojď, já přece taky.“

„Vlastně máš pravdu Charloto.“ A najednou hluk pominul, chodba, Charlota a nakonec i já s lavičkou. Jenom ten pocit hřejivého klidu se mnou zůstal…

Probudilo mne klepání na dveře. Bylo pondělí, ne vlastně středa krátce po obědě. Vstal jsem a pomalu se k nim došoural. To víte, nohy mi už neslouží tak jako dřív. Neměl jsem strach, věděl jsem že to je jenom pošťák, muž v uniformě.

Dopis jsem otevřel až večer. Co v něm stálo nebylo tak těžké uhodnout. Úřední obálka… Ráno mne nalezla ošetřovatelka, co ke mně chodí každý druhý den, ležel jsem klidně mrtvý na pohovce, úřední listina na zemi. Asi mě ten klid opustil. Můj syn… a koho by to nezabilo v mém věku. Přivolaný lékař konstatoval mozkovou příhodu a novináři mě označili jako poslední oběť války a já jsem byl konečně šťastný se svou rodinou.

Víte, ona přece smrt není tak hrozná. Spíš ty věci co ji způsobují, ty jsou to, čeho se každý tolik bojí.

---