Opilecká příhoda

            Sedím tu v opilosti nad mým vínem politým papírem a přemítám nad tolika věcmi-Kolik toho mohlo být líp, kdybych neudělal tolik hloupostí. Tahem píši si básně choulostivé, abych měl klid své drahé psyché. Jedna báseň, druhou píši, nápad další nepřichází. Doušek po doušku se lahev stává prázdnou. Kdyby tak člověk mohl být se svou vyvolenou, kdybych tak mohl tahat za nitky osudu... A ne jen se řídit silami zvířecího pudu...

            BRRR... jak jen to víno je kyselé při velkých locích... Bydlím tu nebo to je ten vchod po levici? Á.. bravo, nevím. Budu se muset spolehnout na moc ukazováčku. Kampak ty nám ukážeš? Tak napravo? Pane až po vás, prosím, vy přeci vedete. Hele točna! Dokola, jinak to bude vypadat, jako, že sem na mol a přitom se nemotám! Teda zamotávám se, to pravda je ale stejně- musím podél, přímo. Hele-kytka, to růže milovaných. Jak je chudák suchá, chachá. V tom mrazu se na mě mrzutě kření. To nejde nechat jen tak. Vždyť by ten chudáček chcíp. To se na něj musí pustit pěkně z výšky, jinak to nebude ten správnej proud. Áách.... No, já to hnedka říkal. Podívejme jak se pěkně vzpamatoval. Hej, flaško moje rozmilá! Kde to smrdíš! Poď sem a hupsni mi do náruče. Chci se s tebou pomazlit. Hmmm, ty ale chutnáš. Jak jahody... hmmm... ale takhle přeci nechutná ta moje miloučká láhev? Co to líbám? Za co tahám? Je to milý, příjemný... Dotek... rozkošný... Svlíká to... jestli to nebude nějaká choroba! Chrabrá určitě nebude-když si troufá na mě a ne na nějakýho svalov...

            Vau! Co to bylo? Vyvolalo velké vzruchy. Ua! Páni! A zas! Konečně to vidím! Anděla! Hledí na mě jemně, vím co říká tím: „vem mě. Do krás luk z tvých mokrých snů. Zahřejem se v objetí tulením.“ Nebráním se. Střízlivím. Vidím ty krásné vnady, jež nemohli být stvořeny pro nic jiného než pro tento moment, tuhle chvíli, pro mě. Vzrušením létám, vznáším se v oblacích blaha. Již jsem plně při smyslech, vrcholím, vzdechá. Jak mně přitom mrazí. Nechápu... Žádný zármutek, jen slast milostná. Jak je ta chvíle nevinná. Víc přidávám. Pak najednou do hlubin padám. Jakási síla mocná mě tam táhne.

            Probuzení trpké. Bílé ráno probouzí z té jemné esence. Anděl zmizel v mlze kocoviny. Kde vzal sem se tu? Přede mnou láhev prázdná a papír červený, jak krev včerejška. Je to tu zpět. Zásek a pak vztek, sen pouhý to byl. Proč probrat sem se z něj musel? Je to nefér. Proklínám tě ráno. Nato však, jakoby v odpověď, sníh padat začíná. Nejprv jedny, hnedka druhé, pomalu třetí velké vločky mi stékají po tváři. Rozetvírám náruč nebi. Chumelí do mého připraveného objetí pro ni, která mne nechce. Kdyby tak vzpomněla si.

            Ozývá se signálka telefonní. To můj anděl mě prozvání. Vzpomněla si. Tak zas tak špatný to není. Třeba bude i líp. Třeba jednou zlijeme se spolu na školním bálu. A pak budem zahřátí z medového spojení milovat se na sněhovém opojení. A já budu v naprostém blahu a budu děkovat bohu za milosti, jež mi udělil.