O zvědavém motýlovi

Byl jednou jeden lesní motýl. Bělopásek dvouřadý se jmenoval. Teda on se vlastně jmenoval jinak, ale jak, to nevím jistě, protože neumím motýlí řeč. Tak mu budu říkat třeba Libor. Ale bělopásek to byl taky, tohle jméno dostal podle bílých pásků na křídlech.

Tenhle motýl Libor byl strašně zvědavý. Nestačilo mu poletovat po lese, nebo sedat na květy ostružin.... Taky chtěl pořád vědět nějaké proč a nač a co a kdo.

Proč jsou lišky zrzavé a proč dávají dobrou noc a ne dobré ráno, proč je ráno tráva mokrá a jestli se ráno myje, proč se neutře, jestli houby houby vědí a co dělá sluníčko, když nesvítí a kde je konec světa a co je za ním.

A tak se pořád každého vyptával a vyptával a vždycky když se něco nového dozvěděl, byl ohromně spokojený a honem letěl na svoji oblíbenou starou ostružinu a všechno jí to vyprávěl.

Jednou ale motýl Libor potkal jednoho nevrlého starého brouka krajníka.

A tenhle brouk mu řekl: „To je pořád samé proč a nač a pořád se vyptáváš na samé hlouposti. K čemu ti to je to vědět? Budou pak stromy v lese vyšší nebo léto teplejší nebo lidi rozumnější? Akorát zdržuješ poctivé brouky od práce. A při tom sám nic užitečného neděláš. No řekni – odkud a k čemu jsou vlastně motýli? Nevíš, viď?“

A motýl Libor zesmutněl, protože to opravdu nevěděl: „ Vždyť on má vlastně pravdu,“ říkal si. „Motýli přeci nic užitečného nedělají, jen tak poletují....“

Když přiletěl ke své ostružině, stará moudrá ostružina hned poznala, že něco není v pořádku.

„Copak je?“ zeptala se a motýl Libor ji to pověděl.

„Hmmm,“ řekla ostružina, „ten brouk krajník je tak hloupý, že si nevidí ani na na špičky tykadel.

Tak poslouchej – zvědavost je dobrá vlastnost, protože kdo se na nic neptá, ten se nic nedozví. Jen se to nesmí přehánět.

A všechno na světě má nějaký účel. Například keře ostružin mají trny, aby je neokousala lesní zvěř, než na nich dozrají plody. A motýli poletují, protože kdyby seděli na místě, sezobl by je třeba kos. Anebo by je někdo zašlápl. Anebo by je vzala velká voda. A kromě toho jsou motýli krásní, a to není rozhodně málo, protože bez krásy by byl svět šedivý. Ano, vlastně myslím, že tohle je pravý účel motýlů – být

krásní. A i proto musí poletovat, aby svoji krásu ukazovali na co nejvíc místech.“

A pak stará moudrá ostružina zívla a motýl Libor poznal, že je moc unavená a tak ji poděkoval za vysvětlení a zase odletěl.

Ale byl moc spokojený, že ví zas něco víc.