Poprava

Postavím se ke zdi, prej že to udělat mám,

myšlenky mi jezdí, chtěj to lidi bez zábran,

To co bylo, už je jedno, vlastně už nic nevnímám,

zavřu oči, jenom čekám, na ně už se nedívám.

Rozkaz jasnej, osud taky, už mám jenom vteřinu,

kam pak půjdu, snad ty mraky? …nebo pod zem, pod hlínu?

Má to tak být, nebo nemá, jinej za mně rozhodl,

nechce se mi věřit v boha, s duší mou se neshodl..

Nic neslyším, tlukot srdce, ani výdech, prostě nic,

asi už jsem někde jinde, čekala jsem prostě víc…

Čekala jsem prostě víc…