Derniéra

Když stoupal po rozvrzaných schodech na podium…usmíval se…těšil se….připravoval se dlouho...načechrané a nažehlené šaty bili by do očí kdyby se někdo díval...Dívali se ale nikdo neviděl víc než všeobjímající tmu....Hlediště jich bylo plné...Diváci přichozivší v touze vidět...však...neviděli ničeho...Sny ,které objímali jim vyškrábaly oči...Hlediště plné diváků bez očí...křičel na ně...prosil a žadonil...ale nic...nastrojil se a křičel...křičel až se sál otřásal v samých základech...Ale oni jen seděli a sledovali jej důlky které vyplňovala prázdnota....smířeně...nezaujatě...jako by teprve opona se zvedala...a v předzvěsti počátku něčeho nového,každý zatajil dech a čekal co bude...hleděli na něj...a on křičel...křičel...slzy jako perličky štěstí ,které pomalu opouštěly jeho tělo...slzy bolesti...krvácel...v srdci...a posléze i na jazyku ucítil železitou lepkavou pachuť…plakal...slzy zklamání...už nekřičel...jen chraptěl...padl na kolena...ale znovu se postavil a pokusil se křičet dál...doufal...ani špetka soucitu ani náznak…jen nic neříkající bezcitné tváře bez očí ...pomalu se sesouval k zemi...křik stále více utichal...podlomila se mu kolena a klesl k zemi….v poslední zoufalé naději zavřel oči,zaťal nehty do dlaní...zburcoval vše co v něm ještě stálo o život…a vykřikl….tak silně jako nikdy předtím...byl to vyčerpaný a zlomený poslední výpad...z hrdla se vydralo tiché  zabublání a křik utichl...padl tváří na podium a koutkem mu vytékala slabá purpurová pentle...pohled skelný a srdce plné vrásek...Davy po řadách vstávaly a tleskaly oponě ,která zpola přikrývala toho němého barda...Opona klesla...nezúčastněně se sbírali k odchodu za nespokojeného mručení co se ztraceného času týká...Ředitel divadla přišel za oponou k zhroucenému tělu...důlky ,které možná dříve schovávaly oči zamžoural k zemi...a bezbarvým nuceným tónem kladně ohodnotil výkon...poté učinil co slíbil za odehrané dílo...pověřil starého hlídače aby tělo vyvlekl ven a pohodil jej na hromadu starých rekvizit...Hlídač uchopil tělo a vlekl jej ven s výrazem muže,který vynáší smetí...na hromadou se zastavil...odplivl si...přehlédl ji slepým pohledem...a odhodil tělo jako vajgl cigarety ,kterou právě dodělal  s výrazem ,že tohle není poslední...otočil se a apaticky odešel...dveře bouchly západka zaklapla... Když se sbíral s hromady odpadků a otíral si tvář od krve ,která tekla nadarmo…Přemýšlel proč…a zač ho svět nenávidí…proto,že se snažil lidem něco říct?...něco nového?...Něco pravdivého?...Něco co si nepřáli vidět…a neviděli…proklatě…S nostalgií na jakou byl zvyklý se šoural do tmy právě nastalé noci...Začalo pršet...a déšť mu smýval z tváře zbytky nadějí…